Článek
Při oslavě svých pětapadesátin jsem si na babiččina slova vzpomněla. I když musím přiznat, že mě ty dvě pětky zpočátku pěkně potrápily. Stárnutí vyděsí takřka každého i když umí stárnout a zestárnout přirozeně a s grácií. A jak se říká, mládí fuč a do důchodu stále ještě daleko. Přece jen už toho mám mnohem víc za sebou než před sebou. A jestli bych něco na svém životě měnila, kdybych mohla vrátit čas o pár desítek let zpátky. Zcela určitě. Udělala jsem spoustu chyb asi jako každý z nás.
Chybovat je lidské, i když jsem za mnohé chyby a skutky, které byly ne vždy posvátné, zaplatila vysokou daň. Svůj pohár hořkosti jsem si ale během dalších let vypila až do samého dna. A do své další životní etapy jsem vkročila poučena, pokornější a s čistější duší. Kdeže ty staré dobré časy jsou, kdy moje maminka odcházela na zasloužený odpočinek v pětapadesáti letech a důchodu si mohla užívat v plném zdraví a parádě. Nejvíce se věnovala zahrádce a kytičkám, které milovala. Od mládí trpěla revmatismem a odchod do důchodu byl pro ni vysvobozením. Krátce před ním podstoupila operaci štítné žlázy a křečových žil, kterými měla nohy doslova protkané a špatně chodila.
Na své zahrádce pěstovala zeleninu, měli jsme vlastní brambory, ovoce a podobně jako babička vyráběla tvaroh a sýry ochucené bylinkami ze zahrádky. A také moc ráda vařila a pekla. Dnešní jazykem se maminka po odchodu do důchodu stala bio farmářkou. Jak maminka tak i babička nám dětem nic špatného k snědku nedala. Snad i proto jsem své půlstoletí oslavila ve zdraví. Velkou roli samozřejmě sehrává také pohyb, bez kterého si život ani nedovedu představit. Už jako mladá dívka jsem za svou babičkou jezdívala na kole pětadvacet kilometrů tam a pětadvacet zpátky. Kam to jen jde, dojdu pěšky. Včetně menšího nákupu.
Hodně a ráda jezdím na kole, příroda je mou posilovnou, les mým terapeutem a psychologem, stejně tak jako moje dvě kočičky. Stres a občas nabytá kila odplaví voda v bazénu neznámo kam. Často jsem přemýšlela, zda bych chtěla být znovu mladá. Mládí je samo o sobě moc krásné s těmi svými ideály, tužbami a sny. Člověk má celý život před sebou, je plný sil, energie a očekávání. Dnes mají mladí lidé spoustu možností, o kterých se mi při studiích ani nesnilo. Nejprve jsem se vyučila, po listopadu 1989 si dodělala maturitu a nakonec krátce před padesátými narozeninami získala absolutorium na VOŠ.
Ne, že bych se do školní lavice musela vrátit z nějakého donucení. Prostě jsem se o obor zajímala a chtěla ho poznat hlouběji. A jak říkal učitel národů Jan Ámos Komenský:„ Vzdělání, to je zlatý klíč na všechny problémy světa“. Tento významný pán se stal jednou z osobností, kterých si nesmírně vážím. Člověk, který posunul společnost kupředu mílovými kroky v oblasti vzdělávání. Mladí lidé mohou dobývat takřka celý svět, nasávat atmosféru různých kontinentů, učit se jazyky takřka od mateřinky, sbírat různé životní a pracovní zkušenosti až daleko za oceánem. Miléniáni a mladší mohou jednou utvořit velmi bohatou a prosperující společnost v rámci využití AI. Zcela určitě nebudou tak sedření jako generace před nimi. Modernizace, robotizace i AI jim pracovní podmínky velmi usnadní.
Tělo je mladé, nabité energií. Muž nebo žena se zaláskuje a zplodí potomky. Bez rodiny a zvláště dětí je život smutný a značně ochuzený, což si člověk většinou uvědomí až s nástupem podzimu života. Někdy na prahu padesátky zjistí, že mezi tolika lidmi zůstal vlastně sám. Není nikoho, kdo by mu byl v těžkých momentech života oporou. A také ve stáří. A jestli bych chtěla být znovu mladá, tak dnes v plodném období, kdy už je medicína zcela jinde, než byla za mých mladých let. Toužila jsem po velké rodině, ale osud mi vysněnou holčičku nebo kluka jako buka nedopřál. Dnešní medicína už by si s tímto problémem dokázala poradit a já bych byla tou nejšťastnější maminkou na světě.
Po smrti svých rodičů jsem zůstala sama jen se svým pejskem. Přítel jednoho dne odešel, jak řekl na fotbal, a domů se již nevrátil. Na ten fotbal si nezapomněl sbalit kufr. Kdyby si našel jinou ženu nebo milenku, snad bych to ještě dokázala pochopit. Nakonec byl o nějaký ten pátek mladší. Ale rozuměli jsme si a měli stejné zájmy. On si ale našel přítele. Prostě chlapa s nímž později uzavřel registrované partnerství. Co nadělám, jeho vnitřní touha byla asi mnohem silnější. Zkrátka se tak rozhodl. Vše na mě tak nějak padlo. Únava ze sebe samé, bolest v srdci ze smrti rodičů, stárnutí a také to, jak vyjít s jedním platem.
Ve čtyřiceti letech jsem se musela osamostatnit a začínat takřka od nuly. V mé duši panoval chaos. Světlé chvilky střídaly ty temné. Prošla jsem si doslova peklem a skončila na antidepresivech. Nakonec jsem si musela vzít úvěr ze stavebního spoření, abych měla vlastní střechu nad hlavou a byla tak zajištěna na stáří. Malý byteček jsem si pořídila v menším městečku, ačkoliv jsem vždy toužila žít v Praze. Ani to nebylo lehké. Úrok tehdy činil 4,75 % a zadlužila jsem se na dlouhých 20 let. Tabu byla dovolená u moře nebo na horách, stejně tak, jako prodloužené wellness pobyty s kamarádkou v lázních. Splátky stavební spořitelně společně s nenažranými složenkami měly přednost. Občas jsem si ke své práci přibrala nějakou brigádu nebo se snažila zrenovovat a opravit staré věci. Tak, jak to dělával tatínek.
Stala jsem se malířem pokojů, tapetářem, kadeřnicí, instalatérem, účetní i hospodářkou. Vše jsem se učila takřka za pochodu. Nebyla jsem ještě tak stará, ale spoustu věcí jsem si musela odříct a uskromnit se. Hodně jsem pobývala v přírodě, která mi dobíjela baterky a na kole jsme s kamarádkou projely takřka celé Brdy. Je zde kouzelná příroda a v mnohých vesničkách moc milí a pohostinní lidé. Zvláště ti starší, babičky a dědové se srdcem na dlani. Brdy jsou nádherné. Připomínají mi Šumavu, kde jsme s tatínkem trávili dovolenou. V oblasti Jordán, uprostřed panenské přírody, jsem si připadala jako ve Finsku. Díky bývalému vojenskému prostoru člověk příliš do přírody nezasáhl a doufám, že ani nezasáhne.
Našla jsem starou kuchařku po babičce a objevila tajemství kuchyně našich předků. Na výlety moc ráda jezdím vláčkem, nejraději po Česku. I u nás doma je moc hezky. Ráda pozoruji okolní krajinu. Kolik jen se toho změnilo od dob mého dětství. Miluji památky, ze kterých dýchá minulost. Párkrát se mi stalo, že mě k sobě do výpravy přibrali cizinci, zvláště Holanďané jsou moc milí. A já jsem se mohla pokochat tou nádherou. Německy trochu umím, anglicky také, takže jsem výkladu průvodce zčásti porozuměla. Díky Ámosi, kam až jsi mě zavedl. Přestala jsem také kupovat zbytečnosti. Proč mít jedno tričko v pěti barvách a několik párů bot, které stejně neunosím. Koupelnu zahlcenou šampóny, řasenkami a nespočtem ručníků a osušek. Obchody jsou otevřené takřka neustále. A tak, když něco dojde, koupím nové.
Při generálním předvánočním úklidu, který jsem si rozdělila na tři etapy, jsem ve skříni objevila spoustu věcí, které jen zabírají místo, a tak jsem je dala na charitu. Na policích kosmetiku ještě z doby covidové. Jak tak přemýšlím, lehké to v dnešní době nemá asi nikdo. Někteří mladí, chtějí mít všechno hned. Hezké auto, nejnovější značku mobilu a především, mít kde bydlet, což je asi největší problém dneška. Nájemní byty se příliš nestaví a pronájmy, zvláště ve velkých městech, jsou předražené. Ale ani my starší a pokročilí jsme v dobách socialismu nežili jinak. Mnohé rodiny obývaly byt 3+1 nebo 4+1 s malým dítětem a babičkou. Zatímco jedny rodiny tento styl bydlení sjednotil, druhé dohnal buď k rozvodu, nebo si svépomocí postavili rodinný dům nebo družstevní byt.
Dlouho se čekalo i na pořadníky. Každý nějak začínal a většinou přinášel i oběti. Lidé pracovali i o sobotách a nedělích, pokud chtěli žít lépe. Žádné exotické dovolené, o těch si mohli nechat jen zdát ale pro mnohé neexistovala ani dovolená u moře v Jugoslávii, pokud chtěli bydlet dřív jak za pět, deset let. Takto jsme ale začínali i my z řad Husákových dětí. Vyučili jsme se nebo vystudovali, kluci prošli dvouletou vojenskou službou, pořídili jsme si bydlení na hypotéky, založili rodinu, vychovali děti a mnozí si budou moci skutečně oddechnout až v důchodu. Pokud se ho vůbec dožijí. Hypotéka konečně z krku a na dlouhé odříkání si radovánek a požitků zbyde jen vzpomínka. A tak to chodí po všechny generace. Život není procházka rajskou zahradou a za vše se platí.
Jen ta dnešní doba zdá se poněkud poblázněná a svět zrychlený, že mu přestávají stačit jak starší tak mladí. Rok ale uteče jako voda. Odplynou Vánoce, chystáme se na Velikonoce, za rohem číhají letní prázdniny, pak příroda navleče pestrobarevný podzimní šat, a zase tady máme Vánoce se vším všudy. Chrámy konzumu praskají ve švech, stejně jako nám švy na šatech. Odbije půlnoc a jsme zase o rok starší. Sil ubývá, šedin a vrásek naopak přibývá. Jsme stále stejní, jen ten odraz v zrcadle se trochu pozměnil. Ve svých 55 letech se přijímám taková, jaká jsem. Netoužím po kultu věčného mládí a ani se už nehoním za úspěchem a kariérou. To vše už zůstalo za branami mládí. Od určitého věku už si tělo samo řekne, že touží spíše po klidu a relaxu.
Můj čas je vyměřený a sama nevím, kdy plamen mé svíce navždy uhasne. Snažím se vnímat svět a vychutnat si každý okamžik života, jakoby měl být tím navždy posledním. Občas zajdu na školní sraz a vidím, kolik spolužáků už tady není. Co si budu namlouvat. Nepřipadám si ještě vůbec stará, i když mě do té kolonky trh práce pasuje, ale kácet se pomalu začíná už i v mém lese. Většinu života jsem si odžila a beru ho spíše sportovně. Nevím, zda bych chtěla být znovu mladá. Jsem pětapadesátnice a jak říkala babička, roky po padesátce jsou bonusem. Mnozí naši předci se padesátky ani nedožili. Padesát let údajně bylo babičce od Boženy Němcové, když přijela na Staré Bělidlo. Padesátiletý muž byl kmet a padesátiletá žena stařena. Dnes doba notně pokročila.
Plastická chirurgie dokáže zázraky a ze zralé ženy stvoří po pár úpravách sladkou pětadvacítku nebo rozpustilou školačku po vzoru zpěvačky Madonny. Čas ale člověk úplně neoblbne. A vnitřní hodiny už vůbec ne. Chci stárnout přirozeně a s grácií. Moje babička byla svým způsobem krásná téměř až do svých 80 let. Stejně tak se mi jeví hezká babička z filmu Titanic. Člověk by nic přehánět neměl. A pokud se jednou do rukou plastického chirurga svěřím, budou to jen horní oční víčka a to víc, ze zdravotních důvodů, než těch estetických. Převislá kůže občas dokáže bránit dobrému vidění a oči příliš unavuje. Máme to v rodině. Jak říkala moje moudrá babička, žiji s bonusem. A jsem za to moc vděčná. Jiní, takové štěstí neměli. Žiji pro každý nový den, který je pro mě požehnáním.
Nejdůležitější je být zdravá a spokojená sama se sebou bez ohledu na číslo v kalendáři. A co si myslí ostatní nebrat až tak příliš vážně. Kdo neodchodil alespoň část života v mých botách, nepochopí. Soudit druhé je někdy až moc snadné. O to těžší je odpouštět. Sobě i ostatním. Ráda pozoruji zvířata. Třeba mé kočičky. Svůj věk neřeší. Zůstávají přirozené a své. A to na nich miluji.
