Článek
A minimální mzda činila 17 300 Kč, což je v čistém nějakých 15 550 Kč. A zvláště v menších městech to také není žádná valná sláva. Mnozí lidé berou v průměru 21 000 hrubého i méně. A to třeba i ve třísměnném provozu. Když se to vezme tak a tak, pro člověka žijícího ve vlastním, třeba v menším panelovém bytě na okraji města je důchod 20 300 dostačující. Zbyde mu i na koníčky, kulturní akce, případně léky. Na druhé straně lodi se ocitá ten, který je sám a žije v pronájmu, kde dá za bydlení třeba více jak polovinu ze svého důchodu.
Vzpomínám si, že v časech mého dětství, dospívání a nástupu do svého prvního zaměstnání bylo pracovat povinné. A když jsem k ránu vracející se z diskotéky potkala hlídku VB, hned chtěli vidět občanku a první co je zajímalo, zda studuji či pracuji. V opačném případě by mi napařili příživnictví a přinejmenším bych šla do tepláků a lepit pytlíky. Nikdo by se se mnou nepáral. To by tak ještě scházelo, aby nějaká mladá příživnice žila z tvrdé práce pracujícího lidu.
Po listopadu se situace obrátila a pracovat už povinné nebylo. Možná i proto, že spousta podniků zkrachovala nebo byla zprivatizována a lidé byli vyhazováni na dlažbu. Vznikaly též první úřady práce a také jsme se poprvé měli možnost setkat, pro nás ze zcela novým jevem, kterým nás strašili soudruzi, a to bezdomovci. Zkrátka lidé, kteří se v imperialistických zemí na západě od nás válejí opilí a pomočení na ulici. Takzvaní houmlesáci. Ti starší, kteří většinou byli odejiti z práce jako první, měli možnost odejít dříve do důchodu.
A tak jsme se jakoby mávnutím kouzelného proutku ocitli v zemi neomezených možností, kde i nemožné je možné. Trh práce vedla neviditelná ruka trhu. Naplno se rozjelo podnikání, rozkvetl i černý trh práce, cestovali, pracovali ten, kdo chtěl, protože povinnost nebyla a plnými doušky si užívali všech těch vymožeností nového svobodného světa o kterém jen snili. A jediným cílem bylo co nejdříve zbohatnout, mít se dobře a vyrovnat se západu k němuž jsme vždycky tak vzhlíželi. Pro mnohé to byl podivný ráj kde pečení houby létají přímo do úst. Lidé se snažili vše to ztracené úpěnlivě dohnat až zapomněli na jedno jediné co se jim za několik let vymstilo. Zakládat rodiny a rodit děti, Své následníky a daňové poplatníky. Ale kdo by tehdy myslel na stáří, které bylo hodně vzdálené.
S novou dobou se začínaly rozevírat i nůžky, což ostatně přetrvalo do dnes mezi těmi nejbohatšími a těmi nejchudšími. Začala vznikat různá charitativní zařízení na pomoc chudým, bezdomovcům a lidem sociálně vyloučeným. A pak tady byla a je určitá skupinka lidí, kterým se prostě pracovat nechce a žijí z milodarů těch druhých. Z části mezi ně patří někteří bezdomovci ale i mladí lidé a lidé v produktivním věku. Mladí žijí svým pokojným životem v mama hotelu a jiní třeba na okraji lesa ve stanovém městečku, garážích, pod mostem na ulici. A takovýto život jim zkrátka vyhovuje. Jenže tito lidé někde chybí. Mladí, schopní v plné síle převážně muži. Několikrát už se mi stalo, že mě na ulici oslovil mladý muž s tím, zda nemám peníze na autobus. Většinou jsem ho odkázala na pracák nebo mu ukázala cestu k nejbližšímu marketu, kde právě sháněli skladníky.
A proto bych byla pro opětné zavedení povinnosti pracovat. A tam kde by práce bylo méně tak vykonávat jakousi obdobnou službu, jakou vykonávali tzv. modré knížky. Muži, co byli zproštěni vojny, ale povalovat je doma nikdo nenechal. Vykonávali většinou pomocné práce ve zdravotnictví, sociálních službách. Dříve dělali tuto práci zadarmo a hodně ulehčili práci zdravotníkům a pečovatelům, protože už tehdy byla mužská síla neocenitelná. Dnes by tuto činnost v rámci veřejné služby vykonávali za peníze.
Ti, kdo hned pracovat nemohou, závislí na alkoholu, drogách, tam by byla nastolena léčba. U alkoholiků tomu ostatně dříve nebylo jinak. Ukázkou může být třeba film Dobří holubi se vracejí s Vladimírem Menšíkem v hlavní roli.
A ti s lachtaní nemocí by buď za nějakou vyšší dávku či minimální mzdu nebo její polovinu pracovali tam, kde chybí lidi. A na odvodech by se vybralo zase o něco víc. Do budoucna budou i tito lidé velký problém pro ekonomiku a zdravotní a sociální systém. Buď budou mít velmi nízký důchod, protože jim budou chybět odpracovaná léta anebo žádný, protože nepracovali nebo občas někde na černo. Zdravotníci jim ale péči poskytnou. Umřít nikoho nenechají, a to vše se také prodraží. A je to i neúcta k těm zdravotníkům, lékařům.
Vyšší pozornost by byla zaměřena na lidi 55+. Tam by se zohledňovala odpracovaná léta, posuzoval zdravotní stav, roli by hrálo také vzdělání, kursy, rekvalifikace. Zkrátka by se ocenila snaha a firmy by měli povinnost třeba i s nějakými úlevami tyto lidi zaměstnat, třeba i jen na částečný úvazek.
Na druhé straně jsou i šikovní a snaživí mladí lidé, kteří si už při studiu najdou brigádu. Tak jako to bylo v časech nás Husákových dětí. Chmelová, bramborová. A jakou radost přinášel první výdělek, radost z koupi nového trička nebo knížky z vlastních vydělaných peněz. Pracovat byla povinnost, a přesto jsme si práce vážili i když remcání nebylo nikdy dost. Ale v tom doba roli nehraje. Heslo ručičky nebojte se, vy pracovat nebudete by mělo by především pro mladší, silné a zdravé muže out.
