Zdravotní sestra po 40 letech služby. Když jí přišel důchod, rozbrečela se

Ne z úlevy, že konečně může odpočívat, ale protože se najednou cítila prázdná a nepotřebná. Rychle jí došlo, jak velkou část své identity spojila s profesí a co všechno teď ztratí. Dana nastoupila do nemocnice v jednadvaceti, hned po škole. V jejím rodném městečku to byla jasná volba - buď jít pracovat do továrny, nebo do nemocnice. Vždycky inklinovala k péči o druhé, a tak se z ní stala zdravotní sestra. První roky byly náročné. Chvílemi litovala, do čeho se pustila - noční směny, málo peněz, náročná práce, a k tomu ještě doktoři, kteří se k sestrám často chovali jako k podřadným pomocnicím.

Ale zůstala, protože ji naplňovalo pomáhat lidem. Postupně se vypracovala na vrchní sestru chirurgického oddělení. Získala si respekt, její slovo mělo váhu. Poznala svého manžela, když k nim přišel jako pacient po úrazu, vychovali spolu dvě děti. Nemocnice se stala její druhou rodinou.

Danin příběh není ojedinělý, ale vystihuje to, co zažívá spousta lidí po odchodu do důchodu. Dopadá to hlavně na ty, kteří celý život investovali veškerou energii do své profese a nedokázali oddělit, kým jsou, od toho, co dělají. Doma Dana nikdy pořádně nevypnula, měla nastavenou budku tak, aby ji každý mohl kdykoli zavolat. Kolikrát vstala od nedělního oběda a jela do nemocnice, protože chyběl personál. Občas dělala dvojité směny bez nároku na odměnu, jen aby oddělení fungovalo. Zatímco jiní se těší na důchod jako na zasloužený odpočinek, Dana se děsila dne, kdy už nebude moci chodit do práce. Když jí přišlo rozhodnutí o přiznání důchodu, zavřela se v koupelně a plakala. Manžel a děti její reakci nechápali - vždyť by přece konečně mohla odpočívat, jezdit na výlety, věnovat se vnoučatům. Jenže Dana se najednou viděla jako člověk bez účelu.

Odborníci tomu někdy říkají „důchodový šok“ a postihuje především lidi, kteří byli své práci oddaní celým srdcem. Po desetiletích, kdy člověk každé ráno oblékne uniformu nebo oblek, najednou nemá kam jít a neví, kdo vlastně je, když už není součástí svého týmu nebo firmy. V Danině případě se navíc jednalo o profesi, která byla spojena s pomocí druhým. Vybudovala si identitu ženy, která drží oddělení pohromadě, která řeší problémy a zachraňuje životy. Nešlo jen o práci, ale o poslání. Její odchod do důchodu způsobil prázdnotu, kterou neuměla zaplnit. První týdny doma byly jako noční můra. Nemohla spát, protože její tělo bylo zvyklé na nepravidelný režim. Uklízela byt třikrát denně, protože potřebovala být neustále v pohybu. A zoufale jí chyběl kontakt s kolegyněmi i pacienty.

Dana měla štěstí, že na svůj problém nebyla sama. Její nejlepší kamarádka, také zdravotní sestra v důchodu, věděla přesně, čím prochází. Důležité pro ni bylo pojmenovat své pocity a přiznat si, že to, co zažívá, není nevděk nebo slabost, ale přirozená reakce na velkou změnu. Začala tím, že si stanovila denní režim - ne tak striktní jako v práci, ale dost pevný, aby se necítila ztracená. Brzy zjistila, že kromě své profese má i jiné dovednosti. Vždycky ráda pekla, ale nikdy na to neměla dost času. Teď se mohla ponořit do receptů, experimentovat a péct pro rodinu i sousedy.

Dana také přemýšlela, jak využít své zkušenosti a znalosti. Začala docházet jako dobrovolnice do domova seniorů, nejdřív jen na pár hodin týdně. Nebyla to práce zdravotní sestry, ale její zkušenosti a empatie byly k nezaplacení. Brzy si všimla, že i tady se cítí potřebná a užitečná, i když jiným způsobem než dříve. Postupně si vytvořila novou rutinu - dopoledne byla v domově, odpoledne trávila s vnoučaty nebo na zahradě. Začala také konečně chodit na pravidelné procházky s manželem, na které dřív nikdy neměla čas. Nejdůležitější bylo, že si dovolila truchlit po své bývalé práci jako po něčem, co bylo opravdu důležité, ale zároveň se otevřela novým možnostem.

Ne z úlevy, že konečně může odpočívat, ale protože se najednou cítila prázdná a nepotřebná. Rychle jí došlo, jak velkou část své identity spojila s profesí a co všechno teď ztratí.Dana nastoupila do nemocnice v jednadvaceti, hned po škole. V jejím rodném městečku to byla jasná volba - buď jít pracovat do továrny, nebo do nemocnice. Vždycky inklinovala k péči o druhé, a tak se z ní stala zdravotní sestra. První roky byly náročné.

Danina cesta k přijetí nové životní role nebyla jednoduchá ani rychlá. Byly dny, kdy se probudila a automaticky hledala sesterskou uniformu. Chyběla jí nemocniční kantýna, kde vždycky potkala své kolegyně, i pocit, že dokáže zvládnout krizovou situaci. Po pár měsících doma ale začala objevovat jinou stránku života - mohla si například přečíst knihu od začátku do konce, aniž by ji někdo vyrušil urgentním případem. Mohla si uvařit oběd a v klidu ho sníst. Mohla se konečně vyspat, což bylo po letech směnného provozu jako zázrak. Překvapivě zjistila, že její tělo, roky unavené přepínáním, jí začíná děkovat za pravidelný odpočinek.

Jednou za měsíc se Dana potkává s bývalými kolegyněmi na kávě. Některé jsou stále v pracovním procesu, jiné už také v důchodu. Je to zvláštní směs pocitů - na jednu stranu teskní po hektických dnech v nemocnici, na druhou stranu si uvědomuje, že její tělo by takovou zátěž už nezvládlo. Když poslouchá, co se děje na oddělení, je vděčná, že už nemusí řešit věčné personální problémy a boj s byrokracií. Její kolegové ji stále berou jako součást týmu, občas jí zavolají pro radu nebo jen tak popovídat. Cítí, že zanechala stopu, která nezmizí jen proto, že už nechodí do práce.

Dana nakonec našla způsob, jak se vyrovnat s novou životní kapitolou. Zjistila, že to, co ji dělá zdravotní sestrou, není uniforma nebo zaměstnanecká karta, ale zkušenosti, které nasbírala, a hodnoty, které vyznává. Ty jí nikdo nevezme, ani když už oficiálně nepracuje. Den, kdy jí přišlo rozhodnutí o důchodu, byl jedním z nejtěžších v jejím životě. Dnes, po dvou letech, už ví, že důchod neznamená konec užitečnosti, ale proměnu, která může otevřít dveře k novým zkušenostem a způsobům, jak být prospěšná. A ten pocit je k nezaplacení.