Článek
Dříve jsem mívala bříško hezky ploché, ale v období přechodu si občas připadám jako vzducholoď. Když mě někdo pustí sednout v metru, přemýšlím, zda je ten muž skutečně džentlmen, vidí mě jako podivnou těhulku tak trochu za zenitem nebo paní, která pamatuje ještě císaře pána. Slušně poděkuji, vyčaruji úsměv od ucha k uchu a usadím se. A celou cestu buď civím do blba, nebo pozoruji ostatní ženy, zda pod bundou, vytahanou mikinou nebo volnějšími šaty skrývají to samé co já.
Prostě se stačí jen trochu víc nadechnout, dát si zmrzku a nafouknu se jako balónek. A po obědě jsem už hotová bublina. Nejsem po plastice. Jsem úplně obyčejná přirozená ženská, co došla do nějakého životního stádia, nové životní etapy a zaplať pánbůh za to. Metabolismus se mi začal zpomalovat kolem padesátky a já jsem se nestačila při pohledu do zrcadla divit, jak se rychle měním. Když jsem se náhodou přecpala k prasknutí, šla jsem odplavit kila navíc do bazénu, což ale trvalo mnohem déle než před pěti, deseti lety.
Co ale nadělám. Jsem typ slovanské ženy. Jako mladá dívka jsem byla krev a mlíko. Také moje maminka byla více vidět. Tím, že byla prostornější, bylo jí všude plno. A stejně tak jako mě nyní, tak i mamince nakynulo břicho nejvíce po padesátce. Přestože cvičila, držela různé diety a půl dne pracovala na zahradě. Pokud zhubla, tak většinou v prsou a v obličeji. A také stehna se přestala vzájemně při chůzi dotýkat. V přechodu s váhou stejně tak jako já byla s náladami jako na houpačce. Střídavě jasno, polojasno, občas zamračeno a bouřlivo. U mě občas přišly i kroupy. No, a za pár okamžiků v mé duši vysvitlo sluníčko a tvářila jsem se jako mílius.
Ženské tělo si vlastně od nás zaslouží poděkování. Od dospívání je stále vystaveno nějakým tlakům, s nimiž musí bojovat. Od počátku menstruace, porod, hormonální bouře až po přechod, což asi muži nikdy nepochopí. Zatímco muži se často chlubí tím, že české pivo hezké tělo dělá, čímž omlouvají své pivní pupky a jsou na ně náležitě pyšní, v ženském těle řádí hormony jako tsunami. Zatímco na padesátiletého chlapa je pohlíženo jako na muže v nejlepších letech, břichatá padesátnice je marná a neviditelná. A když už se za ní přece jen nějaký chlap otočí, mnohdy si neodpustí poznámku, která dokáže pěkně zabolet a srazit už tak pošramocené sebevědomí na nulu.
Kamarádka se po padesátce trápí tím, jakou dříve mívala hezkou postavu. A teď je z modelky boubelka. Je sice přirozená, má dvě krásná vnoučátka, stárne s grácií, ale vnitřně se užírá a připadá si zbabovatělá. Já už sebe samu beru sportovně a s humorem sobě vlastním. Dokud jsem zdravá, vejdu se do bazénu, a z vířivky mě nemusejí tahat hasiči, nač se trápit větším bříškem. Prostě je mu dobře. Jsme prostě ženské. Jedna má sinější stehna, druhá zadek, další větší prsa, no, a já si připadám jako těhulka. Na léto jsem si koupila hezké áčkové šaty v námořnické modři ke kotníkům, které krásně skryly nedostatky, a v nichž se cítím příjemně.
A plavky. V těch mě nikdo neřeší a většinou mnozí ani nemají čas. Zkrátka jim buď uplavu nebo se mezi mnohem mladšími oplácanými ženami ztratím. Když jsem se začala pozvolna obalovat tukem a břišáky byly pryč, připadala jsem si jako medvídek Pú. Nabrala jsem asi šest kilo, ale zase je to dobré na nervy, jak říkala maminka. Mnohem horší bylo, že jsem si nepamatovala některé životní období nebo neustále něco hledala. Mozková mlha mi udělala v hlavě pěkný guláš. S přicházejícím létem vyhlásím bříšku boj a uvidíme. Kolo a dlouhé vyjížďky by to měly jistit. A také plavání a voda v přírodě. Tak uvidíme. Jsem ženská a pochlapím se. Titěrnostmi se zabývat nebudu. Důležitá je pohoda a klid v duši. To ostatní přijde samo.
