Článek
Otočení kliky, prudké nadechnutí a věta, která padá do místnosti jako těžký kámen: „Zase se flákáš? Kdy už konečně začneš něco dělat se životem?“ Je to zvláštní, jak slova, která slyšíte skoro denně, pořád dokážou zabolet stejně ostře. Přitom by si člověk řekl, že už si na to zvykne. Ale nezvykne. Ne, když ta slova padají od někoho, od koho by místo výčitek čekal pochopení. A hlavně ne, když ten někdo nevidí sám sebe tak, jak vidí vás.
Máma mi neustále předhazuje, že se neučím. Že nemám motivaci. Že jen sedím na mobilu a „čekám, že mi všechno spadne do klína“. Přitom netuší, kolik večerů jsem už proplakala nad tím, že mi to prostě nejde tak snadno jako ostatním. Kolik nocí jsem strávila nad knížkama, jen abych druhý den stejně měla v hlavě prázdno. A jak moc bych si přála, aby místo výčitek přišla třeba s čajem a řekla: „Hele, vím, že to není lehký.“ Jenže to se nestane. Protože ona to tak necítí. V jejích očích jsem líná, pohodlná, rozmazlená. A že prej za jejích časů by mě za takovej přístup dávno vykopli z baráku.
Jenže ona už nedodá, co byly ty její časy. Ani co přesně dělala. Když se jí zeptám, jak to měla se školou ona, zamumlá něco o tom, že tenkrát byla jiná doba, že musela brzo makat, že rodina neměla peníze. A pak změní téma. Nikdy neřekne nahlas, že má jen základní školu. Že do žádného učení se vlastně nikdy nepustila. A že to jediné, co zná, je práce rukama, dřina a praxe. Což není nic špatného. Fakt ne. Ale proč mám já být tím, kdo to všechno napraví? Proč já musím nést na zádech očekávání, která ona nikdy nenaplnila?
Když jsme byly menší, občas se smála tomu, že „to s náma nebude mít lehký“. My ségra a já. Že budeme asi chytré, ale tvrdohlavé. A já jsem tehdy ještě věřila, že to myslí v dobrém. Jenže čím jsem starší, tím víc slyším ten druhý tón. Tón, který říká – ty si moc myslíš. Ty si hraješ na něco víc. Ty zapomínáš, odkud pocházíš. A tak se čím dál častěji přistihuju, že se snažím být „menší“. Míň viditelná. Míň chytrá. Míň „ambiciózní“. Protože každý pokus o vlastní cestu je u nás doma braný skoro jako urážka.
Neříkám, že je máma zlá. Je jen nešťastná. A možná i trochu uražená životem. Že jí nedal víc. Že musela brzo dospět, brzo rodit, brzo rezignovat. A že když mě vidí sedět u knížek a přitom „nemít výsledky“, bere to jako další důkaz, že se dnešní svět zbláznil. Protože podle ní buď makáš, nebo jsi flákač. A to, že se někdo snaží, i když mu to nejde, jí vůbec nepřijde jako možnost.
Jednou jsem jí zkusila říct, že mám pocit, že mě dusí. Že se bojím jí cokoliv říct, protože hned útočí. Že nejsem hloupá, jen mám prostě občas temno v hlavě, hlavně když na mě tlačí. A ona se urazila. Že prej všechno překrucuju. Že ona se snaží, a já si jen vymýšlím výmluvy. A že kdyby mě takhle slyšela babička, tak by se mi vysmála. Takže jsem to zase stáhla. A od té doby už nemluvím moc o sobě. Jen říkám, že je „to v pohodě“. Že to zvládám. I když uvnitř bych nejradši řvala.
A přitom nechci, aby na mě byla pyšná za známky. Chci, aby viděla, že se snažím. Že někdy nejde jen o výsledek, ale o cestu. Že když se někdo učí v tichu, v úzkosti, s pocitem, že každá chyba je selhání, tak to není lenost. Je to strach. A že místo výčitek by někdy stačilo obejmout a říct – hele, já ti věřím. Ale ona to neumí. Možná jí to nikdo neřekl. Možná to nikdy neslyšela. Možná si celou dobu myslí, že láska se projevuje tlakem. Abych prý byla „někdo“.
A tak sedím, píšu tenhle text, v hlavě mi zní její hlas – „Zase u toho mobilu?“ – a přemýšlím, kdy se tohle všechno změní. Jestli se to někdy změní. Jestli až jednou dospěju úplně, až budu mít práci, vlastní byt, vlastní život, přestane mě takhle hodnotit. A nebo jestli to zůstane napořád. Ten pohled, který říká: „Nesplnila jsi moje očekávání.“ A já vím, že možná nesplnila. Ale rozhodně se snažím. Každý den. I když to není vidět.
A taky vím, že se chci jednou svým dětem dívat do očí jinak. Ne jako soudce. Ale jako svědek. Jako někdo, kdo vidí jejich snahu. I když budou mít čtyřku z matiky. I když budou váhat. I když si nebudou jisté. Chci být ta, co řekne – já tě vidím. A to stačí.
Protože když člověk slyší celý život, že není dost dobrý, časem tomu začne věřit. A já nechci žít život v důkazu. Chci žít život v důvěře. Ať už budu mít diplom, nebo jen ten pocit, že jsem to zvládla. Sama. Bez taháků. Bez přetvářky. Bez „musíš být jako já“. Ale s tím, že jsem prostě já. A že to stačí.
