Článek
Vzal jsem spacák, hodil ho do auta a řekl si, že jednu noc zvládnu i na zadním sedadle. Vždyť už jsem takhle přespával mnohokrát – u slovenských hranic, na jihu Rakouska, jednou dokonce i v Německu na parkovišti pro kamiony. Nikdy s tím nebyl problém. Až doteď.
Balaton mě lákal už dlouho. Nejsem žádný typický dovolenkář, co musí mít hotel se snídaní a večerní drink v ruce. Stačí mi kemp, jezero a trocha klidu. V Maďarsku jsem byl naposledy jako dítě s rodiči, takže jsem si řekl, že si udělám výlet. Jen tak – sám, na otočku, bez velkých plánů. Vyrazil jsem v pátek odpoledne a k Balatonu jsem dorazil něco po desáté večer. Tma jako v pytli, ale jezero vonělo i potmě.
Našel jsem parkoviště, kde stálo pár dalších aut. Bylo to kousek od vody, u travnaté pláže, a všude kolem ticho. Místní už asi spali a turisti zřejmě popíjeli někde ve městě. Nikdo mě nerušil. Posunul jsem si sedačky, natáhl spacák, okno nechal pootevřené a za pár minut jsem spal.
To probuzení si budu pamatovat dlouho. Něco mě vytrhlo z polospánku. Klepání na okno. Prudké, krátké, neodbytné. V první vteřině jsem si myslel, že je to nějaký opilec nebo vtipálek. Ale když jsem se narovnal, uviděl jsem obličej. Ne moc nadšený. Policista. A vedle něj druhý, který si mě blýskl baterkou rovnou do očí.
„Passport, please.“
V ten moment mi přeběhl mráz po zádech. Ne že bych měl strach, ale překvapilo mě to. Za posledních pár let jsem v Evropě usnul ve víc než dvaceti autech a nikdy se ke mně nikdo takhle nevloupal. Zmateně jsem lovil peněženku a doklady, snažil se vysvětlit, že jsem tu jen na noc, že nikoho neotravuju, že jsem v autě, protože šetřím a nechci rušit v kempu v jednu ráno.
Jeden z policistů zavolal někam vysílačkou, druhý zatím stál u mého okna a měřil si mě. Neřvali, nebyli hrubí, ale bylo vidět, že jsou podezřívaví. A vlastně je chápu – neznámý chlápek v českém autě, zaparkovaném na veřejném místě, spící v kufru. To není úplně běžný obrázek.
Po pěti minutách se ke mně vrátili s tím, že tady se přespávat nesmí. „No camping, no sleeping in the car,“ řekl jeden z nich a ukázal na ceduli, kterou jsem večer úplně přehlédl. Maďarsky i anglicky tam stálo, že parkování je povolené jen přes den. A já si samozřejmě vybral zrovna to místo, kde hlídkují každou noc.
Dostal jsem pokutu. Ne velkou – v přepočtu asi tisíc korun. Dalo by se říct, že za lekci, která mi zůstane v paměti. Policisté mi navrhli, ať přejedu do kempu, který je otevřený nonstop. Nebo na oficiální stellplatz pro karavany, kde je možné stát i přes noc. Slíbil jsem, že to hned napravím. A taky jo – o dvacet minut později jsem už stál mezi dodávkami a obytnými vozy pár kilometrů dál. Nikdo mě tu nerušil. Nikdo mě nebudil.
Na Balatonu jsem strávil další dva dny. Přes den bylo vedro, večer příjemně teplo. Jezero krásné, pláže čisté, ceny únosné. Ale ten první večer mi zkazil dojem. Ne kvůli policii – ti byli korektní. Ale kvůli sobě. Byl jsem přesvědčený, že to dělám správně, a přitom jsem porušil pravidla. Jen proto, že jsem si nevšiml cedule a nevěnoval pár minut hledání informací.
A přitom to stačilo. Mrknout na oficiální web, najít mapu kempů, nebo si přečíst, jaká jsou pravidla v konkrétní obci. Jenže člověk jede s hlavou plnou romantických představ a zapomene, že i Balaton má svá pravidla. Možná jsem si příště měl opravdu radši zaplatit to ubytování. Nebo aspoň zaparkovat o pár kilometrů dál.
Říká se, že zkušenost je nejlepší učitel. Tahle mě stála tisíc korun, trochu studu a jedno nepříjemné ráno. Ale příště už vím, kam ano a kam ne. A snad to někomu pomůže, než ho v půl šesté ráno vzbudí baterka do obličeje a maďarské „passport, please“.
