Článek
Není to nic nóbl – obyčejný podnik s příjemnou atmosférou, kde dělají skvělé cappuccino a nepouštějí příliš hlasitou hudbu. Přesně takové místo, kde si člověk může v klidu číst.
Minulý čtvrtek jsem tam zamířila po náročném dni v práci. Pracuji jako personalistka v menší IT firmě, což obnáší spoustu komunikace s lidmi, neustálé telefonáty a řešení problémů. Po osmi hodinách téhle zátěže jsem toužila po tichu a vlastních myšlenkách.
Kavárna byla poloprázdná. Vybrala jsem si svůj oblíbený stolek u okna, dostatečně daleko od reproduktorů, objednala si cappuccino a vytáhla knížku. Už jsem se začítala do příběhu, když si ke stolu nedaleko ode mě sedla dvojice – žena kolem třiceti a muž přibližně stejného věku. Mluvili polohlasem, takže jsem je zpočátku nevnímala.
Po chvíli však začali mluvit hlasitěji a jejich konverzace pronikla do mého čtenářského útočiště. Nejdřív jsem zachytila jen útržky, ale pak jsem si uvědomila, že mluví o mně. Přesněji – o mém obličeji.
„Vidíš tu paní u okna? Ty vrásky kolem očí… vsadím se, že se moc neusmívá,“ řekla žena tónem, jako by hodnotila kvalitu látky v obchodě.
„Hmm, to je od sluníčka. Určitě se nemaže krémem s UV,“ odpověděl muž s jistotou dermatologa.
Ztuhla jsem. Je mi čtyřicet šest let a ano, mám vrásky. Kolem očí, na čele, pár jich začíná být vidět i kolem úst. Nikdy jsem si nemyslela, že jsou předmětem veřejné diskuse.
„Měla by vyzkoušet to sérum, co používám já. Stojí sice tři tisíce, ale funguje. Já v pětatřiceti nemám ani jednu vrásku,“ pokračovala žena a já jsem cítila, jak mi hoří tváře.
Předstírala jsem, že čtu dál, ale ve skutečnosti jsem nevnímala ani jedno slovo z knihy. Místo toho jsem přemýšlela, jestli mám vstát a odejít, nebo se otočit a dát jim najevo, že je slyším. Neudělala jsem ani jedno. Místo toho jsem dál nehybně seděla a poslouchala.
„To by ale potřebovala aplikovat i botox. Tyhle vrásky už krém nezachrání,“ pokračoval muž a já jsem se přistihla, že si automaticky sahám na obličej.
Najednou jsem se cítila jako exponát v muzeu. Jako něco, co je vystaveno k posouzení, ohodnocení a kritice. Ne jako člověk s myšlenkami, pocity a životním příběhem. Jen jako tvář s vráskami, které je třeba opravit.
V tu chvíli mě napadlo – kolik takových rozhovorů probíhá denně? Kolik lidí posuzuje druhé podle vzhledu, aniž by tušili, co ten člověk prožil? Mé vrásky kolem očí jsou od smíchu, když jsem vychovávala své dvě děti. Vrásky na čele jsem získala, když jsem se starala o nemocnou matku. A ty kolem úst? Ty jsou od všech těch let, kdy jsem se snažila být silná, i když mi bylo do pláče.
Popíjela jsem kávu a uvažovala, co udělat. Mohla jsem tam sedět a předstírat, že nic neslyším. Mohla jsem odejít a cítit se špatně. Nebo jsem mohla něco změnit.
Nakonec jsem se zhluboka nadechla, zavřela knihu a vstala. Prošla jsem kolem jejich stolku a zastavila se. Oba vzhlédli s překvapením.
„Promiňte, nemohla jsem si nevšimnout, že diskutujete o mých vráskách,“ řekla jsem s klidným úsměvem. „Chtěla jsem vám jen říct, že každá z nich má svůj příběh a já jsem na ně vlastně docela hrdá.“
Jejich tváře zrudly. Žena začala koktat omluvu, muž upřeně zíral do svého šálku.
„To je v pořádku,“ dodala jsem. „Jen jsem si říkala, jestli víte, že krása není jen v dokonalosti. Někdy je i v těch nedokonalostech, které ukazují, že jsme žili.“
Pak jsem se otočila a odešla. Ne proto, že bych se cítila zahanbená, ale proto, že jsem řekla vše, co jsem chtěla. A taky proto, že ten klid, kvůli kterému jsem do kavárny přišla, jsem už našla – právě v tom okamžiku, kdy jsem se rozhodla přijmout sebe takovou, jaká jsem.
Cestou domů jsem si uvědomila, že za pár let budu mít víc vrásek. A že to vůbec nevadí. Některé věci totiž s věkem neztrácíme – získáváme je. Moudrost. Sebejistotu. A schopnost říct: tohle jsem já, se vším, co život zapsal do mé tváře.
