Článek
Generace, se spoustou krásných vzpomínek na své dětství, lidi, co začali pracovat v osmnácti letech, někteří možná dříve, a na zasloužený odpočinek budou odcházet takřka nejdéle. Vyčerpaní, unavení, bez toho, aby si užili svých vnoučat, tak, jak to bylo za časů našich babiček. Před listopadem 1989 stačilo odpracovat 35 let a dosáhnout důchodového věku. Ten se lišil pro ženy dle počtu dětí. Po šedesátce, až na naprosté výjimky nepracoval téměř nikdo. Ti lidé už byli příliš staří, jak pro své potenciální kolegy, tak pro samotný systém. A pokud měla společnost pokročit kupředu, potřebovala především svěží vítr do plachet.
Jako Husákovo dítě jsem část života strávila v socialismu, a tu druhou v kapitalismu s drsnou tváří, který se nikoho na nic neptá. Době, která se zvláště ke starším ročníkům otočila zády. Nejen senioři, ale také silné populační ročníky ze 70. let, jakoby zde přestali být vítáni. Nedej bože, pokud je ten člověk ucházející se o práci žena 50+. To mnozí zaměstnavatelé dostávají osypky, jen už takového potenciálního uchazeče spatří ve dveřích. Jakoby měl lepru.
Starší lidé na úřadech práce pláčou. Nikdo o ně nejeví zájem.
Doprovázela jsem jednu svou známou, které skončila smlouva na dobu určitou na úřad práce. Paní s téměř šesti křížky na krku vcházela do budovy se slzami na krajíčku. Snad ještě více ji psychicky rozhodila fronta dalších desítek uchazečů o zaměstnání uvnitř. Většina z nich měla vlasy protkané stříbrem stejně jako ona. Pár mladším žen stojících opodál by klidně mohly být její dcery. Tušila, že přestože chce zase začít co nejdříve pracovat, svůj boj na delší dobu zřejmě prohraje. Konkurence je příliš velká. A pracovní místa pro starší ročníky nevznikají. Sama už těžší práci s bolavými klouby nezvládne.
Pomohla jsem jí alespoň vyplnit lejstra, na které pro slzy pořádně neviděla a úřad práce jsem opustila se smíšenými pocity. Vždyť já sama jsem se na prahu padesátky, a pak hned po ní několikrát stala klientkou tohoto úřadu. Ač jsem byla šikovná, pracovitá, a ve své profesi se posunula o pořádný kus dál vlastní pílí a vytrvalostí, v očích mladého šéfa jsem neobstála. Ostatně další starší kolegové měly denně na talíři, že je firma přestárlá a personál se musí co nejrychleji obměnit. Věkový průměr zaměstnanců společnosti činil 48 let.
Vzpomínka na dobu v socialismu. V mnohém bylo líp.
Spousta lidí na dobu a soužití v socialismu vzpomíná jako na dobu temna. Mnozí ji dokonce ani na vlastní kůži nezažili. Vše znají jen ze sociálních sítí, retro seriálů nebo vyprávění svých rodičů a prarodičů. Snad nejvíce omílanou frází se stávají fronty na banány. Exotické ovoce občas hnijící v přihrádkách supermarketů. Já si ale vybavuji něco jiného. Malou venkovskou prodejnu, do které jsem chodila se síťovkou na nákup, v níž mě obsloužila milá, usměvavá prodavačka. Podobná té, s jakou se diváci mohou setkat v seriálu Žena za pultem, kde Anně Holubové propůjčila tvář Jiřina Švorcová.
Paní, která měla přehled o všem co prodá, a především vůči babičkám přicházejícím si k ní pro chleba, mléko a máslo nešetřila vlídným slovem. O kus dál byl kravín. A já tu vůni domova cítím dodnes. V noci občas v dáli zaštěkal pes a ráno mě probouzelo kohoutí zakokrhání, nebo kostelní zvony svolávající věřící k ranní modlitbě. Bez ní by pro mnohé babičky ani dědečky nový den nezačal. Občas jsem do malého kostelíčka zašla se svou babičkou.
Sice o kus dál přešlapoval nějaký ten příslušník VB, ale co by si na starých lidech vzal. Možná byla mše vedena trochu jinak, než je tomu dnes. Až tak si to nepamatuji. Byla jsem přece jen malá holka. Jak auto přijelo, po skončení bohoslužby zase odfrčelo a život šel dál. Ratolesti, a že jich nebylo málo cestu za poznáním a vědomostmi absolvovaly pěšky nebo je svážel autobus do nedalekého města. Starší ženy sedávaly na lavičkách pod košatými stromy a buď klábosily, pozorovaly okolí, nebo jen tak relaxovaly.
Vesnicí zněl dětský smích, na návsi se setkávaly mladé maminky s kočárky.
Žádný stres ani tlak na výkon je příliš nezatěžoval. Po čtvrté odpolední byla už většina z nich z práce doma nebo byly v důchodu. A tak jim nečinilo problém uvařit nebo upéct k večeři něco dobrého. Tatínkové a dědové navečer obvykle zašli na jedno do místní hospůdky, kde se scházeli jako jedna větší rodina. Mezi lidmi panovala mnohem lepší sounáležitost, navzájem si pomáhali. Mnozí si stavěli svá obydlí svépomocí v kraji, kde chtěli zapustit kořeny a vychovat děti. V mnoha staveních na dvorku nebo zahradě vlály na šňůře plenky.
Klidně dvě, tři řady. Když jsem je pak pomáhala mamince skládat do košíku, krásně voněly čerstvým vzduchem a přírodou. Na praní dalšího prádla maminka používala mýdlo s jelenem. Předtím ho nastrouhala. A když nějaký flek nešel hned dolů, tričko nebo šaty namočila a dala schnout na sluníčko. To opakovala několikrát, dokud flek nezesvětlil, až pomalu nezmizel. Ráda jsem s maminkou chodívala do pojízdné prodejny pro maso. Přijížděla dvakrát v týdnu.
U ní se dal zažít facebook tváří v tvář. Mladé dívky se natřásaly před chasníky a Keliškám zase nesmělo nic utéct. A kde jinde by si ženské podrbaly, než právě tady. Jak jsem postupně dospívala, začínala se mi zapalovat lýtka. „Velké“ holky chodily na tancovačku do místního kulturního domu a já jsem jim za plotem tiše záviděla. A také opentlenou májku před vrátky. To mě přišli místní kluci o velikonocích akorát tak vyšlehat.
Spousta legrace se užila na pouti.
A co teprve taková pouť, když do naší vesničky přijela. Labutě, houpačky, lochneska. To byl uprostřed takový koš, a ten, kdo se do něho za jízdy trefil, měl jízdu zadarmo. Co my jsme se jen s kamarádkami vyblbly a do koše jsme se trefily skoro každá. A nějaký švarný mládenec nám občas na střelnici vystřelil růži. Přestože babička nebrala příliš vysoký důchod, vždy jsem dostala padesátikorunu. A to tehdy byly velké peníze. A já jsem jí vždy z poutě přinesla velké marcipánové srdce.
V zimě jsme po příchodu ze školy se sestrou hodily aktovky do kouta a šly s kamarády sáňkovat. Anebo jsme rozjeli pěknou koulovačku. Občas s námi šel tatínek a postavil sněhuláka v životní velikosti. A banány. Ty mi vůbec nechyběly a ani dnes mi příliš nechutnají. Babička měla ve spíži hotové poklady. Police plné různých zavařenin, marmelád a čalamád. Dokázala poctivě zpracovat snad všechny dary lesa, své zahrádky a zahrady.
Večer nejraději sedávala na lavičce pod velkým ořešákem a vzpomínala na dobu, kdy i ona byla malá holčička. Nemocná jsem moc nebývala. Vždyť jsem pořád byla venku na čerstvém vzduchu. Stejně tak, jako rodiče a babička. Maminka s babičkou o pečovávaly zahrádku, babička dokonce kosila trávu pro králíky kosou. Tu menší vzala srpem. Tatínek štípal dříví nebo vyvážel hnůj. Snad v každé domácnosti byla domácí zabijačka. To byly ty správné hody. Žádné příkazy, zákazy mocipánů odněkud z Nemanic, jako je tomu dnes.
Stěhování do města.
Časem dostal tatínek podnikový byt v nedalekém městě, aby to měl do práce blíž a pozdě večer nemusel chodit domů pěšky několik kilometrů. Zrovna tak brzy ráno. Myslím, že nájem zpočátku činil 180 Kč. Pak se postupně zvyšoval, ale ne o moc. Celá rodina jsme jezdili na podnikovou dovolenou na Šumavu nebo Tater. Lidé měli jistoty. Alespoň v práci a v bydlení. Na ulici je nikdo nevyhodil a z práce také ne, jen proto, že zestárli. Maminka odešla do důchodu v 55 letech, tatínek v 60. Měli jsme krásný nábytek, co vydržel dlouhá léta. Vzpomínám na dlouhou mahagonovou obývací stěnu. Od bytového družstva jsme dostali novou vanu a kuchyňskou linku.
Když se něco porouchalo, třeba bylo potřeba vyměnit vodovodní baterii, sporák nebo záchod, vše proběhlo zdarma anebo za symbolický poplatek. V socialismu se společnost řídila heslem „kupředu levá a mládí vpřed“. To, že by socialistické zřízení budovali staří, vyhořelí a vyčerpaní lidé, bylo nemyslitelné. Základem státu byla rodina. A na MDŽ dostala karafiát každá žena. Od mladých učnic po babičky. Ráda jsem chodívala na prvomájové průvody. Ani ne tak mávat soudruhům, ale pro tu krásnou podívanou. Zamilovala jsem si alegorické vozy, líbily se mi zdravotní sestřičky v hezkých čepečkách.
Před důchodci stráví nějaký čas na dávkách. Stali se neviditelnými.
Dnes fronty na banány, pračky…vystřídaly fronty na pracáku, kam si lidé chodí pro podporu v nezaměstnanosti nebo různé dávky. Pracovat povinnost není, a tak je na každém, kde a odkud vezme peníze na živobytí. Mnozí mladí tak houževnatí jako byli jejich rodiče nejsou. Někteří jsou dokonce otrávení životem, ač mají téměř vše, o čem se předchozím generacím nesnilo. Mnozí končí na drogách. Zvláště poválečná generace nedosáhla nějakého významného vzdělání, ale válkou poničenou zemi postavila znovu na nohy, povila potomky.
Na brečení nebyl čas. Musely se vyhrnout rukávy. Tak mi to alespoň rodiče odvyprávěli. Dnes se tak trochu srovnává život lidí, kteří valnou část života prožili před rokem 1989 a dnes jsou již v důchodu. A mnozí se dožili skutečně požehnaného věku. Už jen tím, ač mnozí těžce pracovaly a ženy porodily několik dětí, na zasloužený odpočinek odešli přiměřeně svému věku a relativně zdraví.
Je obrovský rozdíl, odejít do důchodu v poklidné době, a té, plné stresu, neúměrného tlaku na výkon, kdy jsou lidé plni fyzické i vnitřní bolesti, a opovržení ze strany zaměstnavatelů vůči generaci 50+. A ještě musí v potu tváře pracovat takřka o deset let déle. Muži i ženy. S představou, že čas, který jim zbývá než odejdou na zasloužený odpočinek stráví na sociálních dávkách. Mladší generace s nimi pracovat nechce, a na druhé straně je ti mladí a perspektivní nechtějí živit. Dobře už bylo, přistálo mi na jazyku. Jsme až příliš rozděleni. Generačně i lidsky.
Ráda se navracím k dnes už nostalgickým filmům a seriálům, které dokáží příjemně pohladit po duši. Mají děj, co říci takřka všem generacím, vycházejí z reálného života. Jak dostat tatínka do polepšovny, Kotva u přívozu, Cizí holka, Kvůli mě přestane, Zkoušky z dospělosti, Nemocnice na kraji města, Žena za pultem, Chalupáři, Romance za korunu, Tajemství proutěného košíku, Terezu bych kvůli žádné holce neopustil, My všichni školou povinní. A podobně jako příběh Hačika, ač to není film natočený v české kinematografii mě dostal ruský film Bílý Bim černé ucho a japonský Goro, bílý pes.
Zdroje:
idnes.cz/ekonomika/domaci/myty-o-zivote-v-socialismu.A091108_205138_ekonomika_mmb
cs.wikipedia.org/wiki/komunisticky_rezim_v_ceskoslovensku
echo24.cz/a/HEz72/zpravy-domaci-trh-prace-starsi-zamestnanci-50-plus-problem-hledani-prace
cs.wikipedia.org/wiki/husakovy_deti
e15.cz/ekonomika/nezamestnanost-v-unoru-stoupla-na-5-2procenta-analytici-za-rustem-vidi-sezonu-i-zmenu-podpory-1431292
