Článek
Nesouhlasím s prodloužením hranice odchodu do důchodu pro generaci narozenou v letech 1966 až 1971, kdy má být prolomen limit 65 let. Tato generace už je příliš upracovaná a psychicky i fyzicky vyčerpaná na to, aby zvládla ještě pracovat na plný úvazek. Jde především o lidi, kteří začali pracovat hned po vyučení, poté zakládali rodiny, a dobu, kdy mateřská byla dva roky. Muži si museli odkroutit dva roky vojny. Ženy neměly takové vymoženosti a pomocníky, jako je tomu dnes. Myčky, automatickou pračku také neměla každá rodina, robotický vysavač. Svou druhou směnu v domácnosti musely pěkně fyzicky oddřít včetně teplé večeře pro děti či manžela, psaní školních úkolů s dítky školou povinnými.
A dnes, jsou to tito lidé, kteří mají pomalu odpracováno 40 let a na trhu práce čelí diskriminaci. Nikdo o ně ani jejich za celou éru posbíraných životních i pracovních zkušeností příliš nestojí. Svět je už někde jinde a mladí plní elánu a nadšení mají svou hlavu, své představy, stejně tak, jako i my starší a pokročilí jsme v jejich věku měli a každá i dobrá rada staršího kolegy nám připadala jako odněkud z pravěku. Oni to mají stejné.
Ve svých 55 letech jsem absolvovala nespočet pohovorů, a pokud se mnou právě nekomunikovala umělá inteligence s tím, že si společnost nesmírně váží mých pracovních zkušeností, získané praxe i vzdělání, avšak nakonec byl vybrán lépe vyhovující uchazeč. Prostě nějaký mnohem mladší, plný života, sršící neotřelými nápady a být dynamické společnosti k dispozici celých 24 hodin. K čemu by jim asi tak taková babka či děda byli. Takovéto lidi personalisté pravděpodobně vidí v bačkorách obklopené vnoučaty. Proč tomu tak není a tito lidé se k nim hlásí, na to se musí zeptat ministra Jurečky majícího vizi stoletého starce u pásu produkujícího kvalitní součástky rychlostí světla.
Pokud už se nade mnou přece jen smilovali a k pohovoru mě přece jen pozvali, připadala jsem si jako velbloud nebo otrok na tržišti, kterého všichni jen očumují. A jedna z nejzáludnějších otázek, která byla občas uchazečům o konkrétní profesi položena a ty starší diskvalifikovala hned na samém počátku, kde se vidí za deset, patnáct let. Mladí a perspektivní hned sebevědomě hlásí, asi jako postup v managmentu firmy. Ale co my ostatní, sedící často až v poslední řadě, kterým zbývá do důchodu šest, osm, devět let. Kam máme postupovat. Sestoupit, to je jasné, do rakve, jak nás ti mladší včetně politiků vidí.
Dle paskvilu o důchodové reformě bych měla jít do důchodu v 65 letech a 5 měsících. Tento zákon je však či měl by být neplatný a president Petr Pavel by ho vůbec podepisovat neměl. Měl by putovat k ústavnímu soudu, a ten by ho měl pětispolku hodit rovnou na hlavu. Pokud, nebudou na trhu práce vytvářeny pracovní pozice i pro lidi starší 55 let, nemohou odcházet do důchodu stále později a později. Dnes, pokud firmy vůbec někoho staršího hledají, musí být bud´ v invalidním nebo starobním důchodu. Jinak nabízejí práci spíš na různé dohody, kdy tyto zaměstnance připravují o slušnější důchod. Ti pak skončí na dávkách či budou chodit po žebrotě, ačkoliv si to své odpracovali poctivě a svému chlebodárci přinesli určité zisky.
Po hadrové revoluci 89 nám tehdejší premiér Václav Klaus vtloukal do hlavy, at´se především vzděláváme, nebot´ jinak naše pracovní místa zaberou cizinci a my budeme jen levnou pracovní silou ve vlastní zemi. A tak se mnozí dospěláci po vzoru filmu Marečku podejte mi pero vrátili do školních lavic. Namísto trávení volného času s dětmi, manželkou a rodinou, čekalo je večerní studium a dumání nad trojčlenkou. Nu a dnes jsme ve svém věku převzdělaní . Do montoven přece stačí pomocná škola. Lidé chudnou, firmy příliš platit nechtějí. Nebo lze ještě považovat plat 120 Kč na hodinu v Praze i na kvalifikovanou pozici, kde požadují znalost PC a AJ ještě za adekvátní. Někde dokonce jen tak naoko nabídnou minimální mzdu, zbytek na ruku či dohodu a atˇ si zaměstnanec skočí pro dávky, když už je sociální systém tak štědrý. Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere stalo se mottem dnešních dnů. A kdo to všechno odnese a zaplatí. Samozřejmě generace Husákových dětí.
Vítězi dnešních dní jsou především senioři. Zvláště ti, kdo v důchodu tráví 30 a více let. Mnozí svou pracovní kariéru ukončili s nástupem kapitalismu, kdy stačilo odpracovat zprvu 25 let, později 30let a ženy odcházely do důchodu dle počtu dětí, klidně i v 55 letech.
Ve „zlém Rusku“ ženy stále odcházejí do důchodu v 55 letech. Sice si tamní politici často nevidí až na špičku nosu asi tak jako všichni politici, ale alesponˇ v tomto jim špetka zdravého rozumu zůstala. Vědí, že v tomto věku je člověk a zvláště žena naprosto odepsaný. Muži chodí v 60 letech. I tam se má věk odchodu do důchodu postupně prodlužovat. U žen ale 60 let přesáhnout nemá.
A něco na závěr mezi námi holkami staršími a pokročilými. Mám sice vyšší vzdělání, ale netrvala jsem na tom. A tak jsem zkusila pozici šatnářky, kterou často za mých dětských let v minulém století ženy mého věku zastávaly. No nevzali mě. Jsem stará a neumím uklidit a ani pověsit kabát. Tak co na to říkáte pane ministře. A to nejsem zdaleka sama, bylo nás tam pět starších žen. Neuspěla jediná. Podobně jedna moje bývalá kolegyně. Hlásila se na pozici recepční v domově seniorů. Neuspěla. Přijata byla mladá dívka. No zaměstnavatel se patrně řídil heslem soudruhů mládí vpřed. Paní se z toho psychicky sesypala. Práci v 57 letech hledá už pomalu rok. Je po psychické stránce naprosto vyčerpaná. Špatně spí, málo jí. Těšila se, že v 60 letech půjde do předčasného důchodu, odpočine si, dá se do pořádku a bude se věnovat vnoučatům.. Bohužel, ministr Jurečka jí o tuto vizi připravil a ona bude dál trpět, především psychicky. Už to nedává. Když z toho všeho nakonec onemocní, její léčba se nakonec státu prodraží víc než ten předčasný důchod. Smutné na tom je, že paní pracuje od 18 let a na ÚP byla jen krátce. Porodila dvě děti, které vystudovaly VŠ. A za to vše byla vládou potrestaná.
Zajímavé je, že spoustu našich politiků zajímají práva žen kdesi v Ghandě. A co práva českých žen z řad Husákových dětí. Jaká vlastně máme. Nebo jen povinnost vyučit se/vystudovat, povít děti a zemřít a to nejlépe ještě před dovršením důchodového věku. Jak mohou vůbec nesmyslně použít předpokládanou dobu dožití, která je stále měřena dlouhověkostí lidí předválečné a poválečné generace. Dnes lidé a není jich málo umírají před šedesátkou, viz. mnohé celebrity, které oplakáváme.
Husákovy děti se stanou pokusnými králíky.
