Článek
Když si Jana vyzvedávala syna ze školy, nečekala, že ji odpoledne čeká konfrontace, na kterou nebyla připravená. Jedenáctiletý Tomáš jí mezi dveřmi oznámil, že dostal čtyřku z diktátu a že to podle paní učitelky není jeho vina, ale její. Prý proto, že u nich doma není dost knih a večer sledují televizi místo čtení. Jana zůstala stát na chodníku a přemýšlela, jestli se má smát, nebo zlobit.
Cestou domů z Tomáše vytáhla detaily. Při rozdávání diktátů učitelka poznamenala, že děti, které doma hodně čtou, mají mnohem lepší pravopis. Pak se zeptala, kdo doma nemá vlastní knihovničku. Tomáš a pár dalších dětí se přihlásili. „Paní učitelka Hořejší mi řekla, že není divu, že dělám chyby, když u nás doma nikdo nečte a večer koukáme jen na televizi,“ vyprávěl Tomáš a tvářil se přitom podivně - napůl zklamaně, napůl jako by dostal do ruky trumf proti mámě. Jana cítila, jak jí stoupá tlak. V jejich obýváku stála knihovna přetékající knihami a Tomáš měl v pokoji dvě police vlastních. Televizi večer skoro nezapínali, protože Tomáš hrál většinou šachy s tátou nebo si četli. Odkud učitelka čerpala takové informace?
Když učitel hodnotí rodinu, ne dítě
Příběh Jany a Tomáše odkrývá bolestivou situaci, která se odehrává častěji, než by se mohlo zdát. Učitelé někdy překračují hranice a místo hodnocení výkonu žáka začnou soudit domácí prostředí, o kterém ve skutečnosti nic nevědí. Často to dělají přímo před dětmi, které si pak z hodiny odnášejí pocit, že jejich rodina nedělá dost nebo dělá něco špatně. Přitom jen málokterý učitel skutečně viděl domácnosti svých žáků a většinou vychází z toho, co mu děti samy řeknou nebo co si odvodí z jejich chování. Když Jana druhý den zavolala učitelce, zjistila, že Tomáš odpověděl na otázku „Čteš před spaním?“ záporně - protože zrovna předchozí večer nečetl, ale hrál šachy. Z toho učitelka vyvodila, že Tomáš nikdy nečte a u nich doma chybí knihy.
Než Jana stihla situaci s učitelkou vyjasnit, stalo se něco, co ji zaskočilo ještě víc. Tomáš večer odmítl hrát šachy s vysvětlením, že by místo toho radši četl, protože to je podle paní učitelky lepší. Z jeho hlasu bylo cítit, že najednou vnímá jejich večerní rutinu jako něco nedostatečného, přestože šachy miloval. Jana pozorovala, jak jedno nepodložené tvrzení dokázalo zasít pochybnosti do jinak spokojeného dítěte. Nejvíc ji mrzelo, že učitelka místo aby zjistila, jak to u nich doma skutečně vypadá, vytvořila si vlastní verzi reality a tu pak prezentovala jako fakt přímo Tomášovi. Od té doby byl syn přesvědčený, že špatné známky z češtiny jsou výsledkem jejich údajně „neknihovního“ domácího prostředí.
Co dělat, když učitel obviňuje rodiče před dítětem
Jana zvažovala různé přístupy. Nejdřív chtěla napsat učitelce ostrý email, ale pak se rozhodla pro osobní schůzku. Místo útoku nebo výčitek se soustředila na fakta - přinesla fotky jejich domácí knihovny a seznam knih, které Tomáš v posledním roce přečetl. Zároveň pokojně vysvětlila, že večerní šachy jsou jejich způsob, jak spolu trávit čas, a že z nich Tomáš má radost, což je také důležité. Učitelka byla nejdřív překvapená, potom trochu na rozpacích. Přiznala, že její poznámka vycházela z momentálního dojmu, ne z reálné znalosti jejich situace. Řekla, že to „tak nemyslela“ a že určitě nechtěla Tomáše rozrušit.
Důležitější než konfrontace s učitelkou byl ale pro Janu rozhovor s Tomášem. Musela mu vysvětlit, že učitelé jsou také jen lidé, kteří dělají chyby a mají předsudky. Tomáš se nejdřív zdráhal uvěřit, že paní učitelka nemá pravdu - v jeho jedenáctiletém světě byli učitelé neomylné autority. Pomohlo, když se Jana zeptala: „Znáš naši knihovnu a víš, že tvůj taťka čte každý večer. Jak myslíš, že to paní učitelka může vědět líp než ty sám?“ To Tomáše zarazilo. Najednou viděl rozpor mezi tím, co zná, a tím, co mu bylo řečeno. Bylo to pro něj důležité poznání, že i dospělí někdy mluví z neznalosti.
Jak předejít dalším nedorozuměním
Po téhle zkušenosti Jana věděla, že musí něco změnit v komunikaci se školou. Při další třídní schůzce proto přišla s konkrétním návrhem. Požádala učitelku, aby při hodnocení dětí mluvila o jejich konkrétních chybách a možnostech zlepšení, ne o domácím zázemí. Pokud má podezření, že dítě doma nečte nebo má jiné překážky v učení, ať to řeší přímo s rodiči, ne přes dítě. Překvapilo ji, kolik dalších rodičů mělo podobnou zkušenost - jejich děti se vracely s různými zprávami o tom, co doma dělají špatně, přestože realita byla úplně jiná.
Pro Janu byl nejtěžší moment, kdy si uvědomila, jak snadno může nevhodná poznámka učitele změnit to, jak dítě vnímá svou rodinu. Tomáš během pár dnů začal zpochybňovat věci, které dřív miloval, jen proto, že mu autorita řekla, že nejsou dost dobré. Jednoho večera dokonce odmítl jít s tátou běhat se slovy: „Paní učitelka říkala, že bych měl radši číst.“ Jana musela znovu a znovu vysvětlovat, že sport a čtení nejsou protiklady a že oba jsou důležité. Trvalo několik týdnů, než se Tomáš vrátil ke svým oblíbeným aktivitám bez pocitu, že dělá něco špatně.
Proč učitelé soudí domácí prostředí
Jana se zamýšlela, proč vlastně učitelka udělala tak rychlý závěr. Později při rozhovoru s ní pochopila, že šlo o kombinaci frustrace a zjednodušení. Učitelka skutečně viděla souvislost mezi čtením a pravopisem, ale místo aby hledala způsoby, jak děti ke čtení motivovat, svalila odpovědnost na rodiče. Byla to pro ni jednodušší cesta než připustit, že možná její vlastní výuka není dostatečně poutavá. Jana si uvědomila, že tohle je vzorec, který se ve školství opakuje - když se nedaří, je snazší vinit vnější okolnosti než hledat chybu ve vlastním přístupu.
Po třech měsících se situace uklidnila. Tomáš dostal z posledního diktátu dvojku, hlavně proto, že s ním Jana opakovaně procvičovala problematické jevy. Ale mnohem důležitější než zlepšená známka bylo, že se Tomáš přestal stydět za to, jak jejich rodina tráví večery. Znovu si užíval šachy s tátou, občas četl a občas ne - a hlavně se přestal trápit tím, co si o nich myslí paní učitelka. Jana pochopila, že nejdůležitější lekce, kterou svému synovi dala, nebylo procvičování vyjmenovaných slov, ale to, že naučila kriticky přemýšlet o tom, co mu autority říkají.
Když teď Jana potká rodiče, kteří zažili něco podobného, vždycky jim radí: „Věřte tomu, co o svém dítěti víte. Nenechte si namluvit, že neděláte dost, když víte, že děláte vše, co můžete.“ Jejich příběh s Tomášem a učitelkou ukázal, jak důležité je nepřijímat unáhlené soudy o rodině a jak zásadní je otevřená komunikace - ať už mezi učiteli a rodiči nebo mezi rodiči a dětmi.
