Článek
Jakmile jim život připraví těžkou zkoušku, hroutí se. Ztrácí úctu nejen k sobě samým, ale především svým rodičům, spolužákům, učitelům, starým a nemocným lidem. Stávají se z nich ztracení jájínkové, hledající sami sebe klidně až do dospělosti. Jsou sice dospělí, ale stále se cítí kdesi hluboko uvnitř dětmi, které nedokázaly dospět.
Byla jsem holka. A ne vždy ta sladká a milá holčička, jak si maminka přála. Jako děti jsme se sestrou také zlobily. Někdy víc, někdy méně. Vzpomínám si na starší paní, sousedku, která bydlela pod námi. Nevím, bylo mi nějakých dvanáct, třináct let a příliš jsme jí se sestrou nemusely. A ona nás také ne. Byly jsme jako dva čertíci, co právě vyletěli z krabičky. A sousedka si na nás věčně chodila stěžovat.
Jednou jí maminka polila prádlo na šňůře, když zalévala květiny na balkóně, pak jí vadila příliš hlasitá hudba linoucí se z našeho kotoučového kazeťáku, nebo jsme moc dupaly a ona si nemohla odpoledne schrupnout. Z baby, jak jsme jí říkaly, protože nám připadala zlá, nervní a stará jsme si nic nedělaly, a spíš jsme z ní měly srandu. A když hlásila na balkóně, že si jde dát odpoledního šlofíčka tak, aby jí slyšel celý barák, vzaly jsme její osud, nebo spíš tu odpolední siestu do vlastních rukou. „Baba je nahluchlá, odpoledne chrápe a večer jí také běží televize na plné pecky“, řekly jsme si se sestrou.
Babču jsme si o prázdninách se sestrou pěkně vychutnaly.
Cítily jsme se jako Zory mstitelky. Když může ona, tak my také, aniž bychom domyslely následky. Přesně v místnosti, kde odpočívala jsme skákaly přes švihadlo, smály se a hulákaly jako na lesy. Měly jsme přece prázdniny. Babka na nás řvala na balkóně, ať si připravíme zadky, až se maminka vrátí z práce, nebo na nás bouchala do stropu násadou od koštěte. Když se nás maminka po příchodu domů ptala, co jsme to zase vyváděly, a my jsme byly přidrzlé, odmlouvaly a dělaly úšklebky, vzala velkou měchačku s níž vyndávala z pračky prádlo, a my se sestrou jsme v obýváku tančily taneček přes dvě pekla.
„Já vám dám cácory bláznivé dělat si legraci ze starejch lidí,“ láteřila maminka a přidala pořádné poslední plácnutí. Abychom si to propříště zapamatovaly. Tatínek byl na rozdíl od maminky, která byla spíš generál holubičí povahy, takový flegmatik. Ale když jsme jednou o prázdninách z nudy založily se sestrou požár v kredenci, sundal, pásek a naše zadky během pár minut připomínaly velikonoční kraslice. Hrály všemi barvami, jaké uměla vytvořit také maminčina měchačka. Rodiče se s námi zkrátka nepárali, a za své činy jsme už od dětství musely nést plnou odpovědnost. Holka nebo kluk, měchačce a pásku to bylo fuk.
Za trest jsem nemohla poslouchat Zagorku.
Dnes, kdy společnost pojala děti za polobohy, by se maminčina neposedná měchačka a tatínkův výchovný pásek staly trýzniteli křehkých dětských dušiček. Dříve ale býval výprask nejen v naší rodině součástí výchovy. Za menší prohřešky jsme se nemohly dívat na Večerníček nebo pohádku. A také jsme nemohly s kamarády ven. Dostaly jsme domácí vězení, kdy jsme se buď učily nebo pomáhaly rodičům, Třeba s úklidem nebo mamince při vaření. Mnohem horší trest než maminčina měchačka vesele tančící po mém zadku bylo zabavení kazeťáku.
A neposlouchat Zagorku, to je jako nebýt. A tak podobně jako Igor Hnízdo v Obecné škole fyzickými tresty převychoval mnohé nezvladatelné žáky, maminčina měchačka a tatínkův pásek vychovávaly nás a tím nás uváděly do společnosti slušných lidí. Měchačka se stala mou vychovatelkou a dlouho, už jako dospělá žena jsem jí o pečovávala jako ten nejcennější talisman. Snad i díky ní jsem nikomu nijak zvlášť neublížila, alespoň ne úmyslně. A také jsem se nedostala do nějakého velkého životního průšvihu, z něhož by nemusela být cesta zpátky. Byly jsme děti. Zlobivé, rozjívené, někdy i tvrdé a kruté.
Možná stejně takové, jako jsou ty dnešní. Jen s tím rozdílem, že po každém prohřešku přišel trest z ruka Páně panímámy nebo pantáty. Rodičů jsme si vážily. Stejně tak jako učitelů. Stali se pro nás autoritami, k nimž jsme vzhlíželi, i přes nějaký ten výprask. Děti jsou zrcadlem rodičů a prarodičů. Buď je k něčemu vedou anebo nechají růst jako dříví v lese. A věčně umetat potomkům cestičku může být také cesta do pekel. A že mnozí mladí dvakrát nemusí starší lidi? No, vinit je úplně nelze. Kdo jiný je takto vychoval než vlastní rodina. Dříve se říkalo, že pobyt v důchoďáku je pro starého člověka pomsta za jesle. Dnes možná za výchovu nevýchovu.
Mladí a neklidní versus staří a poklidní.
Střet generací byl asi vždy. Děti a mladí se chtěli především bavit, a důchodci si užívat svůj klid, což byl zvláště v panelákách, kde je snad slyšet i myší cupitání problém. Mládí i stáří je stejné napříč desetiletími, stoletími a asi se na tom jen tak nic nezmění. Snad jen dnes, kdy podíl mladší populace díky neblahému demografickému vývoji bude ve společnosti spíše klesat, je člověk tak trochu zmatený. Mladí a neklidní nebo staří a poklidní. Vše ukáže až čas.
