Článek
„Mami, paní učitelka mi něco napsala,“ řekla tiše a já už tušila, že jde o ty zatracené přezůvky, které jsme prostě nestihly koupit.
Na stránce svítila červeným inkoustem poznámka: „Vaše dcera nemá řádné pomůcky - chybí jí přezůvky. Zajistěte nápravu. S pozdravem Mgr. Nováková.“ Ten podpis s titulem mi přišel jako facka. Jako by na mě z těch písmen křičelo, že jsem neschopná matka, která není schopná zajistit svému dítěti základní věci do školy.
Jenže co má člověk dělat, když se mu sejde všechno najednou? Minulý týden jsem měla tolik práce, že jsem přicházela domů dlouho po tom, co děti usnuly. O víkendu jsme jeli na narozeniny k babičce na druhý konec republiky a v neděli, když jsme se vrátili, všechny obchody už byly zavřené. V pondělí jsem zase musela být v práci o hodinu dřív kvůli důležité poradě s vedením. A v úterý, když jsem konečně chtěla zajít s dcerou do obchodu, nám to nevyšlo, protože jí najednou vyskočila teplota a já ji raději nechala doma.
Ta poznámka mě ale štvala. Copak ta učitelka neví, jaké to je, starat se o dvě děti, chodit do práce a ještě řešit všechny ty každodenní starosti? Nemohla se mě zeptat, proč dcera nemá přezůvky? Nemohla mi poslat zprávu? Musela to napsat rovnou do žákovské, jako kdybych byla nějaká flákačka, která na svoje děti kašle?
„Mami, paní učitelka se na mě dneska mračila. A řekla, že jestli zítra nepřinesu přezůvky, tak budu muset sedět sama v lavici u dveří,“ řekla mi dcera u večeře a v očích se jí začaly hromadit slzy. V tu chvíli jsem se rozhodla, že dnes večer, i kdybych měla prohledat celé město, ty přezůvky seženu.
Jenže to není tak jednoduché. Všechny obchody s obuví už byly zavřené a v supermarketu, který má otevřeno do desíti, měli jen tři druhy papučí - dvoje odporné gumové nazouváky, které by dcera v životě nenosila, a jedny s Mickey Mousem, které byly akorát tak pro pětiletého kluka, ne pro desetiletou holku.
Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem jí dala svoje staré balerínky, které jsem nosila doma. Byly jí trochu velké, ale aspoň něco. „Mami, ale ty jsou ošklivé,“ protestovala dcera, když jsem jí je ráno dávala do tašky. „Já vím, zlato, ale zítra ti koupím nové, slibuju. Dneska prostě vezmi tyhle a paní učitelce řekni, že zítra už budeš mít svoje.“
Když jsem ji odpoledne vyzvedávala ze školy, byla celá rozesmátá. „Mami, víš co? Karolína taky zapomněla přezůvky, tak jsme seděly spolu u dveří a bylo to super. A paní učitelka mi řekla, že je ráda, že jsem mamince vyřídila vzkaz.“
Úleva, kterou jsem cítila, byla obrovská. Ale i tak mě ta poznámka pořád trochu štvala. Nemůžou brát učitelé trochu ohled na to, že rodiče nejsou roboti a někdy prostě něco nevyjde tak, jak by mělo? Dneska odpoledne půjdeme do obchodu a koupíme ty nejhezčí přezůvky, jaké budou mít. A možná, jenom možná, napíšu paní učitelce zpátky vlastní poznámku, že mě mrzí, že jsem to nestihla dřív, ale že bych ocenila, kdyby příště volila trochu jiný způsob komunikace. Ale to si asi nechám ujít, nechci, aby si to dcera odnesla. Víte, jak to chodí.
