Článek
„Když jsem ho viděla naposledy, měla jsem zvláštní pocit, že se loučí,“ svěřila se mi sestra Marie, řeholnice z malého kláštera na okraji Prahy. Seděly jsme v tiché zahradě, zatímco celý katolický svět truchlil nad zprávou, která se rozletěla do všech koutů planety. Papež František, muž, který změnil tvář moderní církve, včera v noci zemřel ve věku 88 let.
Zpráva mě zastihla ráno cestou do práce. Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit. Vždyť ještě minulý týden jsem viděla záběry, jak s úsměvem mává z papamobilu davům na Svatopetrském náměstí. Jeho tvář sice nesla stopy únavy a věku, ale v očích měl stále tu jiskru, která fascinovala miliony věřících i nevěřících po celém světě.
„František byl jiný než jeho předchůdci,“ pokračovala sestra Marie a její oči se leskly dojetím. „Byl to papež, který dokázal spát v hostelech, objímat bezdomovce a hovořit s mladými jejich jazykem. Pamatuji si, jak jsem byla v šoku, když si po svém zvolení v roce 2013 vybral jméno František – jako první v historii papežství.“
Vzpomněla jsem si, jak tehdy média psala o papežovi z konce světa – prvním pontifikovi z Latinské Ameriky. Jorge Mario Bergoglio, syn italských přistěhovalců do Argentiny, se stal symbolem změny. Odmítl bydlet v honosných papežských komnatách, jezdil v obyčejném autě a nosil své staré boty místo tradičních červených střevíců.
„Víte, co je zvláštní?“ zeptala se sestra Marie po chvíli ticha. Jako by si šel pro požehnání ke svému duchovnímu otci." Její slova mi způsobila mrazení v zádech. Náhody někdy píší příběhy lépe než nejlepší dramatici. Zatímco jsme mluvily, na mobilním telefonu mi naskakovala jedna zpráva za druhou. Celý svět reagoval na odchod muže, který nebyl jen hlavou katolické církve, ale i morálním kompasem pro mnohé. Prezidenti, premiéři, duchovní vůdci jiných vyznání – všichni vyjadřovali svůj zármutek a úctu.
„Byl to papež kontrastů,“ zamyslela jsem se nahlas. „Konzervativní v otázkách potratů a manželství, ale revoluční v přístupu k chudobě, klimatické krizi a migrantům. Dokázal kritizovat kapitalismus stejně ostře jako komunismus.“
Sestra Marie přikývla. „To, co mnozí nechápali, bylo jeho přesvědčení, že církev má být polní nemocnicí pro zraněné duše, ne pevností dogmat. Když v roce 2013 řekl své slavné ‚Kdo jsem já, abych soudil?‘ o homosexuálech, mnoho tradičních katolíků to považovalo za zradu. Pro jiné to bylo jako čerstvý vzduch v zatuchlé místnosti.“
Vzpomněla jsem si na osobní setkání s Františkem před pěti lety, když jsem jako novinářka navštívila Vatikán. Tehdy mi stiskl ruku s takovým teplem, jako bych byla jeho dávno ztracená neteř. Ten moment mi zůstane navždy v paměti – jeho upřímný pohled, vrásčité ruce a jednoduchá slova: „Modlím se za všechny, kdo hledají pravdu.“
Teď, když odešel, si celý svět klade otázku, kdo přijde po něm. Zachová se směr, kterým František vedl církev? Nebo se kyvadlo zhoupne zpět ke konzervativnějšímu přístupu? Kardinálové se již připravují na konkláve, které rozhodne o novém papeži.
„František zanechal církev jinak, než ji našel,“ řekla tiše sestra Marie, když jsme se loučily. „Ne vždy se mu dařilo prosadit všechny reformy, ale změnil atmosféru. Ukázal, že autorita může být sloužící, že moc může být pokorná.“
Když jsem odcházela z klášterní zahrady, všimla jsem si malé holčičky s maminkou, jak pokládají květiny a zapálený svíčku k obrázku usměvavého papeže u vchodu. „Mami, půjde rovnou do nebe?“ ptalo se dítě. „To víš, že ano, miláčku,“ odpověděla žena s jistotou v hlase.
František možná odešel, ale jeho odkaz zůstává. Muž v bílém rouchu, který odmítl luxus, objímal malomocné a dokázal se smát sám sobě. Člověk, který vedl církev s více než miliardou věřících a přitom zůstal prostým „služebníkem služebníků Božích“, jak zní jeden z papežských titulů.
Dnes večer budou na celém světě hořet svíčky a znít modlitby. Za muže, který se nebál říkat, že církev někdy potřebuje méně dogmat a více milosrdenství. Za papeže, který odešel za svým duchovním otcem přesně v den jeho vlastního odchodu. Za Františka.
