Článek
Stříbro ve vlasech mnohé děsí, neboť jim připomíná plynoucí čas, a na vrásky, ten příběh života vepsaný ve tváři, se nikdo dívat nechce. Přece si mladý, usměvavý, dynamický kolektiv plný energie, tužeb a snů nebude kazit den pohledem na prošedivělou kolegyni z minulého století s výkonem hlemýždě. Zapšklou a podmračenou, nevrlou. Ano, tak nás padesátníky vnímá trh práce. Když jsem po padesátce přišla o práci a skončila na Úřadě práce, myslela jsem si, že nové zaměstnání nebude až tak složité najít. Jenže ouha. Sice vypadám o deset let mladší, mám vyšší vzdělání, aktivně sportuji a komunikativně se domluvím anglicky, přesto jsem však očima trhu práce out. Poslala jsem nespočet životopisů i tam, kde požadovali vzdělání nižší, ale automatem vygenerované odpovědi byly na chlup stejné. Alespoň od těch zaměstnavatelů, co se ráčili odpovědět, aniž by se se mnou na pohovoru alespoň jednou jedinkrát setkali.
Odpovědi zněly asi takto. Velice si vážíme vašich dosavadních zkušeností, vzdělání, odbornosti i praxe, ale bohužel jsme vybrali kandidáta lépe odpovídajícího našim podmínkám. Přejeme vám šťastnou ruku při hledání vhodného zaměstnání, kde lépe uplatníte vaše vzdělání a zkušenosti. Inzerát samozřejmě běžel na pracovním portálu dál, a to i několik týdnů. Tak nevím, všechny jejich uváděné předpoklady jsem splňovala, tedy až na jediné. A to věk. A když už jsem se na nějaký pracovní pohovor dostala, mnohdy nás tam bylo více. Poté, co personalista vyzval potencionální uchazeče, aby se lépe představili včetně věku, ti mladší na ty starší pohlíželi jako na dinosaury, s nimiž se jim příliš pracovat nechce. Mladší vpředu dávali najevo svou akčnost a dynamiku a ti starší se krčili vzadu nebo v koutě.
Další kapitolou sama pro sebe je ta, v níž zaměstnavatelé, pokud tedy starší uchazeče o práci vezmou na milost, že musí splňovat dvě podmínky. A to pobírat invalidní důchod k, čemuž dají i náborový příspěvek, nebo důchod starobní. Samozřejmě aby buď platili nižší odvody či žádné, anebo aby pracovní místo zadotoval stát. Jinak se uchazečům 50+ nabízejí spíše různé dohody a brigády. Dříve se pracovní smlouva dávala na dobu neurčitou a člověk tak dostal šanci ve firmě vyrůst, získat dostatečnou praxi a posunout se ve svém pracovním životě dál. Dnes se dávají většinou smlouvy na dobu určitou, což degraduje především starší zaměstnance. Ono pendlovat mezi různými zaměstnavateli a ÚP žádný med není. Neustále si zvykat na nový kolektiv, učit se něčemu novému a mnohdy i složitějšímu a po roce opět skončit na ÚP člověka před důchodem notně fyzicky i psychicky vyčerpá. Co ale tito lidé mají dělat. Věk pro odchod do důchodu se této upracované generaci prodloužil a odchod do toho předčasného notně ztížil. Staří mají zachraňovat ekonomiku, aby si mladí mohli dlouho užívat, studovat nespočet škol, cestovat, avšak místa pro starší zaměstnance vytvářena nejsou. Dříve lidé těsně před důchodem odcházeli třeba na vrátnici. Dnes tam sedí mladé dívky a hoši v plné pracovní síle s očima přilepenýma k displeji mobilu a šediny buď kmitají, nebo jsou na pracáku.
Populace stárne již několik desítek let, avšak trh práce zaspal, stejně tak jako mnozí politici. Co však bude s předdůchodci dál, ví jen bůh sám. Tito lidé z nejpočetnější generace starších Husákových dětí, ročník 1965 - 69 nastupovali do zaměstnání hned po vyučení v 18. letech. Mateřská nebyla tak dlouhá, jako je tomu dnes, a ženy se měly co otáčet. Práce, děti, rodina bez pomocníků usnadňujících práci v domácnosti, jako je třeba myčka či robotický vysavač. Mnohé ženy dokonce ještě praly dětské plenky a pro oběd nechodily do pizzerie. Dnes se tato tzv. sendvičová generace potýká s dalším problémem, a to péčí o své staré rodiče. Avšak mnozí zaměstnavatelé hledají krásné barbíny s inteligencí a schopnostmi té umělé. Dokonce jeden inzerát na uklízečku měl požadavek zaslat životopis s fotografií.
Spousta míst samozřejmě nabízí průmysl, avšak lidé před důchodem už těžší práci, dvanáctky či delší dojíždění za prací už tolik nezvládají a jsou unaveni. A pokud nebude připraven trh práce přijmout i starší zaměstnance a přizpůsobit se jejich potřebám a pracovnímu výkonu, nemůže pan Jurečka odklepnout zvyšování důchodu pro generaci, která už si to své odpracovala a trhu práce nemá pomalu po 40 - 45 letech poctivé práce takřka co nabídnout a ani trh sám o tyto lidi nestojí. Pokud má jít pokrok dopředu, nemůže být založený na šedinách. To je zamrznutí v určitém čase.
Lidem 55+ by se měla vyplácet jakási dávka, nepodmíněný příjem a oni by mohli pracovat na částečný úvazek a přitom pečovat o své staré rodiče či více odpočívat. Ekonomice by se to vrátilo i tím, že by mnozí zůstali na trhu práce déle, pokud by jim to zdravotní stav dovolil. A co víc, pan ministr Jurečka nezná ani základní počty. Má-li člověk být v důchodu 21,5 roku, musel by odejít do důchodu v 60 letech ženy, muži o něco dříve. Dnešní politici a snad i ekonomové dobu dožití počítají dle generace narozené od roku 1928-1940, která měla tuhý kořínek, do důchodu tito lidé odcházeli po padesátce a mnozí v něm strávili i 30 a více let. Dnes doba dožití spíše klesá, je úplně jiná doba plná stresu a tlaku na pracovní výkon. Když sleduji skříňku s parte, není to dvakrát veselý pohled na zemřelé ve věku 58, 59, 61, 63 a jeden pán 91 let.
Naši politici mají obavy jak v různých zemích tamní vládci zachází se svými obyvateli a porušují lidská práva. To, že jim budou staří lidé umírat v práci či cestou do ní, je až tak nezajímá. A ti mladší kolegové zase z těch pohřebáků přijíždějících na pracoviště zvláště v době veder budou mít psychické trauma, než i jejich srdce otupí, protože to bude každodenní realita. Dnešním důchodcům se neustále přidávalo, až mnohé důchody takřka převýšily nejen minimální mzdu, ale i platový medián v menších městech. Jsou tady ale předdůchodci. Jejich tělo ani mysl nemládne a pracovní výkon se snižuje již po padesátce. A ten vnitřní stroj času, čili biologické hodiny a rytmus staršího člověka, nikdo nepředělá.
Ženy sice žijí déle než muži, ale jsou ve starším věku více nemocné a opotřebované. Zaměstnavatelé o ně ztrácí větší zájem než o muže. Dříve, kdy ještě svět nebyl postavený na hlavu, byla babička zkrátka babička. Pro svá vnoučata byla studnicí moudrosti, pečovatelkou i učitelkou. Milovanou bytostí, co dětem předávala životní zkušenosti, modrost, učila je šetrnosti, pracovitosti, dávala jim lásku. To dnes dětem bude chybět a babičkám také.
Tato vláda naprosto hodila generaci, co veškeré otěže společnosti nese na svých bedrech, přes palubu bez ohledu na to, co společnosti tito lidé dali a přinesli. Co chtít však asi v době, kdy život už přestává být darem, ale v určitém stádiu spíše přítěží. Snad asi v mysli politiku zbývá jediné. Schválit euthanasii, protože jim musí být jasné, že věk je věk a člověk do úmoru zkrátka pracovat nezvládne. I staré zvíře zaleze do pelíšku kdesi v koutě a chce mít svůj klid. Žijeme v divném světě, který snad přestává být světem nejen pro staré, ale i pro mladé.
