Článek
Ale něco mě v tom textu zarazilo. Mezi řádky bylo napsáno, že jde o příspěvek na provozní náklady školy ve výši 1200 korun ročně. Ne na družinu, ne na pomůcky, ne na školní výlet. Ale prostě na provoz. A to už mi přišlo zvláštní. Doteď jsme platili klasické věci – obědy, výlety, sem tam se složilo na sešity, jednou za rok na dárky pro učitele. Nic proti tomu nemám, chápu, že škola není bezedná kasička a že stát často neposílá tolik, kolik by bylo potřeba. Ale tentokrát mě zarazila ta formulace a hlavně způsob, jak to bylo napsané – bez vysvětlení, bez detailů, jen se to tam tak jako přilepilo mezi ostatní informace.
Řekla jsem si, že si radši ověřím, o co vlastně jde. Zavolala jsem třídní učitelce, která sama přiznala, že přesně neví, kdo s tím přišel, že to má jít „asi“ na energie a provoz školy jako takové. Pak jsem zkusila školní kancelář, kde mi paní hospodářka řekla, že to je „dobrovolný příspěvek, ale počítá se s tím, že ho většina rodičů zaplatí“. A pak dodala něco, co mě už opravdu naštvalo – že některé školy v okolí prý vybírají i víc a že bychom měli být rádi, že je to jen 1200.
Jenže já ráda nejsem. Ne že bych těch dvanáct set neměla, ale vadí mi ten přístup. Vadí mi, že se z něčeho „dobrovolného“ stává samozřejmost. Že se nikdo neobtěžuje to pořádně vysvětlit, a když se člověk zeptá, tak je skoro vnímán jako potížista.
Začala jsem se ptát i mezi ostatními rodiči. Někteří o tom ani nevěděli, jiní se divili stejně jako já. Jedna maminka mi řekla, že to zaplatila automaticky, protože nechtěla, aby její dítě bylo „to, co nedalo peníze“. A to je přesně ten problém. Vytváří se tlak, tichý, ale silný. A já si kladu otázku – kam tohle povede?
Rozhodla jsem se napsat ředitelce školy. Slovo od slova jsem jí popsala, co mi vadí – ne samotná částka, ale netransparentnost, způsob komunikace, a hlavně fakt, že se to celé tváří jako povinnost, i když to podle zákona povinnost není. A světe div se, odpověď přišla poměrně rychle. Paní ředitelka uznala, že to možná nebylo úplně šťastně formulované, že šlo jen o snahu zajistit lepší podmínky pro žáky, ale že to skutečně není povinné a nikdo nebude nijak znevýhodněn, pokud rodič nezaplatí.
Jenže co je napsané černé na bílém, a jak se to reálně ve škole vnímá, jsou dvě různé věci. Děti si mezi sebou samozřejmě začaly říkat, kdo „dal“ a kdo „nedal“. Některé nosily obálky, jiné ne. A i když učitelé tvrdí, že na tom nezáleží, ve třídě to znát bylo. Dcera přišla domů a ptala se mě, proč jsme zatím nezaplatili, když ostatní už peníze donesli. A když jsem jí vysvětlila, že jsme chtěli vědět, na co přesně peníze jdou, tak mi řekla, že se bojí, aby si ji ostatní nezačali dobírat.
Tohle mě mrzí nejvíc. Ne peníze. Ale to, že se dítě musí cítit divně kvůli něčemu, co by mělo být naprosto srozumitelně a jasně řečeno. Kdyby vedení školy napsalo rovnou: „Prosíme rodiče o příspěvek na provoz školy, je to dobrovolné, budeme rádi za každou částku, která pomůže. Nikdo nebude nijak trestán nebo znevýhodněn, pokud se rozhodne nezaplatit.“ – věřím, že by spousta rodičů přispěla ráda a s pocitem, že to dává smysl.
Místo toho ale vznikla zbytečná nedůvěra. Příště, až škola bude potřebovat pomoct, si to spousta z nás dvakrát rozmyslí. A přitom to celé mohlo být úplně jinak.
Možná to celé vypadá jako malichernost. Možná si někdo řekne, že dvanáct set korun ročně je směšná částka. Ale o peníze nejde. Jde o princip. O komunikaci. O férovost. O to, že rodiče nejsou jen dojná kráva, ale partneři školy, kteří mají právo vědět, co a proč se děje.
Od té doby jsem se rozhodla být víc aktivní. Chodím na rodičovské schůzky, ptám se, čtu školní rozpočet, zajímám se. Ne proto, že bych chtěla být protivná. Ale proto, že když se nezeptám já, nezeptá se nikdo. A věřím, že každá škola může fungovat dobře – když se s lidmi jedná jako s dospělými.
A dceři jsem řekla, že být ten, kdo se ptá, není ostuda. Je to síla. A že i když někdy budeme ti, co jdou proti proudu, důležité je, že si zachováme zdravý rozum a čisté svědomí.
Až mi příště přijde další lístek k podepsání, budu se zase ptát. Ne proto, že bych nechtěla přispět, ale proto, že chci vědět, kam to jde a proč. A dokud to bude jen „nějaký nový poplatek“, který si někdo vymyslel a doufá, že nikdo nebude mít odvahu se ozvat, tak to podepisovat nebudu. Protože když už platíme, tak ať to má smysl. A hlavně – ať to děláme s důvěrou. Ne ze strachu.
