Článek
Babička měla narozeniny a byl to průšvih. Prostě klasika. Chtěli jsme jí udělat radost, a nakonec z toho byla akorát hádka a zkažená oslava. A všechno kvůli tomu, že se zeptala, kolik stál dárek.
Vím přesně, jak to celé začalo. Moje dcera Janča od února tajně střádala na dárek. Viděla jsem, jak si dává bokem každou výplatu pár stovek. „Na dárek pro babičku,“ řekla mi, když jsem se ptala, proč najednou tolik šetří. „Chci jí koupit něco fakt hezkého.“
Tchyně slavila sedmdesátku, a to se musí pořádně oslavit. Janča se rozhodla pro zlatý řetízek s přívěskem. Ne že by tchyně byla nějaká parádnice, to vůbec. Ale Janča si vzpomněla, jak jí jednou vyprávěla, že nikdy žádný zlatý šperk neměla. „Nebylo na to,“ říkávala, když jsme obdivovali výlohy zlatnictví. A tak si Janča usmyslela, že tahle nespravedlnost se musí napravit.
V den D jsme se všichni sešli u tchyně doma. Švagr s rodinou, my, pár sousedů a kamarádek z jejího pěveckého sboru. Stůl se prohýbal pod chlebíčky, jednohubkami a koláči. Samozřejmě byl i dort, tentokrát tvarohový s jahodami – tchynin oblíbený. Po jídle přišly na řadu dárky. Tchyně rozbalovala jeden po druhém, radovala se z každé drobnosti. Knížky, šátek, poukaz na masáž. Pak došla řada na dárek od Janči. Předala jí malou krabičku zabalenou ve stříbrném papíru.
„Co to asi je?“ divila se tchyně a pomalu rozbalovala papír. Když otevřela sametovou krabičku a uviděla zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru srdce, na chvíli ztichla. „Jani, to je… to je zlaté?“ zeptala se nevěřícně. Janča přikývla a usmívala se od ucha k uchu. „Líbí?“
„Je nádherný,“ vydechla tchyně a opatrně řetízek pohladila špičkou prstu, jako by se bála, že se rozpadne. „Ale to muselo stát strašně moc. Kolik jsi za to dala?“ Viděla jsem, jak Janče tuhne úsměv. „To není důležité, babi. Hlavně, že se ti líbí.“ Jenže tchyně se nevzdávala. „Ale no tak, řekni mi to. Já jen abych věděla, jestli si to vůbec můžu dovolit nosit. Co když to ztratím? To bych se nikdy neodpustila.“
Janča se začala mračit. „Babi, je to dárek. Dárek se dává s láskou, ne s cenou.“
„Já vím,“ nedala se tchyně, „ale stejně bych ráda věděla, kolik stál. Vždyť ty sama tolik nevyděláváš.“ A to už Janča nevydržela. „Já ti kupuju dárky s láskou. A ty se ptáš, kolik to stálo?“ vyjela na ni tak prudce, že všichni kolem stolu ztichli. Pak se sebrala a vyšla na balkon. Tchyně tam seděla jako opařená s krabičkou v ruce. Nejdřív jsem chtěla jít za Jančou, ale pak jsem se rozhodla, že bude lepší promluvit si s tchyní.
„Mami, víš, ona na to opravdu dlouho šetřila,“ řekla jsem jí tiše. „Chtěla ti udělat radost.“
„Já vím,“ hlesla tchyně a v očích se jí zaleskly slzy. „Ale co když to ztratím? Nikdy jsem nic tak cenného neměla.“
Vtom se vrátila Janča. Musela nás slyšet. „Babi,“ řekla mnohem klidněji, „koupila jsem ti ho proto, aby sis ho užila. Ne aby ležel někde v šuplíku. A když ho ztratíš, tak ho ztratíš. To se stává.“ Tchyně položila krabičku na stůl a vstala. Objala Janču. „Promiň. Jsem hloupá bába. Moc si toho vážím.“
„To nic,“ zamumlala Janča a bylo vidět, že už ji vztek přešel.
Pak přišel ten nejdojemnější moment. Tchyně si sedla a poprosila manžela: „Petře, pomůžeš mi to zapnout?“
A když jí manžel ten řetízek zapínal, tchyně najednou řekla: „Víte, co mi jednou řekla moje máma? Že jsme tak chudí, že si nikdy nebudu moct dovolit nic zlatýho. A vidíte – nakonec mám zlatý řetízek. A navíc od mojí vnučky.“
Večer, když jsme se vrátili domů, jsme si s manželem dali víno na terase. Mlčeli jsme a dívali se na hvězdy.
„Těžko to vysvětlit mladým,“ prolomil nakonec ticho manžel. „To, jak moje máma vyrůstala. Jak celý život počítala každou korunu. Pro ni je nepředstavitelné jen tak přijmout tak drahý dárek.“
Přikývla jsem. „A pro Janču je zase nepředstavitelné, že by někdo kazil radost z dárku otázkou na cenu.“
Další den jsem mluvila s tchyní po telefonu. Řekla mi, že si ten řetízek vzala i na nákup, ale že celou dobu sahala na krk, jestli ho neztratila. „Budu si na to muset zvyknout,“ zasmála se. „Ale je to krásný pocit, mít něco tak hezkýho. Janča je hodná holka.“
Když jsem to pak vyprávěla dceři, usmála se. „Tak vidíš, nakonec to dopadlo dobře,“ řekla a dodala: „Ale příště jí radši koupím svetr. S tím bude míň starostí.“
Zaslechla jsem v tom smířlivý tón. Možná to nakonec byla užitečná lekce. Pro tchyni o tom, že si může dovolit mít něco hezkého. Pro Janču o tom, že ne každý vnímá hodnotu dárků stejně. A pro mě? Pro mě to bylo připomenutí, že i když mluvíme stejným jazykem, ne vždy se doopravdy slyšíme.
