Článek
Sice budou pracovat déle o takřka deset let, než tomu bylo u jejich rodičů, avšak na důchodovém kontě mají nulu. Důchody silných populačních ročníků ze 70. let na přílišné vyskakování nebudou. Vše, co dnes vydělají jde na účet současných důchodců. Husákovy děti jsou patrně jedinou a možná i poslední generací, která zůstane v pracovním procesu nejdéle, a současné seniory ještě dokáže slušně zafinancovat. A právě o tom politici příliš nemluví. Zvláštní je, že na důchody si musí stát půjčovat, zatímco do rozpočtu odvádí nejvíce lidí, což se už za pár let vzhledem k demografickému vývoji opakovat nebude. Kde ale vezme stát na důchody pro tyto lidi je zatím ve hvězdách. Je a bude jich moc, zatímco dětí se rodí rok od roku méně a méně.
A i když se na důchody, alespoň ty základní bez štědrých valorizací nějaké ty peníze najdou, našly se zatím vždy, až na to, že už si na ně stát musel začít půjčovat, otázkou je, kdo se o tolik starých lidí postará. Ne každému je dopřáno dožít se stáří ve zdraví a především, zůstat i ve vyšším věku soběstačný. Už nyní schází v sociálních službách okolo 3 000 pečovatelů a také zdravotních sester. A do budoucna jich bude potřeba se se stárnutím populace, a také zestárnutím pečovatelek mnohem víc. Mnohé pečovatelky pocházejí právě z řad Husákových dětí. Buď už oslavily Abrahámoviny nebo jsou krátce před důchodem, a jak psychické tak především fyzické síly už pro tuto velice náročnou profesi nestačí.
Je a bude nás hodně. Kdo se ale o nás postará?
A ač se sami obětovali pro druhé a sami za svou lásku k bližnímu obětovaly své zdraví, za pár let nemusí být nikdo, kdo se jich ujme a podá jim pomocnou ruku. Zvláště tehdy, pokud nemají vlastní rodinu anebo ta o ně příliš nestojí. To by se asi generální tajemník Ústředního národního výboru Gustáv Husák, tento bělovlasý pán se silnými brýlemi divil, a možná si jako druhý táta o ty své babičky a dědečky začal dělat starosti. Co jen s nimi bude. Zatímco silné poválečné ročníky našich rodičů zplodily silné generace, další generace silných ročníků sedmdesátých let s vrcholem v roce 1974, kdy se narodilo okolo 194 000 dětí a porodnice praskaly ve švech, po listopadu 1989 docházelo už jen k poklesu porodnosti.
S nástupem kapitalismu už na svět přicházely stále slabší generace, které nebudou mít dostatek sil a možná také energie ty silnější v důchodu ufinancovat. Už pro samotné školství se Husákovy děti staly doslova tsunami. Musely si umět vybojovat své místo pod sluncem v obří konkurenci od jesliček, školky, kde si pamatuji, jak jsem celý půlden probrečela jen proto, že se na mě nedostal kočárek s panenkou. S autíčky a vláčky jsem si jako správná holčička hrát nechtěla. Po základce se šla většina holek učit na prodavačku, servírku, kuchařku, čalounici nebo švadlenu. Kluci zase na zedníka, kominíka nebo prestižního automechanika. Na střední s maturitou se nedostal každý, ani mnozí jedničkáři ne, stejně tak jako na prominentní obor kadeřnice.
Bydleli jsme v panelových domech, které byly našim velkým malým královstvím. Takřka nám nic nescházelo. Tekla teplá voda a přišli jsme do tepla, což zařídilo ústřední topení. A právě tyto byty nazval president Havel králíkárnami. Co by jen dnes dali mladí lidé za takový útulný byteček. Mnohé byly vícegenerační v nichž žily mladé rodiny společně s rodiči. Své dětství si ráda připomenu, třeba v nedávno uvedených filmech Sardinky aneb Život jedné rodinky anebo Můj brácha má prima bráchu. V jednom takovém dnes žiji. Zůstala v něm kuchyňská linka z 80. let a ještě nejen dobře vypadá, ale i slouží. Do školy jsme chodily my Husákovy děti sami bez doprovodu rodičů a po svých nebo autobusem, a ve třídě na nás pan president pečlivě dohlížel z obrazu.
Byly jsme děti z „králíkáren“ a přesto bezstarostné a šťastné.
Pomalu do setmění jsme lítali venku s klíči na krku, zvonili na zvonky a po té hned utekli, když pršelo, honili jsme se po panelácích po schodištích a stavěli si bunkry u výměníků tepla. Já jsem se ráda vozila výtahem nahoru a dolů. Najednou to strašně rychle uteklo. Aniž jsme se pořádně rozkoukali, z mladých a perspektivních jsme se stali pamětníky. Najednou je mládí pryč a do důchodu stále daleko. A mladí v nás vidí stejné staré struktury jaké jsme my viděli v nomenklaturních kádrech. Zkrátka nám nerozumí a považují za bytosti z pravěku. Ač jsme na trhu práce téměř nejsilnější, stáváme se neviditelnými. Ale ani my jsme nebyli jiní, a na předešlé generace nadávali stejně tak, jako ty další budou nadávat na nás.
Zatímco my jsme v dobách našeho dospívání spílali našim rodičům, že nám zanechali hospodářsky a především duchovně zdevastovanou zemi, obdobně nám budou spílat Miléniáni, Zetka a další generace, že jsme jim zruinovali důchodový systém. Ale my bychom měli začít přemýšlet o tom, jaký svět odevzdáme generacím po nás. Zatím jsme hleděli vpřed, ale nyní nastává chvíle, ohlédnout se za sebe. Je nás hodně a jsme to právě my, kdo určujeme agendu a normy společnosti. A to, že je nás moc, také znamená, že máme moc.
Třeba rozhodnout ve volbách o tom, kam chceme, aby tato společnost směřovala. K válce, míru, rovnosti nebo jako je tomu dnes k patriarchální společnosti. Možná právě podzimní volby zčásti rozhodnou Husákovy děti společně se seniory. Jsou disciplinovaní na rozdíl od mladé generace, která se o věci veřejné příliš nezajímá. Zatím v politice začínají převažovat právě senioři a to celosvětově. U nás president Petr Pavel, senior byl i předchozí president Miloš Zeman, Petr Fiala se důchodovému věku blíží. Dalšími pákami jsou ruský president Vladimír Putin a americký Donald Trump.
Neměla by po nás zůstat potopa.
Máme moc rozhodnout také o tom, zda přežijeme klimatické změny a přizpůsobíme jim svá obydlí a města v nichž žijeme, a pracujeme, nebo začneme pomalu usychat a dříve umírat. Náš hlas bude stále více slyšet. A stejně tak jako generace Z se nebudeme chtít upracovat k smrti. Tím více, že náš odchod do důchodu je dán hranicí 65 let. Zešedivěli jsme a už víme co chceme. Skloubit práci a svůj volný čas s péčí o sebe a své staré rodiče, stejně tak, jako mladí chtějí mít čas na koníčky, přátele, zábavu a třeba i založení rodiny.
Život bez dětí je smutný a stáří pochmurné. A právě proto, bychom mladé generaci měli umožnit podmínky k rodičovství, tak, jako je kdysi umožnil našim rodičům, ale i nám jeden bělovlasý pán s tváří ukrytou za silnými skly. Tato generace se dá považovat za šťastnou. Už jen proto, že nezažila válku a nečelila bídě jaké museli čelit jejich rodiče a prarodiče. Dětství a vzpomínky na život jaký jsme prožili už nám nikdo nikdy nevezme, a na stáří zůstanou jen nostalgické vzpomínky. Vstupem do důchodu a postupným vymíráním poslední silné generace se uzavře jedna kapitola dětí z králíkáren.
Husákova prorodinná politika.
Pozvolný růst porodnosti začal již v roce 1969 a částečně odpovídá nárůstu dětí po druhé světové válce. Přídavky na děti se od měnové reformy v roce 1953 navyšovaly v letech 1968,1972,1979,1982 a 1986. V období 70. let 20. století narůstala populační politika. Stát dával rodičům k dispozici levné novomanželské půjčky, rodinám s dětmi bylo přednostně přidělováno bydlení, i když i mladí lidé si na svůj byt museli počkat přes pořadník, mnohdy i pár let. Byty se daly kdekoliv v Československu směnit a tak nebyl problém, odstěhovat se za prací do jiného města nebo až na samý konec republiky.
https://program.rozhlas.cz>koho-je-u-nas-nejvic
https://www.denik.cz>spolecnost>husak
https://cs.wikipedia.org.wiki>Husakovy-deti
Marcel Deli kniha Husákovy děti/Hřbitov prasátek a Husákovy děti aneb Mistrovství ve lhaní.
skupina Chinaski Husákovy děti
