Článek
Něco, co zaplatí nájem, něco, co mi na chvíli dá rytmus. Když jsem reagovala na inzerát, že hledají výpomoc do provozovny s potravinami, říkala jsem si, že to bude na pár týdnů. Zaskočím za někoho, pomůžu, budu mít na jídlo, trochu se zaměstnám a pak zas půjdu dál. Jenže někdy vám život podá úplně jinou kartu, než čekáte. A vy si ji otočíte, jen tak mimoděk, a ona najednou otevře úplně novou hru. A přesně to se stalo mně.
Nastoupila jsem v pondělí. Malý tým, provozovna v nákupním centru, kde denně projde stovky lidí. Pár regálů, pult, dvě kolegyně, co to táhly už roky. Hned první den jsem pochopila, že výpomoc není jen o tom doplňovat zboží a usmívat se na zákazníky. Bylo to o tom být všude. Když vypadl systém, když došla zásilka, když si někdo stěžoval, když něco spadlo, když někdo nepřišel. Měla jsem v sobě ten zvláštní reflex – nevyděsit se, ale prostě zareagovat. Udělat, co je potřeba. A neřešit, jestli to je v mojí náplni práce. Byla to směs výchovy, zkušeností z jiných míst, ale taky instinktu. Vidíš problém? Vyřeš. A já se toho držela.
Po pár dnech jsem si všimla, že mě kolegyně začaly brát vážně. Ne jako někoho, kdo si to přišel jen odsedět. Ale jako někoho, kdo ví, co dělá. Začaly se ptát. Dávaly na mě pozor, když jsem něco vysvětlovala zákazníkům. Jedna z nich pak řekla: „Tebe kdybych tu měla o měsíc dřív, tak jsme nemusely být tak v háji.“ Smála jsem se, ale něco se ve mně pohnulo. Dlouho jsem si totiž připadala, že nikam nepatřím. Že všechno, co jsem dřív dělala, bylo vždycky jen „dočasné“. Ale tady, uprostřed chaosu, jsem cítila, že jsem zpátky ve své kůži. Ve svém tempu.
Třetí týden byl krizový. Vedoucí provozovny, která všechno držela pohromadě, musela náhle na nemocenskou. Nebylo jasné, na jak dlouho. A během jedné porady mě oblastní manažer oslovil, jestli bych byla ochotná vzít to prozatím na sebe. Prý mě pozoroval. Prý slyšel, jak se se mnou lidé radí. Prý potřebuje někoho, komu může věřit. A mně se v tu chvíli zastavil dech. Tři týdny. Výpomoc. A teď mi někdo nabízí vedení.
Byla jsem v šoku. Ne že bych si nevěřila. Ale ta rychlost. Ten skok. Ta odpovědnost. Ale řekla jsem ano. Ne kvůli egu. Ale protože jsem cítila, že to dává smysl. A že když mě někdo vidí takhle, mám povinnost to nezahodit.
Od té doby se všechno změnilo. Začala jsem organizovat směny, řešit zásoby, nastavovat nový přístup k zákazníkům. Ne autoritativně. Ale partnersky. Vyslechla jsem tým. Nechala si říct, co je štve, co nefunguje, co by chtěly jinak. A začala jsem krok po kroku měnit provoz, který byl roky jen „nějak v chodu“, na místo, kde se lidé cítí slyšení. Kde se věci řeší, ne jen odkládají. Kde se ví, kdo co dělá. A kde i v tom každodenním shonu má všechno svůj smysl.
Nevím, co rozhodlo, že mě oslovili. Možná způsob, jak mluvím s lidmi. Možná to, že nepanikařím. Možná obyčejná ochota jít a udělat něco navíc. Ale vím, co to rozhodnutí změnilo ve mně. Najednou jsem si znovu uvěřila. Ne že jsem nejlepší. Ale že mám místo. A že i když někde začnete s tím, že si jen „přivyděláte“, může se z toho stát kapitola, která vám znovu nastaví zrcadlo.
Dnes vedu provozovnu naplno. Už to není jen záskok. A i když každý den přináší něco nečekaného, cítím se jistě. Ne kvůli funkci. Ale kvůli tomu, že dělám věci tak, jak mi dávají smysl. S lidmi, kteří ví, že se na mě můžou spolehnout. A s vědomím, že není ostuda začít odspodu. Někdy právě tam člověk najde to, co dlouho hledal – sebe.
A možná to je to, co bych chtěla říct každému, kdo si myslí, že už je pozdě. Že na tom, co teď dělá, nezáleží. Že když začíná „jen jako výpomoc“, není to důležité. Všechno je důležité. Každý moment, kdy se rozhodnete udělat věci pořádně. Každá chvíle, kdy někomu pomůžete, i když nemusíte. Každá reakce, která ukazuje, že jste víc než jen jméno na výpisu směn.
Protože nikdy nevíte, kdo se právě dívá. A co z toho může vzniknout. A hlavně – co to může udělat s vámi. Třeba to úplně změní váš směr. Tak jako změnilo ten můj. A stačily na to tři týdny. A otevřenost k tomu, že i malá příležitost může být začátkem něčeho velkého.
