Článek
V kantýně stála Lenka, co dělala nejlepší žemlovku v kraji, děti nosily bačkory a pan ředitel si občas zapálil na záchodcích. Tehdy se o tom šeptalo, ale všichni to věděli. Já přišla po práci v konzumu, dvě děti doma, manžel věčně někde v dílně. Brala jsem to jako jistotu. Pravidelný plat, prázdniny o trochu klidnější, a hlavně – práce, která sice nebyla vidět, ale bez ní by se všechno rozpadlo. To mi došlo hned první týden, když se záchod v přízemí ucpal takovým způsobem, že by to leckdo považoval za ekologickou havárii.
Nikdo za mnou nikdy nepřišel a neřekl: „Děkujeme, že ty hajzlíky každý den znovu uvedete do stavu, kdy se do nich dá vstoupit.“ Ale já to chápala. Nečekala jsem potlesk, medaili ani zmínku v učebnici. Stačilo mi, že všechno fungovalo. Aspoň většinou.
Postupem let se škola měnila. Přišly interaktivní tabule, barevné podlahy, vedle sborovny relaxační místnost s křeslem, které vibruje. Přibyli asistenti, psychologové, koordinátoři projektů, ale mopy zůstaly stejné. I ty kýble. A když už se náhodou koupil nový, do týdne byl zlomený, protože „děti si s tím hrály jako s kárkou“.
Nikdy jsem nepočítala, že z toho zbohatnu. Ale nějak jsem žila. Vychovala děti, jedno šlo do učení, druhé na zdrávku. Vnoučata přišla později. A s nimi i jisté probuzení.
Letos jsem šla do důchodu. Nečekala jsem, že mi stát pošle ovace. Ale čekala jsem, že mi to aspoň vyjde. Na jídlo, na léky, a sem tam i na vnučku – třeba když jí začíná škola. Jenže pak přijde září, a já stojím v papírnictví, v ruce seznam z první třídy a v očích slzy. Ne kvůli pastelkám. Kvůli tomu, že když je spočítám, nevychází mi to. Ne s tím, co mi chodí z důchodu.
Chápu, že stát nemůže všechno. Ale třicet let jsem myla podlahy, vytírala blinkání z koberců, čistila okna na chodbě ve třicetistupňovém vedru. Když byly epidemie, drhla jsem kliky savem. Když byly maturity, leštila jsem záchody tak, aby si i maturanti mohli odpočinout důstojně.
Nikdy jsem neremcala. Jenže teď, když se dívám na výměr důchodu, který by stěží pokryl školní batoh pro prvňáka, začínám si říkat, jestli to celé nebyl vtip.
Přijdu do školy na návštěvu. Vnučka chce ukázat babičce svou třídu. Jdeme chodbou, všechno vymalované, nové tabule, obrázky, výstava z výtvarné výchovy. Všude nápisy: „Naše škola je náš domov.“ A já si říkám – fajn, ale kdo tady ten domov třicet let uklízel?
Potkám paní zástupkyni, usměje se: „Vy jste ta babička, co u nás pracovala? To je krásné, že jste přišla.“ Zní to skoro jako „děkujeme“, ale není to úplně ono. Možná protože ví, že jsem odešla bez rozloučení. Jen jsem odevzdala klíče a kartičku.
Doma pak počítám, kolik bude stát nový penál, přezůvky a výtvarka. Přemýšlím, jestli koupím máslo nebo tempery. A pak mi dojde, že se vlastně stydím. Stydím se za stát, který mě nechal pracovat celý život a teď se tváří, že jsem byla jen součástí nábytku. A stydím se i za sebe, že jsem si to tolik let nechala líbit.
Ale pořád věřím, že to není celé špatně. Že jsou školy, kde si paní uklízečku váží. Že jsou děti, které řeknou „dobrý den“ i když nejsem učitelka. A že vnučka jednou vyroste a bude vědět, že babička pracovala tvrdě. Možná nebude znát slovo „směna“ ani „karbol“, ale bude vědět, že někdo musel vždycky přijít první a odejít poslední.
A jestli se jednou dozví, že její pastelky zaplatila babička tím, že kdysi v zimě umyla dvacetimetrovou chodbu studenou vodou, pak mi to bude stačit.
Protože ano – třicet let jsem uklízela školu. A nikdy jsem toho nelitovala. Ale přála bych si, abych teď nemusela počítat, jestli koupím chleba nebo pravítko.
A jestli mě někdo slyší tam nahoře – nemyslím na obloze, ale na ministerstvu – tak by si měl sednout, vzít hadr, a zkusit si to. Aspoň týden. Pak ať mi klidně řekne, že důchod odpovídá odvedené práci.
