Článek
Ano, za další nástroj do garáže, která už teď připomíná pobočku hobby marketu. „Je to investice, ne zbytečnost,“ prohlásil hrdě, když viděl můj výraz. A to byl přesně ten moment, kdy ve mně něco prasklo.
Bylo to teprve minulý týden, co mi držel přednášku o tom, jak utrácím za zbytečnosti. Moje nové boty za tisícovku byly podle něj „dalším párem do skříně plné bot“. Maska na obličej byla „vyhozená pětistovka“, protože „obyčejné mýdlo přece stačí“. A když jsem si koupila novou kabelku, protože ta stará se po třech letech rozpadala, zvedal oči v sloup nad mým „utrácením“.
„A tenhle hoblík je kolikátý v řadě?“ zeptala jsem se a snažila se udržet klid v hlase. Vážně jsem se snažila.
„To je něco jiného, tohle používám,“ odpověděl sebejistě a začal mi vysvětlovat technické parametry, jako bych snad měla rozumět rozdílu mezi hoblíkem za dva a za šest tisíc.
Dvojí metr v naší domácnosti funguje dokonale. Když on utrácí, jsou to nezbytné výdaje. Když utrácím já, jsem rozhazovačná. Moje knížky jsou hromadění papíru, jeho odborné časopisy o nářadí jsou vzdělávání. Moje kosmetika je vyhazování peněz, jeho speciální vosky a leštidla na auto jsou nutná údržba.
Kamarádka Lenka mi nedávno řekla, že je to klasický příklad mužské logiky. „Oni svoje zájmy vždycky povýší na životní nutnost,“ smála se, když jsem jí to vyprávěla u kávy. „Petr minulý měsíc koupil rybářský prut za dvanáct tisíc a tvrdil, že díky němu ušetříme za ryby v obchodě!“
Musela jsem se zasmát, i když mě ta nespravedlnost stále štvala. Nejde ani tak o peníze jako o princip. O ten absurdní dvojí pohled na stejnou věc.
„Miláčku, ten hoblík bude sloužit celé rodině,“ pokračoval manžel v obhajobě. „Když opravím kuchyňské linky a vyrobím ten slíbený botník…“
Zvedla jsem obočí. Ten botník slibuje už tři roky. Za tu dobu nakoupil tolik nářadí, že by mohl otevřít malou truhlárnu. Ale výsledky? Jeden nedokončený ptačí budky a poličky, které se po měsíci prohnuly.
„A ty kuchyňské dvířka, co se nedovírají už od loňských Vánoc?“ připomněla jsem mu.
„Na to potřebuju speciální frézku,“ odpověděl pohotově. No jasně. Na každý projekt potřebuje další nezbytný nástroj, který pak skončí zaprášený vedle ostatních. Nejsem lakomá a rozhodně mu nepřeji jeho koníčky. Ať si klidně kupuje, co chce, pokud nám to rozpočet dovolí. Ale ten pokrytecký dvojí metr mě dohání k šílenství.
Ten večer jsem si objednala nové šaty, které jsem si už měsíc prohlížela online. Když přišla potvrzovací zpráva o platbě, manžel zrovna procházel kolem. „Ty jsi zase něco kupovala?“ zeptal se s povzdechem.
Usmála jsem se tím nejsladším úsměvem. „Je to investice, miláčku. Ne zbytečnost.“
Nechápavě na mě zíral, než mu došlo, že opakuju jeho vlastní slova.
„To není fér, můj hoblík není to samé co tvoje šaty,“ ohradil se.
„Máš pravdu,“ přikývla jsem. „Tvůj hoblík stál šestkrát víc než moje šaty.“
Od té doby jsme zavedli nové pravidlo. Každý má svůj měsíční rozpočet na zbytečnosti a nikdo nekritizuje, za co ho ten druhý utratí. Já nekomentuji jeho nářadí, on nekomentuje moje boty. A musím říct, že naše manželství je od té doby mnohem klidnější.
I když pořád čekám na ten slíbený botník. Možná na něj konečně dojde, až si manžel koupí tu nezbytnou speciální frézku.
