Článek
Člověk prochází internetem, narazí na nějaký ten titulek, co ho vyzývá, jestli je dost chytrý, jestli zvládne úkol, co podle statistik nezvládlo 91 % lidí. A najednou sedíte, prstem sjíždíte dolů a říkáte si: No tak tohle si přece musím zkusit.
Přesně tak to začalo i tentokrát. Článek na první pohled nevypadal nijak výjimečně, jenže měl ten správný tón – že prý test, který nezvládli ani někteří pedagogové, že prý jen devět ze sta lidí to projde bez jediné chyby. A že prý pokud to dáte, máte nadprůměrné logické myšlení a jazykový cit. A protože moje ego občas potřebuje pohladit, klikla jsem.
První otázka mě vrátila zpátky do páté třídy. Klasické doplňování i/y, jenže v takovém sledu, že jsem si po dvaceti vteřinách říkala, že čeština je jazyk, kterému nerozumí ani jeho vlastní rodilí mluvčí. Po chvíli jsem si připadala jako cizinka ve vlastní řeči. Při druhé otázce šlo o matematickou hádanku, kde se sčítaly jablka a hrušky, ale v tom zlomku se záhadně objevila okurka, a já už ani nevěděla, jestli počítám ovoce, nebo si mám dojít pro salát.
Ale to nebylo všechno. Test pokračoval otázkami z běžného života, ovšem formulovanými tak, že jsem měla chuť křičet. Například úloha, ve které se ptali: „Pokud Petra je starší než Jana, ale mladší než Eva, a Eva je mladší než Karel, kdo je nejmladší?“ A když už si myslíte, že máte odpověď, přijde další dodatek – že Eva má narozeniny v únoru a Karel je adoptovaný. Cože? Jak to má člověk sakra vyřešit?
A přesto jsem šla dál. Protože mě to začalo bavit. Ne tak, že bych u toho jásala, ale ten typ vnitřního zápasu, kdy si říkáte: „Tak mě teda dostanete, nebo ne?“ A s každou další otázkou jsem si uvědomovala, jak moc jsme se odnaučili přemýšlet. Kolik věcí si dnes jen „tipneme“, kolik odpovědí hledáme rovnou na internetu, místo abychom si v hlavě dali tři vteřiny pauzu a zkusili se zamyslet.
U jedné z otázek – a ta mi utkvěla nejvíc – se psalo: „Včera bylo zítra a zítra bude včera. Jaký je dnes den?“ V ten moment jsem měla pocit, že jsem se ocitla v nějakém filosofickém labyrintu. Seděla jsem nad tím snad pět minut. Psala si dny na papír, přehazovala je, přemýšlela jako v křížovce. A nakonec, když jsem to konečně rozlouskla, jsem se nahlas rozesmála. Ne protože by to bylo legrační. Ale protože ten malý triumf nad záludnou otázkou byl po všech těch letech školní nevíry sladký.
Když jsem test dokončila, netrpělivě jsem čekala na výsledek. A víte co? Nezvládla jsem to bez chyby. Měla jsem dvě chyby z dvaceti. A i když to znamenalo, že nejsem v těch devíti ze sta, necítila jsem se poražená. Právě naopak. Měla jsem radost. Protože jsem zjistila, že moje hlava pořád ještě umí. Že mozek není jen od toho, aby si pamatoval nákupní seznam a heslo k e-mailu.
Ten test mě přiměl přemýšlet, soustředit se, neodbíhat. A hlavně – připomněl mi, že chyby nejsou ostuda. Jsou součástí toho, když se o něco snažíte. Vždyť i ti učitelé, co prý ten test nezvládli, to pravděpodobně zkusili. A to je přece hlavní.
Když jsem o tom večer vyprávěla doma, můj syn si ten test hned taky zkusil. Měl tři chyby. A byl pyšný. Ne proto, že měl méně než já. Ale proto, že ho něco chytlo. A pak jsme seděli a procházeli si chyby spolu. A smáli jsme se, když jsme zjistili, že jsme se nechali nachytat na stejnou otázku.
Možná bychom takové testy měli zkusit častěji. Ne proto, abychom si měřili, kdo je chytřejší. Ale abychom si připomněli, že hlava potřebuje cvičit stejně jako tělo. A že i když nás škola už dávno pustila do světa, pořád se můžeme učit. Ne kvůli známkám, ale kvůli sobě.
Jestli zvládnete test bez chyby? Možná ano, možná ne. Ale to hlavní je, jestli se do něj vůbec pustíte. A když ano, tak už patříte k těm devíti z těch sta. Protože jste se rozhodli přemýšlet. A to je dnes možná ta největší výhra.
