Článek
Zrovna jsem upustila naběračku s omáčkou na zem a reflexivně utrousila to známé do nějakého místa. Stála tam s tváří zkřivenou odporem, jako bych právě zavraždila štěně. Zírala jsem na ni v němém úžasu. Tahle žena, která dokáže vytvořit atmosféru napětí rychleji než bouřka v létě, mi kázala o slušném vyjadřování. Ta samá žena, kterou jsem minulý týden slyšela, jak řve na jejich kocoura slovy, která by rozhodně neobstála v dětském pořadu. Ironie života, říkala jsem si v duchu, zatímco jsem s nuceným úsměvem přikývla.
S Petrem jsme spolu už šest let. Bydlíme ve vlastním bytě, ale jeho rodiče, hlavně matka, nám do života mluví víc, než je zdrávo. „Maminka to s tebou myslí dobře,“ opakuje Petr jako zaseknutá gramofonová deska pokaždé, když si postěžuji. A já ho miluju natolik, že se snažím tyto situace překousnout. Jenže některé věci už překousnout nejdou. Jako třeba když nám tchyně vloni na Vánoce předložila seznam věcí, které bych měla zlepšit, aby ze mě byla správná manželka pro jejího chlapečka. Na prvním místě bylo – hádejte co? – Přestat používat hrubá slova.
Pro kontext – nejsem námořník s prošedivělým plnovousem. Občas mi ujede něco nevhodného, když jsem naštvaná nebo něco pokazím. Nemám vulgarismy jako berličku v každé větě. Ale podle mé drahé tchyně je i příležitostné sakra známkou nevychovanosti a nízkého původu.
Přitom ona sama… to je jiná liga. Jednou jsem byla svědkem, jak nadávala prodavačce v obchodě, protože neměli její oblíbený druh šunky. Ta nebohá slečna musela poslouchat výčet všech možných anatomických podrobností, kam si může tu šunku strčit. Kolemjdoucí zákazníci se tvářili, jako by právě sledovali živé natáčení hororu.
A co teprve, když jí nefunguje počítač nebo když spadne internet! To jsou celé koncerty nadávek, od klasických českých sprostých slov až po inovativní kombinace, které by mohla patentovat. „Víš, maminko, ty sama občas taky používáš docela drsná slova,“ odvážila jsem se poznamenat při jednom z našich ‚vzdělávacích rozhovorů‘.
Podívala se na mě, jako bych jí právě oznámila, že Země je placatá. „Já? To si musíš plést s někým jiným. Já se vždy vyjadřuji kultivovaně.“ V tu chvíli jsem měla chuť vytáhnout telefon a přehrát jí některé z jejích kultivovaných výstupů, které jsem tajně nahrála – čistě pro svou duševní pohodu a jako důkaz, že netrpím halucinacemi. Ale to by pravděpodobně znamenalo konec mého vztahu s Petrem, takže jsem jen přikývla a dál krájela cibuli.
Nejhorší je, že Petr nikdy nestojí na mojí straně. Ne že by své matce přizvukoval, ale jeho věčné nech to být a ona už je taková mě přivádí k šílenství. Jednou jsem ho požádala, aby mi vysvětlil, proč má se mnou jeho matka takový problém. „Nemá s tebou problém,“ ujistil mě, jen tě chce trošku vylepšit. Vylepšit. Jako bych byla nějaký poškozený nábytek, který potřebuje renovaci.
Poslední kapkou byl incident minulý měsíc. Tchyně přišla na návštěvu a našla v naší koupelně moji oblíbenou vonnou svíčku s názvem Sexy jako hřích. Následovala půlhodinová přednáška o tom, jak takové věci nepatří do domácnosti slušných lidí, a že chápe, proč má její syn v poslední době takové divné nápady.
„Jaké divné nápady?“ zeptala jsem se opatrně. „No, včera mi volal a použil slovo zatraceně. To má určitě od tebe.“ Začala jsem se smát. Nemohla jsem si pomoct. Představa, že dospělý, třicetiletý muž kazí svou slovní zásobu díky mně, byla absurdní. Tchyně však můj smích interpretovala jako projev neúcty a odešla s prohlášením, že se vrátí, až se naučím chovat.
Petr mi pak celý večer vyčítal, že jsem jeho matku vyhnala z bytu. Vysvětlovala jsem mu, jak je ta situace směšná, ale on to neviděl stejně. Dvojí metr, kterým jeho matka měří mé a své chování, je prostě k nevíře. Nedávno jsem se svěřila kamarádce Lence, která má také „komplikovaný“ vztah se svou tchyní. „Nahrávej si ji,“ poradila mi. „A pak to nenápadně pusť před synem.“
Zvažovala jsem to. Opravdu jsem to zvažovala. Ale pak jsem si uvědomila, že vztahy by neměly být o sbírání důkazů a přesvědčování. Buď mě Petr bere takovou, jaká jsem – s občasným uklouznutím jazyka – nebo ne.
Nakonec jsem se rozhodla pro jinou strategii. Když jsme byli s Petrem sami, zeptala jsem se ho: „Vadí ti, jak mluvím? Myslíš, že nadávám příliš často?“ Upřímně se na mě podíval a řekl: „Ne, miláčku. Mám tě rád přesně takovou, jaká jsi.“ „Tak proč dovolíš své matce, aby mě kvůli tomu neustále kritizovala?“ Nastalo ticho. A pak, poprvé za celou dobu našeho vztahu, Petr připustil: „Máš pravdu. Promluvím s ní.“
Nevím, jestli s ní opravdu mluvil, nebo co jí řekl. Ale na další návštěvě se tchyně kousla do jazyka pokaždé, když jsem řekla něco nevhodného. A já jsem se přistihla, že se snažím být trochu opatrnější ve svém vyjadřování – ne kvůli ní, ale protože jsem si uvědomila, že někdy opravdu používám vulgarismy jako berličku.
Člověk by řekl, že v dospělosti už budeme mít tyto věci vyřešené. Že vztahy budou jednodušší, komunikace jasnější. Ale pravda je, že i ve třiceti, čtyřiceti nebo padesáti letech se stále učíme, jak spolu vycházet. Jak respektovat rozdíly a zároveň si zachovat svou identitu.
A co moje tchyně? Minulý týden jsem ji slyšela, jak nadává kočce, protože jí zvrhla čaj. Tentokrát jsem se jen usmála a pomyslela si své. Některé věci se prostě nemění – a to je vlastně dobře. Protože kdyby se tchyně najednou začala chovat jako světice, začala bych se obávat, že byla vyměněna za mimozemšťana.
A vy? Máte podobné zkušenosti s tchyní nebo tchánem? Jsem zvědavá, jestli jsem v této tragikomedii sama, nebo je to běžný jev.
