Článek
Někomu se to vyplatí, jinému ne. Já už teď vím, že některé věci zkrátka nemají zlevněnou variantu – třeba dobrý spánek. A i když se mi původně zdálo, že jsem to vymyslel chytře, realita mě velmi rychle probrala. Doslova. Původně jsme měli jet s kamarády na hudební festival a bydlet v kempu. Jenže jak to tak bývá, kamarádi na poslední chvíli odpadli – někdo onemocněl, někdo neměl peníze, další se rozvedl.
A já si říkal: „Tak co, pojedu sám, vždyť aspoň bude klid.“ Jenže když jsem pak viděl ceny ubytování ve městě, rychle mě přešla chuť na penzion s bílými prostěradly. Tři noci za šest tisíc? Ani omylem. Vzal jsem stan, spacák, karimatku a řekl si, že to zvládnu po staru. Našel jsem si kemp na okraji města. Oficiálně. Neoficiálně to byl oplocený kus suchého pole, kde se kdysi možná nacházela zahrádkářská kolonie, ale dnes tam zůstaly jen zbytky kadibudek a pár lidí, co si očividně zvykli bydlet venku natrvalo. Jeden z nich měl ve stanu satelit. Nepřeháním.
První noc: koncert motorů
Když jsem poprvé přijel, působilo to ještě snesitelně. Slunce svítilo, děti hrály fotbal s plastovou lahví, vedle mě si někdo pouštěl rádio, zněl tam Karel Gott. Řekl jsem si, že to má i své kouzlo. Jenže pak padla tma. A s ní přišlo i to hlavní překvapení: kemp totiž ležel doslova pár metrů od dálničního přivaděče. Když kolem vás v noci projede každé dvě minuty kamion, začne vám vibrovat i zubní kartáček v batohu. Usnout se dá jedině vyčerpáním.
Druhou noc jsem se snažil být chytřejší. Vzal jsem si špunty do uší, co dávají v letadle. Výsledek? Neslyšel jsem už kamiony, ale zato jsem byl v neustálé pohotovosti, jestli na mě někdo nešlape nebo mi neleze do stanu. Protože, a to jsem ještě nezmínil, světlo tam nebylo žádné. Ani kousek. Tma jako v pytli. To pak člověk slyší každý pohyb, šustnutí, zakopnutí. A když jsem v jednu ráno slyšel, jak se někdo blíží, vylezl jsem ze stanu s čelovkou a v ruce poloprázdnou PET láhví – připravený na cokoli.
Byl to ježek. Ale kdo mohl tušit, že ježek funí jako starý pán s astmatem?
Třetí den: rozcuchaný, nevyspalý, nasupený
Třetí ráno jsem se probudil s bolavými zády a náladou pod bodem mrazu. Dvakrát jsem se snažil rozcvičit, třikrát mi sjela karimatka z kopce, protože celý pozemek měl sklon asi jako sjezdovka na Špičáku. Když jsem se pokusil dojít do „sprchy“ – což byla trubka trčící ze země – zjistil jsem, že teče jen studená voda, a to ještě s podivným zápachem. Čtvrtý den jsem už nevydržel. Sbalil jsem stan, zamával pánovi se satelitem a odjel. Do hotelu.
Ano. Do hotelu. Klasického tříhvězdičkového, s čistými ručníky, snídaní v ceně a tichým pokojem, kde nefuní žádný ježek. Stál sice víc než kemp, ale jak jsem tam ulehl a konečně usnul, měl jsem chuť si za tu investici pogratulovat. Někdy totiž člověk ušetří nejvíc právě tím, že neutahuje šrouby za každou cenu.
Ne všechno levné se vyplatí
Nemám nic proti stanování. Naopak, mám s ním spoustu krásných zážitků – ale většinou v přírodě, v klidu, u vody, s lidmi, kteří ví, že se večer má zhasnout a ráno nevstávat s vrtačkou v ruce. Ale spát ve stanu na okraji města, bez možnosti normálně se osprchovat, s řevem aut a strachem, kdo vám v noci šustí kolem hlavy? Tak to už je za hranou i pro mě.
Na festivalu jsem nakonec byl. Hudbu jsem si užil, lidi taky. Ale když jsem večer seděl v pokoji s vlastním záchodem a pevnými zdmi, připadal jsem si jako král. A slíbil jsem si, že příště si radši odpustím jedno pivo denně, ale za hotel si klidně připlatím. Protože spánek, klid a soukromí – to je něco, co pod stanem vedle dálnice zkrátka nikdy nekoupíte.
