Článek
Někdo, kdo věděl, kde kdo bydlí, kdo je doma a kdo se odstěhoval. A v očích dětí měl zvláštní kouzlo – možná proto, že nosil poštu. Možná proto, že byl každý den venku. A možná prostě proto, že to byla práce, která působila čistě, poctivě a smysluplně. Jenže tenhle obraz se rozpadl. A dnes už by většina mladých do pošťácké brašny nevlezla, ani kdyby jim někdo nabídl milion.
Práce pošťáka není jen o tom jít pár kroků a vhodit letáky do schránky. Ráno začíná dřív než většina ostatních profesí. Ještě než ostatní vstanou, doručovatelé třídí dopisy, plánují trasu a připravují se na celodenní pochůzky. V létě, v zimě, v dešti, ve vánici. Nezáleží, jestli je venku třicet nad nulou nebo patnáct pod. Zásilky čekají. Nohy bolí, ramena táhnou brašnu plnou papíru, v uších fouká vítr. Někde ani cesta nevede, tam se jde po trávě, po poli, nebo v zimě i na sněžném skútru. A když je nejhůř, tak si člověk ani nemá kde odskočit – protože záchody pro pošťáky v ulicích prostě nejsou.
A přesto všechno je tenhle náročný výkon ohodnocen platem, který zůstává hluboko pod představami dnešních mladých. Třicet tisíc hrubého, někdy méně, někdy víc, ale rozhodně nic, co by přitáhlo generaci zvyklou na flexibilitu, home office a kariérní růst. Mladí dnes hledají jiný druh práce. Takový, kde nebudou muset každý den běhat od dveří ke dveřím, kde se nebude řešit počasí, kde se nemusí zvedat těžké tašky a navíc se setkávat s lidmi, kteří často nejsou zrovna vděční. Protože kdo si dnes rád vyslechne, že „už zase jste nedoručili balík“ nebo že „proč mi přišel lístek, když jsem byl doma“. Není to snadné. A rozhodně to není romantické.
A přitom to pořád dělají. Lidé, kteří v tom vidí víc než jen výplatu. Lidé, kteří znají svoje rajóny jako vlastní dlaň. Kteří vědí, že paní z pětky je po operaci a že pán z druhého patra čeká důchod. Jsou to ti, kdo nenápadně drží každodenní řád. Tihle pošťáci nezmizeli. Ale stárnou. A noví nepřicházejí. Školy sice nabízejí obory zaměřené na logistiku, ale na doručování nikdo netouží. A je to znát.
Svět se změnil. Dřív byly dopisy každodenní součástí komunikace. Dnes přijdou tři a všechny jsou z banky nebo od úřadu. Pohlednice nahradila selfie, dopis nahrazuje emoji. A pošta jako instituce se snaží držet krok – přeskládává se, zrychluje, digitalizuje. Ale doručovatel pořád musí dojít až ke dveřím. A je jedno, jestli jde o papírovou složenku, nebo doporučený dopis, který už nikdo nechce.
Když se řekne „pošťák“, starší generace si vybaví klid a řád. Mladí slyší „málo peněz, hodně kroků, žádný benefit“. A v tom je ten zásadní rozdíl. Co dřív byl sen, je dnes realita, která netáhne. Ne proto, že by to byla špatná práce. Ale proto, že svět se změnil a s ním i očekávání.
Možná je načase o tom znovu začít mluvit. Ne jako o problému, ale jako o výzvě. Jak udělat z pošty místo, kde se lidé chtějí uplatnit. Jak ocenit ty, kteří to nevzdali. A jak zajistit, aby tahle profese nezmizela úplně. Protože jednoho dne si možná vzpomeneme, že pošťák nebyl jen člověk, co nosí dopisy. Ale někdo, kdo k našemu životu neodmyslitelně patřil.
