Článek
A nejlépe ve fyzicky náročnějších profesích, které mladí vykonávat nechtějí a za nízký plat. Plat, za kterou by mladý člověk ani nevstal z postele. Natož, aby musel dojíždět desítky kilometrů. A ještě sockou. Název pro autobusy, jaký nejčastěji používají teenageři. Ale všeobecně se především mezi mladou generací ujal. Při čtení některých článků a ohlasů na důchodovou reformu člověk neví, zda se má zasmát, nebo si pobrečet. Autorka článku Odchod do důchodu v 65 letech není tak hrozný, jak se zdá Bára Divá patrně vynalezla elixír mládí nebo našla svatý Grál. A to, jak takový nesmysl může zplodit žena, mi má hlava také příliš nebere. Možná je to tím, že jsem blondýna. Ale i blondýnky stárnou. Z malých holčiček se stávají slečny, ze slečen ženy a maminky, z maminek babičky. Tak to určila příroda. Prostý koloběh života. Narodíš se, zasadíš strom, postavíš dům, zplodíš potomky, něco vytvoříš, zestárneš, zeslábneš a zemřeš.
Věk nezastavíš. Naše babičky používaly úsloví: „proti věku není léku “. Moderní doba naopak stanovila motto: „život začíná teprve po čtyřicítce“. Bára Divá zase udala nový životní či lépe řečeno pracovní směr pro generaci 60+ ve smyslu: „hurá do života plného rozkvětu. Pracovní život začíná po šedesátce“. Odhoďte zábrany, odhoďte berle, vy staří kabrňáci, zaměstnavatelé z vás budou vedle. Tak šup, šup od vnoučat a ze zahrádek na pole a do fabrik. To by tak ještě hrálo, aby si staříci užívali po čtyřiceti a více odpracovaných letech zasloužilého odpočinku na úkor mladých, kteří by museli začít namísto cestování a užívání si pozemských radovánek pracovat. A nedej bože, manuálně.
Myslí si patrně Bára a vydala se do boje proti starým po vzoru Johanky z Arku. Možná slyší záhadné hlasy, co jí našeptávají, že by jí ti šedesátníci, pětašedesátníci a starší mohli příliš ujídat z chlebíčku, na který patrně těžce v potu tváře a krvavými mozoly v dlaních vydělává. Ale kdo jí tedy zajistil bezplatné školství, zdravotnictví, postavil třeba dům, první metro před padesáti lety. Jistě, že naši předci. Prarodiče a rodiče, kteří se práce nebáli ani neštítili. Její pohled na staré lidi spíše skrývá nespokojenost se sebou samou a vnitřní nejistotu. A také postrádá poznatky z oblasti gerontologie, asi jako většina mladých lidí.
Lehkovážný život v mama hotelu na věčné časy a nikdy jinak.
Zatímco mladí lidé budou studovat do nekonečna spoustu nesmyslných oborů, jen aby měli nějaký ten titul, nejlépe dva, staří se budou muset ještě nějaký čas plazit. Pokud alespoň takový způsob do zaměstnání zvládnou. Evoluce jde stále dopředu, a třeba se ze starých lidí časem budou stávat poloviční ještěři. Když do práce nedojdou po svých, doplazí se. Život v mama hotelu na věčné časy a nikdy jinak očima mamánků, kteří své pečující rodiče pojímají za služebnictvo. Maminka vypere, uvaří, uklidí, co víc si přát. Tak nač se zbytečně dřít, to dělá jen blbec. V mládí se sedře a v padesáti je opotřebovaný. A aby bylo na nějaký ten lepší mobil nebo parádní grilovačku s přáteli, stačí sem tam nějaká brigáda.
Však oni to šedesátníci v obchodech, fabrikách, skladech, jako uklízečky, řidiči nebo pracovníci v sociálních službách zvládnou. A to mnohdy i za plat, za jaký by mamánek ze své vyhřáté postele ani nevylezl. Asi tak nějak pohlíží na svět starší generace Bára Divá a další mladí a neklidní. Z vlastního stáří si příliš hlavu nedělají. A proč taky. Na důchod buď stejně nedosáhnou nebo se ho ani nedožijí. A slušné stáří jim zajistí dědictví. Staří tady přece nebudou věčně. Nebo sociální dávky. To, že mohou klidně skončit jako bezdomovci neřeší ve jménu „to se mě přece stát nemůže“. Takových je ale plné Hlavní nádraží a různé noclehárny. Možná také snili o lehkém a bezpracném životě.
Za 2. světové války nacisté zakládali pracovní tábory. Tak proč neoprášit historii a něco takového nevytvořit pro generaci 60+. Jak přemýšlí autorka Bára. V 65 letech jsou tito lidé přece ještě v plné síle. A různé nemoci přicházející s věkem, jako jsou bolesti kloubů, kyčlí, problémy s pamětí, zrakem, sluchem a nějakou tu operaci by jim mladí mohli jen závidět. Prostě pohledem mnohých mladých autorů není nad to, být starý. Jenže to má jednu malou chybičku. Stárnutí, kdy už se ozývá nějaká ta bolístka na těle i duši, zlehka nastává úbytek sil, přichází už ve chvíli, kdy na naše vrátka zaklepe padesátka. A zvláště u žen nástup bývá rychlejší a mnohdy razantnější než u mužů. Zajímavé je, že o ženách a jejich životě ponejvíce rozhodují muži. Co vůbec o nich vědí, a jak dokonale znají ženský organismus třeba pánové v parlamentu. A samotné ženy. Jen mlčí a přihlížejí nebo vymýšlejí nesmysly jako autorka Bára.
Na trhu práce chybí seniorská místa.
Netvrdím, že starší lidé nemohou pracovat, pokud se na to zdravotně i mentálně ve vyšším věku cítí. Komu ale na straně druhé prospěje takový šestašedesáti letý autobusák, kterého postihne infarkt a způsobí nehodu, při níž cestující v autobuse zemřou. Zdravotní sestřička, která se třesoucí se rukou netrefí do žíly a pacient bude mít rozpíchanou ruku. Jak se budou cítit starší lidé, kteří budou muset jít brzy ráno do práce a vracet se večer z odpolední směny ve městě, kde každou chvíli dojde k přepadení. Před pár dny jsem byla v Bille. Starší paní menší postavy se marně snažila dosáhnout na hořejší regál, kde bylo zboží, které potřebovala. Nějakou dobu před regály skákala, než jí ho nějaký pán podal. Zvláštní je, že levnější zboží bývá někdy úplně nahoře v regálu, kam malí lidé nedosáhnou. Ne každý má postavu volejbalisty. Starší a staří lidé jsou přehlíženi, přestože jich bude přibývat. Je velmi jednoduché, a tak trochu dětinské do nich jen střílet, i když zatím jen ústy a pery, nebo spíše počítačovou klávesnicí než přemýšlet nad tím, jak vytvořit lepší svět pro všechny.
Třeba takový trh práce naprosto zaspal. Chybí seniorská pracovní místa. A pokud je nikdo nebude vytvářet, nelze prodlužovat odchod do důchodu. Lidé 50+ by měli být zaměstnáváni zčásti ve státní správě a příspěvkových organizacích. Soukromé podniky by na tyto lidi měly získávat státní dotace, tak jako je tomu u lidí pobírající ID. I když mnohé firmy, především bezpečnostní agentury si ze zaměstnávání handicapovaných založili byznys, a starší lidé před důchodem nemají nejmenší šanci dostat se třeba ve svých šedesáti letech na vrátnici. A tak čekají na důchod na ÚP nebo chodí po brigádách, a to na úkor nižšího důchodu. Kdo může, jde raději do toho předčasného.
Jsou mladí, pracovití, empatičtí.
Na druhé straně je spousta mladých lidí, kteří se snaží osamostatnit a ve svém životě něco dokázat. Být společnosti přínosem a mít ze sebe hezký pocit. Bohužel to také nemají lehké. Na vlastní bydlení nedosáhnou a pronájmy jsou nekřesťansky drahé. Měli by dostat stejnou šanci, jakou měli jejich rodiče a prarodiče. Bezúročné půjčky, postavit si družstevní byt svépomocí. Namísto luxusních rezidencí pro bohaté a cizince by se měly začít stavět byty pro mladé a začínající mladé rodiny. Mnozí mladí lidé studují a chodí na brigády nebo pracují na částečný úvazek. A mají dobré srdce, jsou empatičtí. Chodí vypomáhat do domova seniorů, útulků s opuštěnými zvířaty. Mladí a staří jsou úplně stejní. Oni ti dříve narození v jejich věku nebyli jiní. A mladí jsou jejich opisem. V tom dobrém i špatném. Každá doba přináší své oběti.
Starší generace zažila válku, poválečná léta. A nějak se s tím musela poprat. Dětství mnozí prožili v bídě. Dnešní mladí lidé naopak žijí ve světě technických vymožeností, o jakých se jejich rodičům ani nesnilo. Moje maminka třeba vyvařovala plenky, vařila teplé večeře. Dnes zapne maminka automatickou pračku a skočí pro pizzu. Maminka pobyla v důchodu pouhých čtrnáct let. Co bych jen dala za to, kdyby tady se mnou ještě byla. A hanba by mě fackovala jen vyslovit větu, že je mi maminka jako důchodkyně na obtíž. Nebo, že by snad dokonce měla jít pracovat.
To už by nebyl normální úsudek, ale zvrácenost. Důchodci a před důchodci budou asi věčné téma. Můj tatínek říkával žij a nechej žít. Ostatně, čas odměřuje všem stejně. Svět je zvláštní místo k žití. Nepřirozené třetí pohlaví je cool, zatímco přirozené stárnutí out. Někdy mladým příliš nerozumím. Na jedné straně chtějí starším omezovat práva, třeba od určitého věku vlastnit řidičák. Někteří jdou dokonce tak daleko, že by je nejraději nepustili k volbám. A na straně druhé mají pracovat takřka do úmoru. Vzniká chaos, v němž už se snad nedokáží orientovat mladí ani ti starší. Jediná cesta je, vrátit svět zase k normálu.
