Článek
Abych řekla pravdu, z Ruska nějak zvlášť závratné obavy nemám. Už jen proto, že jsem nějakou dobu vyrůstala v zemi, bývalém Československu, kde moji rodiče a prarodiče budovali a obnovovali svou vlast po válce. Stavěli továrny, nemocnice, metro, školy, školky, byty, a to vše pod taktovkou SSSR.
A přestože lidé žili pod hrozbou vzniku studené války, dětí se rodilo tolik, že staří lidé odcházeli na zasloužený odpočinek nejpozději v 60 letech. Ženy o pár let dříve podle počtu dětí. Nepociťovala jsem nějaký nedostatek. Část života jsem prožila na venkově u své babičky a měla jsem takřka vše, co malá holka ke svému životu potřebuje.
Milující rodinu, babičku jako z pohádky, spoustu kamarádů, hned za školou les a rybník. Babička mě učila pracovitosti už od mala, abych se prý v životě neztratila. Chodívala jsem vypomáhat tetě do kravína. Telátkům jsem tvořila podestýlku ze sena.
A za odměnu jsem dostala plecháč čerstvě nadojeného mléka. Nikdy jsem nepociťovala tak velký stres, s jakým se potýkají dnešní děti, mladí lidé a vlastně celá společnost. Doba, kdy lidé měli více času na rodinu, nebyl tak obrovský tlak na výkon, jistotu práce, střechy nad hlavou skončila. Tak jak si sami v listopadových dnech roku 1989 přáli.
Příroda má stejně mocné zbraně jako lidstvo
Dnes je svět plný válek. Různých konfliktů je už tolik, že raketu může poslat na průlet Evropou takřka kdokoliv. A zdaleka nemusí jít jen o válečný konflikt. Promluvit může nakonec i sama příroda, která už začíná mít lidstva, co nemá stále dost plné zuby. Její bezohledné ničení a drancování mocnostmi světa do nekonečna také asi nepůjde. A z přebytku se brzy může stát nedostatek. A to opět z vůle mocných. Chudák ropná naleziště určitě ničit nepůjde. A příroda má stejně mocné zbraně jako lidstvo.
Ať už jsou to různá tornáda, sesuvy půdy, zemětřesení, záplavy, probuzené sopky, požáry způsobené blesky. Mnohem větší obavy než z válečného konfliktu, nebo přírodních katastrof mám z vlastního zestárnutí. Už jen proto, že podzim života nebudu trávit sama, ale bude nás početná armáda. Armáda starých lidí, kteří budou stále více ukusovat ze společného krajíce k nelibosti politiků a mladší generace, která na jejich důchody bude muset přispívat stále vyšší částkou. A také spořit na ty své, což bude pro mnohé možná stejná zátěž jako pro státní rozpočet.
A i já sama budu seniorka, co bude mnohým ležet v žaludku jako neskousnutelná žába. Zatímco nás seniorů bude po roce 2030 stále početnější armáda, lidí v produktivním věku bude naopak ubývat. To, že patrně budu muset hospodařit s mnohem nižším důchodem, než jaký pobírají dnešní senioři, asi nebude to nejhorší. Pokud mi to dovolí zdraví, půjdu si na pár hodin nějakou tu korunku přivydělat. Jsem zvyklá žít skromně.
Tlak na zdravotnictví a sociální služby bude za pár let obrovský
Když jsem v padesáti letech přišla o práci, musela jsem v době vysoké inflace vyžít z podpory v nezaměstnanosti necelých čtrnáct tisíc. Vyskakovat jsem si příliš nemohla, ale na přežití bez hladu to bylo. Prostě jsem vařila recepty z kuchařky po babičce, většinu času jsem trávila v přírodě a za ne příliš vzdálenými památkami jezdila na kole. Za poklady jsem zašla do lesa a ty pak různě zpracovala. Podobné to bylo v době covidové. Mnohem více mě tíží obrovská zátěž, jaká v brzké budoucnosti nastane, a to především na zdravotní a sociální systém.
Ačkoliv se snažím žít zdravě a sportuji, vyšší věk zkrátka přináší svá úskalí. Nás starých bude se vstupem silných populačních ročníků ze 70. let, tzv. Husákových dětí do důchodu zkrátka moc, zatímco zdravotnického personálu a pečovatelů málo. A pokud senioři s velkým štěstím naleznou volné lůžko v některém ze sociálních zařízení, budou to spíše ti bohatší, kteří si připlatí za ošetřovatelský personál. Ani ten už nebude chtít být někomu k ruce 24/7 bez patřičného finančního ohodnocení a lepších pracovních podmínek.
Skuteční srdcaři se budou hledat spíše se svíčkou v ruce a mnozí pečovatelé budou brát staré lidi, své svěřence, jako kusy. Pouhá čísla. Obrazně řečeno výrobek, co jen přejede po pásu. Bez citu, emocí. Prostě to bude služba jako každá jiná. To lidské teplo, po kterém zvláště staří lidé touží snad nejvíce, bude pozvolna pohasínat.
Pečovatelek bude mnohem větší nedostatek, než je tomu dnes. Bude nad jejich síly zvládnout tak velký počet seniorů. Myslím, že kdyby politici nastínili lidem ne příliš růžovou budoucnost, namísto strašení válkou a neustálé potřeby zbrojit, společnost by se probudila.
U mé smrtelné postele budou stát jen andělé
Se zestárnutím populace se naše společnost stává křehkou, a za pár let by byl asi nepřítel hodně překvapený, na jaké území vůbec vstoupil. Území obývané z větší části starci se mu může už leda tak vzdát s bílými prostěradly visícími z budov. Vždyť už dnes se mnohá menší města a vesnice, odkud mladí lidé odcházejí proměňují v „seniorská ghetta“, kde lišky dávají dobrou noc.
A ten, kdo v Evropě poslední zhasne, nebude patrně válečný konflikt s ruskou federací, ale rapidní zestárnutí původního obyvatelstva. Jako budoucí seniorka mám asi největší obavy z toho, že ve chvilce nejtěžší mi nebude nikdo nablízku. Krom Boha a andělů, kteří mě převedou na druhý břeh.
Vytouženou dcerušku ani syna mi osud bohužel nedopřál. Můj zdravotní stav byl tehdy příliš komplikovaný a medicína zdaleka nebyla na tak vysoké úrovni, jako je tomu dnes. Na druhé straně znám spoustu starých lidí, které potomci odvrhli a oni zůstali závislí na pečovatelské službě. Bez této profesionální pomoci by tady mnozí už možná ani nebyli.
Stáří není laskavé, stáří je drsné. Už tím, že člověk postupně slábne a stává se rok od roku křehčím a závislým na pomoci, ať už ze strany rodiny, nebo společnosti. Stejně jako zvíře. V tomto jsme si zcela rovni. A pokud starému člověku není nikdo nablízku, duše pozvolna umírá a srdce se láme na čím dál menší kousky, až z něho zůstanou jen střípky zbytku života.
Když jsem v mladším věku projela mnohá evropská města a se zatajeným dechem si prohlížela krásné památky, odkud jsem pocítila závan historie, z mnohých popisů a vyprávění průvodců jsem se dověděla, že je budovali převážně mladí lidé. V minulosti se lidé příliš vysokého věku nedožívali a pak, kde by starci vzali sílu a vizi, něco tak nádherného vybudovat. A pokud národy postupně vymírají a nové generace se nerodí, nebude nikdo, kdo něco krásného a velkolepého po sobě zanechá jako svůj vlastní podpis. Zůstanou jen náhrobky s těmi, o které se neměl kdo ve stáří a v nemoci postarat.
Zdroje:
tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/633891-rusko-a-evropa-se-pripravuji-na-nejhorsi-scenar-otevrene-se-uz-mluvi-o-valce
tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/599254-v-cesku-chybi-pecovatelky-a-sestry-mohou-za-to-nizke-platy
ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/deti-se-v-cesku-rodi-malo-a-pribyva-lidi-kteri-je-nechteji-mit-vubec-356776
cs.wikipedia.org./wiki/mandatorni_vydaje_ceske_republiky
newstream.cz/nazory/lukas-kovanda-lide-v-cesku-vymiraji-historicky-rekordnim-tempem
novinky.cz/clanek/ekonomika-cesko-prudce-starne-na-vine-je-nizka-porodnost-40493215
