Článek
Nevidím je vstávat, nevidím, jak děti odcházejí do školy. Vrátím se až večer, když už mají po úkolech a den se jim chýlí ke konci. Pracuji na lince v automobilce, kde se vyrábějí součástky do klimatizací. Osm hodin, často deset, někdy i dvanáct, stojím u stroje a opakuji stejný pohyb. Vezmi díl, zkontroluj, vlož do přípravku, spusť stroj, vyjmi, odlož, vezmi další díl. Pořád dokola. Třicet sekund na jeden kus, sto dvacet kusů za hodinu, téměř tisíc za směnu.
Když čtu komentáře některých politiků nebo „expertů“, že lidé jako já si nemají na co stěžovat, že jsme líní, že za své problémy si můžeme sami, mám chuť je pozvat na jeden den do naší fabriky. Jen na jeden jediný den.
Je to paradox. Ta samá společnost, která nás potřebuje, abychom vyráběli její auta, telefony, pračky a všechno ostatní, námi v skrytu pohrdá. Jako bychom byli něco míň. Jako by práce našich rukou byla méně hodnotná než práce jejich hlav.
Minulý týden se mi stalo něco, co mi otevřelo oči. Byla jsem na rodičovské schůzce své dcery Karolíny. Přišla jsem rovnou z práce, unavená, s rukama, které i přes důkladné mytí stále nesly stopy oleje ze strojů. Seděla jsem mezi ostatními rodiči a poslouchala učitelku, když vtom se ke mně naklonila elegantně oblečená žena sedící vedle.
„Vy pracujete někde v továrně?“ zeptala se tichým hlasem, jako by se bála, že by to mohl někdo slyšet.
Přikývla jsem. „V automobilce. Proč?“ Pokrčila rameny a usmála se tím zvláštním úsměvem, který říkal: „To je mi líto.“ Pak dodala: „To musí být náročné. Já pracuji v marketingu, kancelářská práce. Ale obdivuji vás, opravdu.“ Ten falešný obdiv mě zasáhl víc než otevřené pohrdání. Jako bych byla exotické zvíře v zoo. Podívejte, tady máme skutečnou dělnici! Jak zajímavé!
Chtěla jsem jí říct, že nejen já, ale ani můj manžel Martin jsme nikdy netoužili pracovat ve fabrice. Že jsme měli sny — já být zdravotní sestra, on automechanik s vlastní dílnou. Ale život se stočil jinak. Hypotéka na malý byt, dvě děti, nemoc mé matky, která potřebovala drahou léčbu. Člověk dělá, co musí, aby zajistil rodinu.
A také jsem jí chtěla říct, že práce ve fabrice vyžaduje dovednosti, které by ona možná nikdy nezvládla. Přesnost, trpělivost, výdrž. Že když udělám chybu, může to znamenat vadný výrobek, který ohrozí něčí bezpečnost.
Ale neřekla jsem nic z toho. Jen jsem se usmála a vrátila pozornost k učitelce. Cestou domů mě napadlo, kolik takových lidí je. Lidí, kteří nás nevidí jako sobě rovné. A pak jsem si vzpomněla na nedávný článek v novinách o ženě, které učitelka navrhla, aby nechávala syna doma, protože je příliš živý. Článek mě tehdy zasáhl, protože i můj syn Jakub je energický, plný života. A najednou jsem si uvědomila, že to není tak odlišné od toho, co zažívám já.
V obou případech jde o stejný problém — někdo s mocí a autoritou se rozhodl, že my nebo naše děti nezapadáme do jejich představy o tom, jak by měl vypadat „správný“ člověk nebo „správné“ dítě. A místo aby se pokusili najít způsob, jak nám pomoci prosperovat, raději by nás skryli, umlčeli nebo změnili.
Když se řekne diskriminace, většina lidí si představí rasu, pohlaví nebo náboženství. Ale málokdo mluví o tomhle — o pohrdání založeném na tom, jakou práci děláme. O tom, jak se společnost rozdělila na ty, kteří pracují rukama, a ty, kteří pracují hlavou, jako by to druhé bylo nějak vyšší, lepší, důstojnější.
Vím, že se věci nezmění přes noc. Ale co můžeme změnit hned teď, je to, jak o tom mluvíme. Jak učíme naše děti respektovat všechny profese. Jak odmítáme přijmout narativ, že hodnota člověka je odvozena od typu jeho práce nebo velikosti jeho platu.
Protože až se zítra ráno znovu probudím ve čtyři a půjdu vstříc dalšímu dni na lince, nechci to dělat ve světě, který si myslí, že jsem něco míň jen proto, že pracuji rukama. Chci to dělat ve světě, který ví, že bez lidí jako já by se zastavil.
