Článek
Maminka vzbouzí svého syna slovy: „Venoušku, vstávej, je válka. No tak, vstávej, cožpak mě neslyšíš“. Třese zjevně rozrušená matka se svým třicetiletým synem. Marně si vzpomíná, kdy ho vůbec viděla naposledy pořádně pracovat. V mama hotelu se mu příliš zalíbilo. Maminka vypere, uvaří, uklidí a za všechnu tu lopotu dostane od synka jen pár drobných, co ani nestačí na pořádný oběd v lepší restauraci. Nic mu ale nevyčítá, je to přece jen její syn. Venku zazní první, druhý, třetí výstřel. Rozkaz zní jasně. Všichni muži starší devatenácti let a mladší šedesáti musí jít bránit svou vlast. V celé zemi nastal výjimečný stav.
Zatímco matka chystá synovi snídani, ten při pohledu na zprávy jen pronese. „Ale mami, to nic není. Pár lidí padne, pak se zvednou a půjdou dál. Vždyť to přece znáš z mých každodenních počítačových her. Kolik nepřátel jsem jen poslal k zemi. A ani bys nevěřila, že vlastně žiju už svůj třetí život“. Další nejméně stokilový muž se doplouží k oknu pod nímž vidí obrovské nepřátelské dělo vyzívajícího ho na souboj. Zmůže se jen na jediné. Stáhne z postele bílé prostěradlo, pověsí ho na násadu od koštěte s tím, že se vzdává. „Já nemocný, bezmocný, slyšíš ty bastarde.“ Řve zplna plic. Odpovědí je mu varovný výstřel do vzduchu.
O kus dál vyletí z nedalekého obchodu za hlasitého hlaholu dav starších lidí bránit odhodlaně svou zemi do posledního muže takřka vším, co mají právě po roce. Jde ještě o starou gardu, která buď sama v dětském věku válku zažila nebo si odkroutili povinnou dvouletou vojenskou službu. V rámci rovnoprávnosti se přidávají i mnohé statné Amazonky. „Do zbraně,“ ozve se z davu a všichni se horlivě hrnou k autu, které právě přivezlo zbraně. „My jsme ještě stará garda a spolu to zvládneme, tak nás v tom vy mladí nenechte“. Zavelí starší prošedivělý pán. „My už jsme jednou republiku ubránili a vybudovali a bude-li potřeba, ubráníme ji a vybudujeme znovu.
To by v tom byl čert, aby nepřítel nevzal zpátečku. „Ten půjde dál, co by u nás hledal, v zemi, kde už nám téměř vůbec nic nepatří“. Pronese rázná žena. „Ale co můj syn, ještě si není úplně jistý zda je chlapeček nebo holčička, je takový celý duhový. Já už těmhle novotám nerozumím, to za nás nebylo.“ Zamyslí se matka a pohlédne vzhůru, kde spatří asi čtyři gripeny. „Kluci naši, ti nás přece jen ochrání“. Vztahuje k nebesům ruce další paní v naději, že nepřítel odtáhne co nejrychleji pryč. A hlavně, aby za nimi neletěla nepřátelská letadla naložená bombami. To by byl konec.
„Lidičky, vidíte to, co nám dali za šrot místo pořádných zbraní. To už rovnou můžeme jít do boje s klackama“. Rozčiluje se muž ve středních letech. „No a vy se divíte, vždyť šlo všechno odtud pryč, ven, rozumíte mi“. Zapojil se do hovoru další diskutér. Do městečka, kde žijí většinou starší obyvatelé a lišky dávají dobrou noc dorazila další nepřátelská vojska. Nepřítel rozloží mapu a nevěří vlastním očím. Při pohledu na domov seniorů a belhající se lidi kolem něho jen matně pronese. „Asi jsme ve špatné zemi, to není možné, přece nebudeme válčit se starci“. O kus dál v MC Donaldu vyděšená mládež zalézá pod stoly i se svými mobily. Holky se rozbrečí, kluci začínají panikařit.
Vejde mezi ně jedna z tamních uklízeček a pronese. „Válka, to je sviňa, jak říkáte. Já a moje děti jsme jí zažily, než my odešli sem k vám“. Ke starším a pokročilým se mezitím přidává pár mladých mužů. Ti ale netuší, jak správně držet samopal. Obtloustlé ženy, které by měly vykonávat profesi pomocných zdravotnic nejsou schopny vyjít menší kopec bez zadýchání. Lidé pečlivě sledují rozhlas a televizi, internet má notné výpadky. Nikdo ale neví, kam zmizel Rozumbrada s celou svou partičkou. Není po nich ani vidu ani slechu. To samé spousta magnátů a boháčů vlastnící nemovitosti mimo Evropu. Svou zemi nechali na pospas osudu.
Když zmatený nepřítel neví zda má odejít či zůstat, na místo napadení přijíždí dva kamiony naplněné pivem. Nepřátelským vojákům lezou oči z důlků. Stará chasa vyloží tekutý nápoj a při dlouhém společném posezení a klidu zbraní všichni zjistí, že válka je sviňa a nad české pivečko není. Nakonec se všichni vezmou kolem pasu a zpívají„ hej hou hej hou, než jít do války, je lepší chlastat pivo a louskat buráky". O válku nikdo nestojí a národ holubičí povahy to nakonec pojal v tomto příběhu po svém. Doba je zlá, nevyzpytatelná, kdy jedinou jistotou zdá se být nejistota. Nakonec může být všechno úplně jinak. Ale to už je na jiný příběh, než tento satirický, který možná někdo další dopíše.
