Článek
Spousta pejsků a kočiček odchází ze života se zlomeným srdíčkem a bolavou dušičkou. A někteří nenajdou klid a pokoj ani po smrti. Jejich tělíčka jsou dehonestována, ostatky prezentovány a zesměšňovány na videích, jak předváděly zvrhlé recepční jedné pražské veterinární kliniky. Kde se to jen v těch mladých ženách vzalo, taková zvrácenost. Co si chtěly dokázat zohavením mrtvého psího tělíčka, které jeho majitel s vírou, že o něho bude důstojně postaráno na klinice zanechal. A šlo těmto lidem skutečně jen o poslání pomáhat zvířátkům, nebo jen z jejich majitelů tahat peníze. Kam zmizela empatie, soucit, etický kodex, který by měli zaměstnanci kliniky podepsat.
Nepracují s krabicemi někde ve skladu, ale se živými tvory, někdy i nemocnými. Jak se mohly nejen recepční, ale dokonce i veterinární asistentka k takovému odsouzeníhodnému činu snížit. A to přímo na veterině, kde majitelé čtyřnohých kamarádů hledají poslední naději a útěchu. Nebo se právě v ordinaci naposledy rozloučí se svým životním parťákem s pocitem, že odejde v pokoji za duhový most a s jeho tělíčkem bude zacházeno humánně. To, co se odehrálo na této veterinární klinice patří spíše do světa horrorů.
Přisprostlé mladé slečny zaštiťující se láskou ke zvířatům, vyjadřující se dle citace deníku blesk na adresu zesnulého zvířete, kterému odřezávaly čumáček slovy: „K*va, jak to…To je asi kůže, ne? Ježíšmarjá! Ještě, že děláš na recepci a ne doktora. No fůj, ty vole. Nějak to povoluje…Ježíš, chudák! Chudinka malá,“ a hihňají se jako pominuté. Dají se tyto mladé ženy ještě vůbec definovat jako homo sapiens sapiens, nebo mají blíže k hyenám? A co asi mohou očekávat od veřejnosti a zvláště lidí, kteří zvířata skutečně milují, pomáhají jim a zachraňují. Třeba pozemští andělé v útulcích pro opuštěné pejsky a kočičky.
A nepatří takovýto lidé, co zohyzdí mrtvé zvíře s jehož ostatky se prezentují na fotkách a videích spíše do rukou psychiatra, než na recepci veterinární kliniky nebo dokonce pro výkon veterinární asistentky. Kdysi, už je to hezkých pár let, jsem se právě na tuto pražskou kliniku hlásila, právě na pozici recepční. Nakonec jsem práci nepřijala z důvodu dojíždění, kdy mi nenavazovaly spoje a domů bych přijížděla pozdě v noci. Dnes jsem tomu po této události ráda. Patrně zasáhl osud. Můj andělíček strážný musel mít pohotovost.
Jako skutečná milovnice zvířat a kočičí máma bych si z této kliniky patrně odnesla celoživotní psychické trauma. Tohle si ti pejsci nezasloužili. Mladé a perspektivní slečny, jakým mnozí zaměstnavatelé mnohem snadněji otevřou dveře než starším uchazečům, patrně trpí nějakou úchylkou nebo psychickou poruchou. Anebo si za pořízení takovýchto fotek nechaly někým zaplatit. Zcela nepochopitelné je, jak se na těchto úkonech mohla podílet veterinární asistentka, která se na sociálních sítích prezentuje jako velká milovnice psů, koček, koní a dalších zvířat. A dá se lidem vůbec věřit. Tím víc, na sociálních sítích, které snesou takřka vše.
Pokud mezi zvířetem a člověkem existuje opravdová, čistá láska, jsou jedno tělo jedna duše, podobně jako je tomu u lidí, nikdy se takovýto člověk nemůže propůjčit k tomuto nechutnému činu. Musím říci, že vydržím ledacos. Poslední dobou mi ale ze spousty lidí, jak se chovají vůči sobě samým, přírodě i zvířatům, a všech těch negativ kolem začíná být zle. Více a více se začínají řídit heslem: „co není zakázáno, je dovoleno“, bez ohledu na ostatní. Není nic horšího, než když se sám největší predátor tohoto světa člověk pasuje na boha.
Ráda se podívám na film Modrá laguna a život na opuštěném ostrově bych si dokázala představit. Daleko od civilizace, všech těch negativních zpráv a úletů lidí, co už nevědí, co s roupama. Jakoby dobro pohltila nenávist jdoucí ruku v ruce s nesmrtelnou tetou. Lidstvo je vyspělé, a až na nepatrné výjimky dosáhlo téměř všeho, o čem se mnoha generacím ani nesnilo. Nejen Evropa žije v nadbytku. Lidé zlenivěli a začínají blbnout. Podmaňují si i to, co si žije vlastním životem. Přírodu i zvířata.
V dnešním světě se dá očekávat takřka cokoliv. Lidé jsou nevyzpytatelní. A co víc. Do hlavy nikdo nikomu nevidí. To, co si chtěly ale dokázat slečny snad vědí jen ony sami. Neumím si představit, a to ani ve snu, že by někdo po smrti takto zacházel s mojí milovanou kočičkou. A to možná jen proto, že si chce zvýšit své ego a ukázat svoji moc člověka nad zvířetem. Třebaže mrtvým. Když už na nic víc nemá, zahraje si prostě na řezníka, aniž si možná uvědomí, jakou hlubokou bolest může způsobit v srdci majitele zvířete, které s důvěrou na klinice zanechal. Třeba stará babička, která nikoho jiného než svého pejska neměla. A ač ho milovala z celého svého srdce stejně jako on ji, z důchodu zvířátku prostě kremaci zaplatit nemohla.
A právě veterina se měla stát důstojným místem, kde svého přítele zanechala. Nedokážu si ani představit, jak se tyto zrůdy budou jednou chovat jako maminky ke svým dětem nebo domácím mazlíčkům. Mladá generace často peskuje ty dříve narozené. Tyto ženy jsou ale zrcadlem svých rodičů a prarodičů. A to pěkně pokřiveným. A pokud mají vůbec nějaké svědomí, měli by se za své potomky stydět. A také se zamyslet, jak je to vlastně vychovali. A jak se jejich dcery jednou k nim zachovají, až zestárnou. Toto jednání bylo za hranou morální etiky. Lidé si přestávají vážit živých, natož mrtvých. Život jako takový, jakoby ztrácel svou cenu a hodnotu. A smrti se vysmívají.
Miluji filmy o pejskách. Snad nejvíce mě dojal Hačiko, Goro, bílý pes, Lassie se vrací, Bílý Bim černé ucho. Měla jsem psího kamaráda, který v požehnaném věku odešel za duhový most. Proto je pro mě jednání těchto slečen z lidského hlediska zcela neakceptovatelné.
deník Blesk 20. 5. 2025
https://www.blesk.cz
