Článek
Anička, osmnáct, studentka gymnázia, Tomáš, šestnáct, věčně s hlavou v počítačových hrách, a Marek, jednadvacet, prvák na vysoké škole. Od smrti mého Karla před pěti lety jsou oni mým největším štěstím.
Bylo to milé odpoledne, dokud nepřišla řeč na politiku. Nevím, jak jsme se k tomu dostali. Myslím, že to začalo nevinnou poznámkou o cenách v supermarketu, pak někdo zmínil důchody a najednou se debata stočila k volbám. Řekla jsem, koho budu volit – stejnou stranu jako posledních třicet let. A pak to začalo.
„Babi, to nemyslíš vážně,“ protočil oči Marek. „Ti jsou přece úplně mimo. Všechny průzkumy ukazují, že mladí volí úplně jinak.“
„No a?“ odpověděla jsem. „Já nejsem mladá.“
„Jenže tvoje strana nemyslí na budoucnost. Oni řeší jenom důchodce,“ přidala se Anička.
Cítila jsem, jak mi začíná bušit srdce. „A co je na tom špatného? Celý život jsem pracovala, platila daně, vychovala dvě děti. Nezasloužím si trochu pozornosti od politiků?“
To rozesmálo Tomáše, který do té doby jen mlčky ťukal do svého telefonu. „Babi, ty máš fakt starý názory. Jako z minulého století.“
„Však já jsem z minulého století, Tomáši,“ pokusila jsem se o vtip.
Ale oni se smáli dál. Začali probírat, jak moje generace nerozumí modernímu světu, jak lpíme na přežitých hodnotách, jak nechápeme technologie nebo klimatickou změnu. Mluvili o mně, jako bych byla exponát v muzeu. Nejvíc mě ale ranilo, když Anička prohlásila: „Babi, ty prostě nechápeš, jak funguje dnešní svět.“
Seděla jsem tiše a přemýšlela. Tihle tři výrostci, které jsem hlídala, když byli nemocní. Kterým jsem pekla buchty a četla pohádky. Kterým jsem posílala peníze na narozeniny a Vánoce, protože vím, jak je těžké vyjít s penězi, když máte děti. A teď se mi vysmívají, protože mám „staré názory"?
Dopili jsme kávu, snědli dort a pomalu se všichni začali loučit. Když dcera s rodinou odcházela, Anička mě objala a řekla: „Babi, dneska večer dávají na Netflixu super film. Mrkni na to, třeba by se ti to líbilo.“
A v tu chvíli mi to došlo. Ten Netflix, na který koukají všechna moje vnoučata. Ten účet, který platím já, protože dcera jednou zmínila, že je to drahé a děti by byly smutné, kdyby o ty seriály přišly. Faktura chodí na moji emailovou adresu, peníze odcházejí z mého účtu.
Další den jsem udělala něco, co by ode mě nikdo nečekal. Já, která sotva zvládám poslat esemesku, jsem si sedla k počítači a našla stránku Netflixu. Přihlásila jsem se pomocí hesla, které jsem si nechala od vnuka zapsat na papírek „pro případ nouze“. A změnila jsem heslo. Potom jsem otevřela naši rodinnou skupinu na WhatsAppu (i to jsem se kvůli nim naučila) a napsala: „Milá vnoučata, včera jste se mi smáli, že mám staré názory a nerozumím dnešnímu světu. Tak jsem se rozhodla, že si trochu odpočinu od placení vašeho Netflixu. Až budete připraveni respektovat, že i staré názory mají svoji hodnotu, můžeme se o tom znovu pobavit. Babička.“
Telefon mi začal zvonit během deseti minut. Nejdřív volala dcera, pak Marek, pak Anička. Dokonce i Tomáš, který mi obvykle ani nebere telefon, mi poslal zprávu s omluvou. Najednou měli všichni čas mi zavolat a všichni byli neskutečně zdvořilí.
O týden později jsme se znovu sešli, tentokrát u mě doma. Přinesli mi kytici a dort, který sami upekli. Během oběda mi vyprávěli o škole, o svých plánech, ptali se mě na rady. Ani slovo o politice. Když jsem servírovala kávu, Marek si odkašlal a pronesl zřejmě předem připravenou řeč: „Babi, my jsme se chtěli omluvit za minule. Bylo to ode nás hloupé. Samozřejmě, že tvoje názory jsou cenné a měli jsme je respektovat, i když s nimi třeba nesouhlasíme.“
Usmála jsem se. „To je v pořádku, zlatíčko. Mimochodem, změnila jsem heslo od Netflixu zpátky. Je tam teď vaše oblíbené heslo, víte které.“ Všichni tři se zatvářili provinile, ale s úlevou. Nakonec jsme se tomu společně zasmáli. A já jsem si uvědomila, že i ve svém věku se můžu ještě lecčemus přiučit – třeba tomu, že někdy stačí připomenout lidem, kdo drží prst na spínači, aby si začali všímat, že existujete.
