Článek
Když jsem na začátku dubna koupila zájezd do Itálie pro sebe, svou mámu a tchyni, měla jsem pocit, že dělám něco správně. Chtěla jsem jim oběma dopřát moře, slunce a čas, kdy se o ně bude někdo starat místo nich. A možná jsem si i trochu myslela, že tím utužíme vztahy a konečně se trochu víc poznáme. Jenže realita byla jiná. Ony dvě si rozuměly skvěle. Jen já jsem tam byla navíc.
Letěli jsme z Prahy do Bari, přímým letem, a už na letišti to začalo. Máma s tchyní se posadily vedle sebe a hned začaly debatovat. O tom, jak kdysi jely do Bulharska. O tom, jak se v roce 1986 vařily těstoviny na primusu. O tom, jaká byla kdysi zmrzlina v Jugoslávii a proč dneska už taková není. Seděla jsem naproti nim, s kávou v ruce, a měla jsem pocit, že jsem se ocitla v úplně jiném čase.
Netušila jsem, jakou chybu dělám
Přitom jsem se tak těšila. Na jaro u moře, na ranní kávu s výhledem, na procházky po promenádě. Ubytování jsme měly kousek od pláže, v apartmánech uprostřed olivového háje. Příjezd byl bez problémů – auto jsme vyzvedly hned na letišti a během půl hodiny jsme byly na místě. Jenže zatímco já řešila, kdo bude spát kde, ony už stály na terase a smály se něčemu, co se stalo „u vás na chatě v roce devadesát osm“. Ani jsem se neptala, co přesně to bylo. Věděla jsem, že bych tomu stejně nerozuměla.
Fontána před místním centrálním nádražím.
První dny byly ve znamení nostalgie. Každé místo, které jsme navštívily, v nich vyvolalo nějakou vzpomínku. Když jsme procházely uličkami historického centra Monopoli, říkaly, že to vypadá „jako když jely do Toskánska vlakem a vystoupily o dvě zastávky dřív“. Když jsme si daly espresso na náměstí, pronesly obě téměř unisono: „To voní jako v Římě v osmdesátým druhým.“ A já? Já jen přikyvovala a přemýšlela, jestli si mám objednat ještě croissant, nebo jestli se mi bude chtít jít za chvíli sama na pláž.
Zlom nastal čtvrtý den. Vyrazily jsme do Alberobella, do městečka s typickými bílými domky s kuželovitou střechou. Já jsem byla unešená – architektura, atmosféra, světlo. Máma s tchyní se ale po prvních deseti minutách začaly hádat, jestli se jim víc líbilo v Bibione nebo v Lignanu. Pak přešly na diskusi o tom, kde tehdy jedly nejlepší pizzu – a že to rozhodně nebylo v Itálii. Seděla jsem na schodu před jedním z domků a připadala jsem si jako průvodkyně dvou postarších turistických nadšenců, kteří si na každém místě připomenou jiné místo.
Všechny dny jsem si připadala mimo
Na večeři jsme zašly do rodinné trattorie kousek od ubytování. Vzala jsem si skleničku vína a snažila se nasát alespoň trochu klidu. Vtom máma vytáhla telefon a ukázala tchyni fotku z dovolené z roku 1992. Já se zeptala, jestli jim chutná ryba. Ani jedna neodpověděla. Bavily se dál o tom, jak se dřív dělaly řízky na cesty, jak si nosily chleba z domova a jak se nikdy nechodilo do restaurací. A pak dodaly, že teď je to „všechno moc moderní“. Usmála jsem se a dopila víno.
Místní jídlo, většinou jsem tedy jedla sama.
Ale nakonec to bylo krásné
Nebylo to tak, že bychom spolu za celý týden nepromluvily. Samozřejmě, že ano. Ráno jsme si dělaly kávu, večer jsme se domlouvaly na plány na další den. Ale čím víc času jsme spolu trávily, tím víc jsem si uvědomovala, že ony dvě žijí v jiném světě. Spojovala je společná generace, sdílené zážitky, jazyk, který mi byl cizí. Já chtěla poznávat Itálii, ony chtěly vzpomínat.
Poslední den jsem je vzala k moři na východ slunce. Bylo ticho, jen šumění vln a slabý vítr. Seděly jsme na kamenech a dívaly se, jak se obloha zbarvuje do růžova. V tu chvíli jsme byly spolu. Bez debat o minulosti, bez starých historek. Jen tak, přítomné. Bylo to krásné. A krátké. Po návratu domů se mě známí ptali, jaké to bylo. Řekla jsem, že zvláštní. Že ony dvě si výlet náramně užily. A že já si ho užiju někdy příště. Třeba sama. Nebo s někým, s kým se nebudu muset snažit rozumět jinému světu.
