Článek
Zvláště nyní, kdy se bezpečnost ve světě zhoršuje, válka zuří takřka za humny a mír v Evropě se zdá být ohrožen, jsem si na tato slova vzpomněla. Jako Evropanka jsem vyrůstala ve světě, který se modernizoval a posouval dál, stejně tak, jako já sama. Moji rodiče a prarodiče zažili válku, babička s dědou dokonce obě. Jak tu první, tak i tu nejkrvavější v dějinách. Druhou světovou s miliony obětí na životech.
Přijde po nejkrvavější 2. světové válce, jakou kdy Evropa zažila, ta třetí?
Přestože přežili, tížila je nejen bída, ale také museli obnovit svou válkou poničenou vlast, což je stálo nemálo úsilí. Snad i díky jejich pracovitosti a odvaze jsem prožila roky, o jakých se jim ani nesnilo. Roky mírové pod vzkvétající Evropou. Jako Husákovo dítě jsem vyrůstala v socialismu za tzv. železnou oponou, což jsem ale jako malá vesnická holka až tak nevnímala. Na vesnici se žilo zcela jinak než ve velkoměstech, a především tvrdě pracovalo. Jíst se muselo a bydlet taky. Zadarmo nikdo nikomu nic nedal.
Součástí spojené Evropy jsem se stala až jako dospělá mladá žena. Jsem vděčna, že jsem měla a mám to štěstí vyrůstat v blahobytu. Nepatřím sice mezi nejbohatší, ale už jen to, že mám co jíst, kde bydlet, dosáhla jsem nějakého vzdělání, mohu pracovat, u lékaře neplatím a možná jednou budu mít za svá odpracovaná léta i důchod, je velký dar, který přijímám s hlubokou pokorou. Ne každému byl dán a nemusí nikomu z nás zůstat navždy. Bohužel, a to mě trápí nejvíce, svět je plný nepokojů, zášti, nenávisti a závisti. V mnoha oblastech znovu řinčí zbraně ve jménu kohosi.
A znovu umírají ti nevinní. Dokonce v pásmu Gazy, kde zuří válka mezi Izraelem a teroristickým hnutím Hamás, vypukl hladomor, který si bere nespočet životů. Především těch dětských. Na Ukrajině jsou zasaženy i civilní oblasti, včetně nemocnic, škol, školek, domovů pro seniory. Válka je krutá a nevybírá si. A mě děsí jediné. Že 3. světová válka, jak mi říkala babička, je snad dokonce nevyhnutelná může vypuknout takřka kdykoliv a kdekoliv. Zprvu může být vedena stylem podobným, jakým je vedena na Ukrajině. Bojovými letouny, tanky, vojáky v první linii a nejmodernějšími drony.
Kdo nám dal právo zabíjet?
Později může být válka dokonce vedena s pomocí umělé inteligence. Tím nejhorším scénářem a možná posledním zábleskem pro celý svět by se stala válka jaderná, která by neměla vítězů ani poražených. Část lidí by se po úderu v oblasti, kterou by jaderná hlavice zasáhla na místě vypařila, okolní budovy by se zřítili k zemi, lidé ve vzdálenějších místech by po ozáření onemocněli a umírali v krutých bolestech. Pokud by těch jaderných raket dopadlo několik, obloha by potemněla, slunce by zastínil jaderný mrak, možná by nastala v části světa tma a doba ledová. Není vyloučeno, že by byl na několik milionů let v pár minutách ukončen veškerý život na této planetě. Zbyla by jen pustina a spáleniště.
Viděla jsem film Hirošima, Černobyl, prozatím scifi Planeta opic a Hory mají oči. Vše se týkalo části lidstva po jaderném výbuchu a tato představa mě dodnes děsí. Především to, kam až jsme to jako lidstvo došli a kdo nám dal právo ničit životy, které jsme si sami nedali, zabíjet. Nadobro zničit planetu, která nám byla jen propůjčena. Třetí světová válka je obrovským hazardem a červený puntík pro spuštění jaderných hlavic není žádná hračka v rukách malého Vládi, Dona, Kima a já nevím koho všeho. A co je to vůbec za lidi, kteří se k válce odhodlají a v níž umírají jejich synové a dcery. V mnohapočetném Rusku se říkávalo „nás mnogo“.
Tatínek prosil ruské „malaďojce“ v roce 1968, aby se vrátili domů.
Jakoby zde život ztratil svou cenu. Lidé si dnes vůbec života přestali vážit jako jednoho z nejvzácnějšího daru a začali ho brát jako samozřejmost. Abych řekla pravdu, válku na našem území se neumím dost dobře představit. Společnost začíná být přestárlá a mladí lidé jsou považováni za příliš křehké bytosti. Chlapcům, dívkám, stejně tak jako mnohým mužům a ženám chybí fyzická kondička. Spousta lidí je obézních a pokud obchody zůstanou zavřené déle jak jeden den, nájezd nákupních vozíků v marketech avizuje několika denní hladomor. Armádě chybí jak dostatek financí, tak především lidské síly. A politické elity, ty by se myslím zabydlely v jiné části světa a válku by zase odnesli jen obyčejní lidé.
A lidem se také nechce moc pracovat, zvláště fyzicky. Zatímco Rusko je bohužel napřed. Tam už je bojeschopnost vtloukána do hlavy malým dětem. Tatínek mi říkal, že při okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 do města přijeli mladí ruští vojáci. „Malaďojci“, jak se jim říkalo, byli naprosto ztracení v obraze. Vůbec netušili, kde a proč jsou. Byl jeden z těch, kteří se k těm tankům odvážil jít a mluvit s nimi. Posílal je zpátky domů. Už z toho důvodu, že před pár týdny jsem přišla na tento svět já a on nechtěl, abych zažila útrapy války, jaké zažili jeho rodiče a zčásti i on sám. Netušil přesně, co zde pohledávají.
Válka vždy nese smrt. Říkal těm „malaďojcům“, a pak i mně. Snad dokonce svého života nepochopil, proč nás ti, kteří přijeli osvobodit naši vlast v roce 1945 od německých okupantů, zase bezdůvodně „napadli“. Války na Ukrajině se nedožil, nepochopil by. Proto ve mně zůstal odpor k násilí včetně válek. Válka, jakou část světa vede je skutečná. Je to krutá realita, v níž umírají skuteční, živí lidé, ne virtuální hrdinové se třemi životy. Válka je sviňa, říkal tatínek. Kdysi jsme si s kamarády také hráli na vojáky. Byla to ale jen dětská nevinná hra bez krveprolití. Někdy mi bohužel připadá, že část lidí otupěla a začíná jim být vše jedno. Do doby, než jim nad hlavami přeletí nepřátelský dron. Pak snad otevřou oči dokořán.
Zdroje:
https://www.denik.cz>ze_sveta>valka-izrael-pales
https://www.reflex.cz>clanek>zpravy>co-je
https://idnes.cz>zpravy>valka-rusko-ukrajina
