Článek
Každý tady máme svůj vyměřený čas, svůj úkol a poslání, kdy po sobě zanecháme určitou stopu. Podpis, že jsme tu byli. Lidský život je příliš krátký. Očima vesmíru nejsme ničím jiným než pouhým pískem v moři. V bolestech přijdeme na tento svět, na krátký čas obujeme střevíčky dětství, pak přejdeme z krásné, bezstarostné říše pohádek do světa dospělých. Něco vystudujeme, něčeho v životě dosáhneme nebo také ne, založíme rodinu. A než se nadějeme, je tady podzim života. Zestárneme, zeslábneme a pozvolna začneme opadávat jako to podzimní listí.
A tak, jak jsme na tento svět přišli, v bolestech a nazí, tak z něho budeme odcházet. Kráčím lesem. Pod nohama mi příjemně křupe listí spadané ze stromů. Kráčím a tiše vzpomínám. Na svou babičku, která pro mě byla darem. Podobala se té od Boženy Němcové. Stará, moudrá, zbožná žena s dlouhým copem postříbřeným měsíčními nitkami. Babička, která uměla upéct ty nejbáječnější povidlové buchty na světě. Skromná, pokorná žena, která než odešla z lesa, poděkovala mu za dary zdraví, které si odnáší. Milovaná a milující babička, co mě naučila modlitbičku k mému andělu strážnému.
Vzpomínám na maminku. Ženu, která mi dala život. Byla jsem jejím malým andílkem a ona tím mým. Andělem, který pod svými křídly ukryl mé malé velké bolístky a setřel mi hořké slzy kanoucí z mých očí. Vidím, jak s maminkou jezdíme na výlety, učí mě poznávat historii a poklady zanechané našimi předky v krásných památkách. Dodnes cítím ten dech a závan minulosti, kdykoliv se vypravím na nějaký zámek nebo hrad. Miluji zvířátka a kytičky. To maminka mi vnukla lásku ke přírodě a němým tvářičkám, které moc milovala. Vzpomínám na kaštánky, které jsme sbíraly a tvořily z nich hezká zvířátka. Ta pak zdobila naše okna. Na zimu, kdy mě maminka vezla do školy na sáňkách.
Čas, zastavit čas.
Z batůžku vytahuji malé autíčko. Talisman od tatínka. Miloval mašinky v jakékoliv formě, stejně tak, jako své povolání řidiče. Jako malou holčičku mě naučil lézt po stromech, hrát fotbal, a tak nějak po „chlapsku“ se poprat se životem, ač jsem byla holka. I když pěkně praštěná. To maminka ze mě chtěla mít krásnou, sladkou, opečovávanou princeznu. Princeznu, kterou tatínek potají učil v kůlně u babičky boxovat. Princeznu, která šla klidně do rybníka v růžových šatičkách, které jí maminka po večerech spíchla chytat žáby.
Jak ráda bych vrátila čas. Alespoň na pár chvil. Anebo najít schody do nebe a všechny s láskou obejmout, políbit, pohladit a říci jim všechna ta nevyřčená slova, která jsem jim nestačila, anebo nechtěla říct, dokud byl ještě čas. „Čas, zastavit čas“, zpívám si v duchu písničku od Aničky Slováčkové. Křehkého andílka, který odletěl z tohoto světa příliš brzy. Vcházím na blízký hřbitov s hlubokou pokorou a úctou.
Procházím tajemnou branou, kde se setkávají dva světy. Svět živých se světem mrtvých. Připadám si chvilkami jako v nebi. Prostor pohlcuje hluboké ticho. Tisíce plápolajících svíček, jejichž světýlko září do daleka je světlem v temnotách. Plamínkem, který nikdy nepohasne. Potkávám pár lidí ponořených do sebe. Občas mi zvláště na těchto místech připadá, že si na mnohé lidi vzpomeneme, až když už tady s námi nejsou. A namísto vřelých objetí objímáme kamenné anděly a slzy hořkosti kanou na kámen a hlínu.
Věčné světlo v temnotách.
A právě s příchodem dušičkového období si člověk připomíná svou konečnost. Jsme tady jen na chvilku. A mnohdy stačí jen pouhá vteřina, která nás pošle na věčnost. „Prach jsi a v prach se obrátíš“. Řekl Bůh člověku. Náš čas je vyměřený. A každému odbíjí jinak. Nepodplatíme ho a ani neusmlouváme. Nehledí na věk ani sociální postavení. Tam dole pod zemí jsme si všichni rovni. A ten nejubožejší žebrák může spočinout vedle boháče.
Ponořena do vzpomínek zapaluji svíčky a rozsvěcuji lucerničky. Nejen za mé milované blízké, ale také za své čtyřnohé kamarády, kteří odešli za duhový most. Milovaného pejska Bettynku a opuštěnou kočičku. A také za všechna zvířátka, která třeba nikoho neměla a nepoznala lásku. Nebo jim lidé ublížili. Roním tiše zlaté slzy, protože všechny ty lásky a lásenky jsou v mém srdci vepsány zlatým písmem.
Dušičky. Duše, které nikdy neodešly z našich srdcí.
Když se světy dotýkají, i ticho má svůj hlas. Svíčka plápolá – a vzpomínka žije. Listopad má zvláštní ticho. Není to ticho prázdnoty, ale ticho hloubky. Po hlučném a barevném podzimu přichází čas, kdy se svět ztiší, ztiší se i příroda – a spolu s ní, pokud si to dovolíme, i naše duše. Jako by právě v těchto dnech byl prostor k tomu, abychom zaslechli něco, co v běžném rytmu života přeslechneme.
Dušičky – Památka zesnulých – nejsou jen tradicí nebo zvykem zapalovat svíčky. Jsou návratem k pokoře, k vděčnosti, k vědomí, že nic není samozřejmé a že každý život, který se dotkl toho našeho, v nás zanechal stopu. Jsou dny, kdy si připomínáme, že vztahy nekončí posledním dechem. Že to, co bylo skutečné, nezmizí, jen se promění.
Když zapálíme svíčku, ten drobný plamínek není jen symbolem vzpomínky. Je to také světlo, které spojuje dva břehy – náš svět a ten druhý, kam se díváme s tichou úctou. Možná právě v tom okamžiku, kdy se díváme do mihotavého světla, se opravdu dotýkají světy – hmatatelné s neviditelným, přítomnost s věčností, my s těmi, kteří odešli dřív.
V těch chvílích, kdy stojíme u hrobu nebo jen tiše doma při svíčce, můžeme pocítit, že smrt není konec, ale součást velkého koloběhu, který nás všechny spojuje. Že jsme součástí řetězce paměti, lásky a bytí. A že duše, které jsme milovali, žijí dál – v našich slovech, gestech, vzpomínkách, v tom, jak milujeme ostatní.
Dušičky nás učí zastavit se. Ne proto, abychom truchlili, ale abychom si připomněli, že žít znamená být si vědom pomíjivosti – a právě v ní nacházet krásu. Protože každý okamžik, který máme, je dar. A každá vzpomínka, kterou si neseme, je důkazem, že jsme milovali naplno.
A tak zapalujme světlo – ne jen pro ty, kteří odešli, ale i pro sebe. Abychom nezapomínali, že i v temnotě může plát tichý, laskavý plamen. A že možná právě tehdy, když se ztišíme a otevřeme srdce, se světy opravdu dotknou. (Roland Santé)
Zdroje:
https://rolandsante.cz
