Článek
Mnohé se provinily jen tím, že byly krásné, nebály se jít sami do lesa nebo se vykoupat v rybníce za úplňku. Odvaha, krása a samostatnost ženy se rovnala obcování s ďáblem, který jí dodával magickou sílu. O těchto předsudcích pojednává jedna z knih Boženy Němcové Divá Bára. O nic lehčí to neměly ani staré ženy. Stačilo jen, aby kdejaký neduh dokázaly vyléčit dary přírody, bylinkami. O praktikách čarodějnictví ve jménu církve svaté více nastíní film Kladivo na čarodějnice. Za stvoření ďáblovo byla ve středověku považována právě žena.
Ani v dnešní moderní společnosti to mnohé ženy lehké nemají. Mohou sice volit nebo být voleny, vykonávat profese dříve označovány jako ryze mužské. Dnes může žena řídit tramvaj nebo se stát uznávanou vědkyní. Pohledem mnoha pánů tvorstva však žena zůstane stále slabou ženou, o kterou je třeba pečovat a chránit ji. Spousta mužů si zkrátka nepřipustí, že žena může dosáhnout lepších pracovních výsledků, vyššího platu i vzdělání.
Ačkoliv teoreticky žena byla postavena na úroveň muže, kdy dokonce bude odcházet na zasloužený odpočinek ve stejném věku jako muž, ač je fyzicky a biologicky nastavena zcela odlišně, ve skutečnosti je tomu jinak. Úrovně muže žena nikdy nedosáhne. Alespoň biologicky ani stavbou těla ne. Vždyť i ve sportovních disciplínách jsou mužské a ženské kategorie.
Narození dívky v mnoha rodinách nebylo vždy vítané. Zatímco matka si přála dceru, která by jí vypomohla s domácností, péčí o mladší sourozence, a pak se pro ni stala oporou ve stáří, muž toužil po synovi, jemuž by odkázal své jmění i řemeslo. To se většinou dědilo z otce na syna. V mnoha pohádkách nebyla ani prvorozená královská dcera zprvu dvakrát vítaná. Třeba v pohádce Jak se budí princezny, se hned po narození děťátka nedočkavý král zeptá. „Chlapeček“? Aby hned na to dostal odpověď, jež mu předá hlas jeho rádce se špetkou zklamání. „Holčička“.
Nu a král hned začne dělat caviky, že si vždycky přál holčičku. Oproti tomu v pohádce Tajemství staré bambitky převládá radost z narození děťátka. „Holka nebo kluk, a není to fuk“? A tak by to mělo být. Vždyť muž a žena k sobě patří. Jsou jedno. Jedno tělo, jedna duše. Tak nějak to pravil Bůh při stvoření člověka. A pokud někdo dokáže toho druhého zotročit a vzít mu to nejvzácnější, a to svobodu, je to zase jen sám člověk.
Žena v očích společnosti stále zůstává stát na nižším stupínku.
Ženy stále pobírají nižší plat než jejich mužští kolegové. Ponejvíce ve starší a střední generaci největší zátěž v péči o rodinu nese právě žena. Na ženy je také vyvíjen mnohem větší tlak. Pokud se žena stane matkou a chce se svým dítětem zůstat co nejdéle doma, vytvořit útulné domácí hnízdečko, a udržet teplo domova, je považována za línou lemru. Pokud dá děti brzy do školky a pracuje, hledí se na ni jako na vypočítavou kariéristku. Pokud zůstane s dítětem sama, protože se v tatínkovi spletla, je na ni pohlíženo jako na tu, co natahuje ruku směrem ke státní kase, a za svůj osud si vlastně může sama. Měla si vybrat lepšího partnera.
Když zestárne, nikde už ji zaměstnat nechtějí, protože už je za zenitem a do mladého, dynamického kolektivu nezapadne. Nikdo nehledí na to, že už došla do věku babičky a mohla by se postarat o svá vnoučata. A mladá maminka by se mohla naplno věnovat kariéře. Alespoň tak to bylo za mého dětství. Maminka po dvouleté mateřské nastoupila znovu do práce a nás dětí se ujala babička. Polovina dětí z naší třídy chodila na oběd domů, pokud bydlely poblíž školy. A domácí stravu od babičky ta ze školní jídelny nenahradila.
Dnes, stejně tak jako předtím, je žena vlastně dva a více v jednom. Od narození svého miminka se stává pečovatelkou, ošetřovatelkou, kuchařkou, uklízečkou, kuchařkou, účetní a manažerkou domácnosti. Jen ohodnocení téměř žádné. Ostatní členové domácnosti činnost své maminky nebo babičky vnímají jako samozřejmost. A jak ukazují dějiny světa, Češi nebyli zdaleka nátury holubičí povahy, co se chování k té něžnější polovině lidstva týká.
Dějiny žen v Česku
Zahrnují historii žen v českých zemích, změny v jejich sociálním a právním postavení, jejich roli při utváření historie země a historii českých žen mimo Česko.
Středověk
Dobové sociální postavení
Podobně jako v jiných evropských společnostech, ženy v českých zemích ve středověku byly zcela podřízeny mužské autoritě. Nejprve svému otci a po svatbě svému manželovi. Závislost byla úplná, zahrnovala mj. právo svobodně provdat své dcery či uplatňovat vůči ženám v rodině tělesné tresty. Zásadním momentem v životě ženy byl pak sňatek. Únos, jakožto forma sňatku byl nejpozději od 10. století překonaný, svatba formou dohody mezi rodiči novomanželů však byla běžná. Rodičům bylo vyplaceno věno, což se dalo interpretovat buď jako forma koupě manželky, nebo jako součást vzájemné výměny mezi spřátelenými rodinami.
Celý proces pak mohl fungovat pouze v rámci feudálního nevolnictví, které svobody všech poddaných obecně omezovalo. Existovalo jasné rozdělení na mužské a ženské aktivity. Mezi činnosti určené ženám patřilo vedení domu, výchova dětí, práce v hospodářství a pozemcích či provádění domácích řemesel. Takřka jedinými ženami středověku s alespoň částečným společenským vlivem byly členky šlechtických rodin a následně manželky společenských představitelů.
V těchto společenských kruzích měly ženy na starosti především dohled nad domácími pracemi a služebnictvem (zejména ženským), jakož i nad bezprostřední domácností. Nebylo také neobvyklé, že ženy spravovaly majetek v době, kdy byl muž mimo domov. Jednou z prvních společensky významných Češek byla kněžna Ludmila, manželka prvního českého knížete Bořivoje. Ta měla vliv na proces christianizace země, a taktéž na výchovu svého vnuka a pozdějšího knížete Václava. Roku 921 byla zavražděna, posléze pak byla svatořečena a stala se tak jednou z prvních českých světic.
První ženské kláštery
Vedle manželství byl další úctyhodnou formou života žen řeholní život. První ženský klášter v Českém knížectví založila Přemyslovna Mlada, dcera knížete Boleslava I., jež se stala jeho první abatyší. Zdejší řeholnice pocházely především z Říma. Dalšími ženskými kláštery byly mj. (dvojklášter) Anežský klášter klarisek na Starém Městě Pražském, založený Anežkou Přemyslovnou, který se stal pohřebištěm Přemyslovců, Porta Coeli u Tišnova či klášter dominikánek v Brně ze začátku 14. století. Představené (abatyše) těchto klášterů měly rovněž jistý společenský a politický vliv. Řeholnicemi v klášterech byly jak dcery, tak vdovy z bohatých rodin, posílané sem mj. pro vzdělání či jakožto formu vyhnanství, stejně tak sem byly příjímány dívky z chudých rodin.
15. století
V éře husitství a husitských válek uvádí prameny zapojení žen v husitském náboženském hnutí i jejich účast při několika násilných či bojových akcích. Jednou z prvních šlechtičen, která k husitství konvertovala, byla Pertcha ze Šternberka, vdova po Petru Konopišťském ze Šternberka. Za vlády Jiřího z Poděbrad byla jeho významnou politickou oporou jeho druhá manželka a česká královna Johana z Rožmitálu. Když během probíhajících česko-uherských válek uherský král Matyáš Korvín využil Jiřího nepřítomnosti v zemi a s vojskem vyrazil v srpnu 1470 do Čech, postavila se Johana do čela vojska v rámci následného krátkého tažení a Matyáše z Čech téměř bez boje vyhnala.
Novověk
16. století
Sociální role žen v novověku se od předchozích staletí výrazněji neposunula. Přibližně od 16. století však nabývá na významu ekonomická aktivita žen ve všech oblastech života. Zejména ve větších městech tehdy již žila řada žen osamoceně, vydělávaly si na živobytí vlastní prací, např. jako služebné nebo osoby starající se o děti (kojné, chůvy, porodní asistentky). Vdovy po řemeslnících, členech cechů, mohly provozovat rodinné dílny, nejčastěji však dílnu po jistou dobu vedla vdova, která si za manžela vybrala mladšího učedníka, který se stal mistrem. Své výrobky často prodávaly manželky řemeslníků. Některé městské profese pak čím dál častěji vykonávali muži i ženy: např. hostinské, lazebnice či lichvářky.
Počátkem 16. století údajně sepsala a odeslala moravská šlechtična Marta z Boskovic písemnou obhajobu práv Jednoty bratrské před českým a uherským králem Vladislavem II. Jagellonským a Augustinem Olomouckým a může tak být považována za možná vůbec první česky píšící autorku v historii české literatury. Pravost jejího autorství však není zcela prokázána. Jednou z prvních literárně činných žen v českých zemích byla na konci 16. a počátku 17. století anglická básnířka Alžběta Johanna Westonia, nevlastní dcera alchymisty Edwarda Kelleyho.
17. století
V éře třicetileté války a po porážce českého stavovského povstání roku 1620 nabyla pro ženu doposud téměř nebývalého majetku a politického vlivu Marie Magdalena Trčková z Lípy. Známou se stala svými podnikatelskými aktivitami v době pobělohorských konfiskací, ale i proti habsburskými postoji, a v neposlední řadě i bezohledným jednáním s poddanými, pro které si vysloužila přezdívku Zlá Manda.
Roku 1627 se v Praze odehrála drastická poprava šlechtičny Anny Marie Karpštejnové z Karpštejna za účast na úkladné vraždě manžela. Jednalo se o jednu z mála poprav šlechtičen v historii českých zemí. V letech 1676 až 1698 zahynulo na losinském panství v Jeseníkách několik desítek žen v rámci zdejších čarodějnických procesů.
Roku 1654 byl v Brně založen Janou Františkou Hraběnkou Magnisovou Ústav šlechtičen Panny Marie Školské, první z tzv. ústavů šlechtičen, světského institutu s duchovní náplní římskokatolické církve, sloužící k výchově, zaopatření a vzdělání dívek ze šlechtických rodin, v českých zemích, následovaný roku Novoměstským ústavem šlechtičen u sv. Andělů, založeným v roce 1701 Helenou hraběnkou z Bedarides.
18. století
Doba osvícenství ve druhé polovině 18. století přinesla další posun ve věci ženského vzdělávání. V roce 1755 byl císařovnou Marií Terezií založen Tereziánský ústav šlechtičen, sídlící v budově Rožmberského paláce na Pražském Hradě. Zcela zásadním momentem se pak stalo vydání Všeobecného školského řádu dne 6. prosince 1774, který zrovnoprávnil chlapce a dívky v povinnosti absolvování základní školní docházky. Prudce tím vzrostla gramotnost žen, především na venkově.
S rozvojem, původně německy, posléze česky hraného, divadla se s koncem 18. století na jevištích objevují také herečky. Mezi první česky hrající herečky patřila mj. Zuzana Seve.
19. století
S nástupem průmyslové revoluce se v 1. polovině 19. století stále více žen zapojovalo do pracovního procesu, ve velké míře pak jako manufakturní a tovární dělnice.
Po roce 1848
Výraznější vstup žen do veřejného prostoru českých zemí lze zaznamenat po období politických změn v Rakouské monarchii v letech 1848 a 1849 a následných ústavně zaručených občanských svobod v příštích letech. Již ve 40. letech 19. století provozovali v Praze soukromé dívčí školy mj. Bohuslava Rajská, posléze manželé Karel a Františka Amerlingovi, Spolek svaté Ludmily provozoval vlastní školu od roku 1844, dále v Praze fungovaly dvě soukromé dívčí školy, založené v 50. letech 19. století. V roce 1863 byla pražským magistrátem založena Vyšší dívčí škola v Praze, která umožňovala dívkám pokračovací vzdělání na obecní úrovni.
Ve 40. a 50. letech začínají svá díla publikovat také české spisovatelky, mj. Božena Němcová či Magdaléna Dobromila Rettigová.
Ženské spolky
Nová nárožní budova Ženského výrobního spolku českého z roku 1896, Resslova 5, Praha. Roku 1865 byl pak v Praze založen asi nejvýznamnější český ženský spolek, Americký klub dam. O jeho založení se zasloužil Vojtěch Náprstek společně s Karolínou Světlou. Tento klub se soustřeďoval na dobročinnost, péči o děti či vzdělávání. Klub se scházel v knihovně v domě u Halánků, kde byly pro čelenky pořádány přednášky z nejrůznějších okruhů lidského vědění.
Členkami spolku byla pak celá řada žen, které se posléze prosadily ve veřejném životě: např. spisovatelky Eliška Krásnohorská, Berta Muhlsteinová a Felix Téver, první česká knihovnice Klára Špecingerová, první česká podnikatelka Ludmila Šimáčková, herečka Otilie Sklenářová-Malá, pedagožka Eliška Řeháková a další. Členka spolku Ludmila Bozděchová si roku 1872 úředně vymohla stát se první ženou-telegrafistkou v Rakousku-Uhersku.
Po vzoru tohoto spolku byly zakládány kluby sdružující ženy v Praze a dalších městech českých zemí. Karolína Světlá spolu s Krásnohorskou a Emilií Bártlovou iniciovala v roce 1871 také vznik Ženského výrobního spolku českého, který se soustředil na přípravu dívek a žen k ekonomicky výdělečné činnosti. V Brně vznikl roku 1872, původně pěvecký, posléze vzdělávací spolek Vesna provozující vlastní dívčí školu, v 70. a 80. letech 19. století pak vznikají další dámské spolky, mj. v Pardubicích, Hradci Králové, Plzni, Chrudimi, Českých Budějovicích a dalších městech.
Vyšší vzdělání
Výuku žen dále posunula Eliška Krásnohorská, která nejen spoluzaložila roku 1890 gymnázium Minerva, první dívčí gymnázium ve střední Evropě, ale také koncipovala petici, kterou podaly české ženy Říšské radě, v které požadovaly, aby jim bylo umožněno studium na vysokých školách. Jako první dosáhly univerzitního vzdělání v oboru medicíny Češky Bohuslava Kecková a Anna Bayerová, a to na Curyšské univerzitě.
Jako prvním v rámci Rakousko-Uherska bylo pak ženám roku 1897 povoleno studium na pražské filozofické fakultě, o 3 roky později i studium medicíny a farmacie. První v Čechách vystudovanou lékařkou se roku 1902 stala Anna Honzáková. K dalším raným absolventkám Univerzity Karlovy patří mj. Albína Honzáková, Marie Fabiánová či Olga Stránská.
Volební právo
Božena Viková-Kunětická se stala první poslankyní Českého zemského sněmu. Boj za politickou rovnoprávnost byl započat roku 1887 opět Vojtěchem Náprstkem, který vyslovil svůj návrh na zasedání pražské městské rady. Nově založený Ústřední spolek českých žen publikoval informace o světovém ženském hnutí v časopise Ženský svět a bojoval za volební právo, které brzdily především katolické strany. Velkým průlomem byly pak kandidatura Karly Máchové, Boženy Zelinkové a Marie Tůmové na poslankyně v roce 1908,a posléze roku 1912 zvolení první poslankyně Českého zemského sněmu Boženy Vikové-Kunětické. Ta kandidovala po zjištění Františky Plamínkové, že formulace volebního řádu nevylučuje zvolení ženy.
Umění
V 19. a začátkem 20. století se ženy v českých zemích začínají ve větší míře prosazovat v širším spektru uměleckých oborů. Širší popularitu si získaly dramatické umělkyně: divadelní herečky (Otilie Sklenářová-Malá, Eliška Peštová, Hana Kvapilová aj.), operní pěvkyně (Emma Destinová aj.), tanečnice baletu (první česká primabalerína Anna Korecká aj.). Rovněž ve zdejším literárním prostředí působila řada spisovatelek, novinářek či překladatelek. Ve výtvarném umění se pak začínají objevovat první akademické malířky (Zdenka Braunerová aj.) a sochařky.
Další prvenství
Roku 1905 získala v Praze šestnáctiletá Olga Prochásková řidičský průkaz, jakožto první žena v českých zemích. První ženy se zde začaly objevovat v rodících se sportovních odvětvích: tenistky Milada Solnařová-Cifková či Hedwig Rosenbaumová, která se zúčastnila Letních olympijských her v roce 1900,cyklistka Ludmila Švagrovská a další.
V USA
Díky migračním vlnám z českých zemí do Spojených států, které odstartovalo potlačení revolucí v Rakouském císařství v letech 1848 až 1849, žila v USA stále rostoucí česká emigrantská komunita, pozvolna se asimilující s americkou společností. Díky rozsáhlejším občanským svobodám měly žijící české ženy mj. možnost studovat na vysokých školách, tedy o desítky let dříve, než v Rakousku-Uhersku. Vůbec první Čechoameričankou s ukončeným vyšším vzděláním (Stanfordova univerzita v Kalifornii) se stala lingvistka Klára Winlow-Vostrovská. Prvními Čechoameričankami absolvujícími medicínu (Chicago) byly Anna Frances Nováková a Růžena Visteinová, první vystudovanou farmaceutkou pak Marie Blahníková. Lingvistka a slavistka Šárka B. Hrbková se stala vůbec první ženou českého původu pedagogicky působící na vysoké škole (University of Nebraska v Nebrasce).
20. století
Před rokem 1918
Období první světové války přineslo do postavení žen v Rakousku-Uhersku, i jinde v Evropě, značné změny. Absence mužů odvedených do armády a odeslaných na frontu způsobila, že je v mnoha oblastech života začaly nahrazovat právě ženy. Ty se často musely starat o celá hospodářství, provozovat obchody a řemesla svých manželů, případně si hledat výpomocná zaměstnání. Tím bylo výrazně nabouráno tradiční dělení mužské a ženské práce.
Během války se několik žen podílelo na aktivitách tajné organizace Maffie, podporující aktivity exilové skupiny Tomáše Garrigue Masaryka, Edwarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika zasazujících se o vznik samostatného Československa. Patřily mezi ně mj. Karla Rašínová, Božena Fričová, Anna Chaloupková, Villa Bechyňová-Vosková a další.
První československá republika
Po konci války a vzniku první československé republiky se společenská situace žen značně zlepšila. Ženám byla uznána politická práva (mj. volební právo, právo kandidovat do veřejných funkcí) i práva na vzdělání (právo studovat na vysokých školách). Usnadněna byla rovněž možnost rozvodu manželství. Zásada politické, kulturní i sociální rovnosti byla po slibu z Washingtonské deklarace T. G. Masaryka z roku 1918 a zakotvena roku 1920 i v Ústavě Československé republiky. Přes právní úpravu, ženy stále nebyly vnímány společností jako rovnoprávné, a tak byla F. Plamínkovou a dalšími roku 1923 založena Ženská národní rada, která sdružovala zájmové ženské organizace v Čechách, na Moravě a na Slovensku.
V meziválečném období díky zmíněným právním rámcům dosáhly prvenství první absolventky vysokoškolských oborů např. Milada Petříková-Pavlíková, první česká architektka, Anděla Kozáková-Jírová, první česká právnička, Slávka Vuletič-Donátová, první inženýrka elektrotechniky a další. Průkopnice se objevily též v oborech automobilismu (první česká automobilová závodnice Eliška Junková), letectví (první česká pilotka Anežka Šedivcová-Formánková, první česká parašutistka Marie Krupičková aj.) či medicíny (první česká primářka Josefa Puklová). Z žen-podnikatelek patřila tehdy mezi nejznámější Hana Podolská, majitelka módního salónu v Praze. V československém Radiojurnálu, rozhlasovém masmédiu, byly ve 30. letech 20. století zaměstnány ženy-redaktorky, mj. Zdenka Vallo.
Ve filmovém průmyslu se objevily postavy prvních režisérek: Olga Rautenkranzová (těsně před rozpadem Rakouska-Uherska a vznikem Československa), Thea Červenková, Zet Molas či animátorka Irena Dodalová. Celebritami v pravém slova smyslu se pak staly filmové herečky, mj. Adina Mandlová, Lída Baarová, Jarmila Novotná a další. Prosadila se též Vítězslava Kaprálová, hudební skladatelka a první česká dirigentka. Za jednu z nejvýraznějších ženských osobností čs. meziválečného výtvarného umění lze označit malířku a výtvarnici Toven..
Výraznými dobovými postavami veřejného života byly mj. Alice Masaryková, předsedkyně Československého červeného kříže, či pozdější první dáma Hana Benešová, manželka druhého čs. prezidenta Edvarda Beneše.
Ženy též dosáhly dalších volených funkcí. Kromě poslankyň Revolučního národního shromáždění a Národního shromáždění (Františka Plamínková, Fráňa Zemíková) se jednalo též mj. o Annu Matouškovou, první zvolenou starostku obce, Amálii Pouchlou, zvolenou roku 1929 v Kroměříži jakožto první městskou zastupitelku či Otylii Kovářovou-Máchovou, první zastupitelku hlavního města Prahy.
1939–1948
Během německé okupace Čech, Moravy a Slezska a následně vypuknuvší druhé světové války se řada českých žen zapojila do protinacistických odbojových organizací Za tyto aktivity bylo mnoho z těchto žen zatčeno, vězněno (věznice Pankrác, Malá pevnost Terezín, ženský koncentrační tábor Ravensbruck) či přímo popraveno. O život takto přišli mj. Františka Plamínková, Anna Ziegloserová, Marie Moravcová, Marie Kudeříková a mnohé další. Řada ženských organizací byla rozpuštěna a jejich členky nadále provozovaly svoji činnost v ilegalitě. Tisíce československých občanek židovského původu žijících v českých zemích se pak stalo obětí holokaustu.
Roku 1945 vznikla náhradou za rozpuštěnou Ženskou národní radu organizace Rada československých žen, vedená političkou ČSNS a poslankyní Judr. Miladou Horákovou.
Roku 1947 dosáhly v Církvi československé husitské plného kněžského svěcení Olga Pešková-Kounovská (církev jako komunistka roku 1953 opustila) a Naděžda Brázdilová, první české ženy-farářky. Ty byly v hierarchii církve zcela rovnocenné mužským duchovním, včetně dobrovolnosti celibátu. V tomto ohledu se jednalo o přelomové rozhodnutí, podobné pravomoci ženám udílelo v té době pouze malé množství evangelických církví, například ve Švédsku.
Roku 1947 se Ludmila Jankovcová stala ministryní průmyslu první vlády Klementa Gotwalda, jakožto první ministryně v historii ČSR.] První ženy byly přijaty také do řad Sboru národní bezpečnosti.
Komunistický režim v Československu
Po únoru 1948 a nastolení komunistického režimu v Československu došlo k výraznému společenskému přerodu československé společnosti, převážně podle vzoru společensky-sociálního uspořádání v Sovětském svazu. To odmítalo v minulosti časté zapojení žen v domácnostech a rámcově zrovnoprávňovalo řadu mužských a ženských profesí – počet žen v původně mužských profesích pak v dalších desetiletích stoupal. Řada žen v tradičně mužských profesích byla pak režimem propagandisticky využita: mj. první česká traktoristka Zlata Medunová či lidová prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. V Československé lidové armádě začaly působit první ženy, včetně několik málo pilotek proudových stíhacích letounů (Eleonora Báčová-Kellnerová).
Novým režimem byla také všechna dosavadní ženská hnutí rozpuštěna. 27. června 1950 byla Milada Horáková ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzena k smrti a popravena, jako jedna z mála žen v rámci politických procesů ve Východním bloku. Struktura a funkce rady byla nahrazena zřízením Československého svazu žen, který byl jedním z mnoha nástrojů propagandy komunistické ideologie.
Jeho dlouholetou předsedkyní byla poslankyně NS Marie Kabrhelová. Ženy se v té době zapojili do politických funkcí na různých úrovních, vždy to však bylo podmíněno členstvím v KSČ. Kromě poslankyň se jednalo o několik ministryň, několik desítek členek Ústředního výboru KSČ, členek KNV, ONV, MěNV a MNV. Z prvních představitelek samospráv větších měst lze jmenovat Emílii Knotkovou, která se roku 1954 stala předsedkyní MěNV v Liberci.
Aktivního intelektuálního odporu proti československému komunistickému režimu se pak, především v éře tzv. normalizace v 70.a 80. letech 20. století, rovněž účastnilo množství ženských osobností. V tzv. československém disentu působili mj. Dana Němcová, Petruška Šustrová, Jiřina Šiklová, Olga Havlová, Marta Kubišová a další, řada z nich mj. podepsala Chartu 77. Jakožto právnička režimem perzekvovaných osob se angažovala advokátka Dagmar Burešová.
Během Sametové revoluce v závěru roku 1989 se jedněmi z důležitých postav celého procesu staly mj. také Hana Marvanová či Monika Pajerová.
Po roce 1989
Bankovka 2000 korun českých s portrétem Emmy Destinové (2007). Po vzniku samostatné České republiky roku 1993 a její nové měny, české koruny, byly mezi portréty osobností zobrazených na bankovkách zařazeny také portréty tří žen: světice Anežky České (50 Kč), spisovatelky Boženy Němcové (500 Kč) a operní pěvkyně Emmy Destinnové (2000 Kč). Takový poměr zastoupení žen zobrazených na státních platidlech je, i po vyřazení bankovky v hodnotě 50 korun, světově značně unikátní.
Dnešní doba
Diskriminace žen v pracovním prostředí v České republice je stále přítomná, zejména v podobě rozdílů v platech, omezeného přístupu k manažerským pozicím a pracovních stereotypů. Ženy v průměru vydělávají o 16,4 % méně než muži, často kvůli jejich vyšší zastoupenosti v méně placených sektorech nebo předsudkům ohledně jejich kariérního růstu. Mateřství bývá vnímáno jako překážka, což jim komplikuje povýšení nebo získání odpovědných pozic.
Vláda se snaží situaci zlepšit podporou částečných úvazků, rozšířením kapacit školek a legislativními opatřeními na ochranu práv žen.
Temná minulost
Narození dítěte ženského pohlaví bylo v pravěku a ve středověku za trest.
Nelidské utrpení žen v pravěku a ve středověku nebralo konce. Ženy bývaly obětovány ohnivým jazykům i zemi. A než z nich odešla duše, neuvěřitelně trpěly. Děsivé obětování žen v pravěku. Svázané je pohřbili zaživa, rituál byl i v Česku. Ženy, které měly přivázané kotníky ke krku, byly oběťmi rituálu. Archeologové dospěli k novým závěrům po přezkoumání dříve objevených koster z neolitického hrobu nalezeného ve Francii. Odborníky překvapilo, že brutální metoda udušení se v pravěku používala napříč různými evropskými kulturami po tisíce let. Nejstarší důkaz pochází z Česka. Dnes ji praktikuje i italská mafie.
Obětem ohnuli nohy i ruce za záda, poté přivázali provaz kolem krku, který napnuli přes zápěstí až ke kotníkům. Krutost dovršili tím, že lidi zaživa pohřbili, zatímco docházelo k pomalému udušení. Ačkoliv to zní jako brutální metoda popravy, takzvaná incaprettamento, kterou je proslavená italská mafie, faktem je, že tímto způsobem umírali i lidé v neolitu.
Francouzští vědci nedávno přehodnotili výzkum 5 500 let starého hrobu nalezeného poblíž města Saint-Paul-Trois-Châteaux na jihozápadě Francie v roce 1986, ve kterém byly kostry tří ženských těl. Po přezkoumání zjistili, že dvě ženy zemřely výše popsanou metodou.
Archeologové se domnívají, že ženy se pravděpodobně staly oběťmi rituálu. „Nejspíš souvisel se zemědělstvím,“ uvedl pro server Live science biologický antropolog Eric Crubézy z Univerzity Paula Sabatiera v Toulouse, který byl hlavním autorem studie zveřejněné v odborném časopise Science Advances.
Odborníci dále uvedli, že pravěká komunita vybudovala nad pohřebištěm dřevěnou stavbu, která sloužila pro skladování obilí. Její struktura směřovala k východu slunce o letním slunovratu a k západu slunce o zimním slunovratu. „Budova mohla sloužit jako místo, kde se lidé sešli, aby si připomněli střídání ročních období, což mohlo zahrnovat lidské oběti,“ sdělili pro CNN.
Blízko Česka objevili největší masový hrob v Evropě. Mrtví v něm i seděli.
Crubézy pro Live Science doplnil, že v místě byly i rozbité mohutné kameny původně určené na mletí obilí. Podle umístění však v tomto případě sloužily pro přišpendlení žen. Proto se experti domnívají, že je pohřbili ještě při životě, a kameny posloužily jako ojistka, aby oběti zůstaly ve správné rituální poloze.
Třetí žena v hrobce byla zřejmě starší. Lidé ji však pohřbili tradičním způsobem, tedy na boku uprostřed hrobu. „Naznačuje to, že ji obřadně pohřbili po přirozené smrti, zatímco mladší ženy obětovali,“ řekl Crubézy.
Rozšíření po Evropě
Lidé v pravěku tento rituál praktikovali po tisíce let v různých oblastech Evropy. Vědci celkově nalezli důkazy o dvaceti případech usmrcení mužů, žen i dětí udušením.
Crubézy ve studii sdělil, že obětní zvyk vznikl v mezolitu, tedy ještě před zemědělstvím. V jeskyni Addaura na Sicílii archeologové nalezli malby vyobrazující tento rituál, které předci vytvořili mezi lety 14 tisíc až 11 tisíc před naším letopočtem.
Metoda italské mafie
Dnes incaprettamento praktikuje italská mafie. Používá ji k potrestání osob považovaných za zrádce.
Server Live Science s odkazem na studii připomněl, že nejstarší hrob s oběťmi incaprettamento experti objevili v České republice v Brně-Bohunicích, který datují zhruba do roku 5 400 před našim letopočtem.
Archeologové netuší, proč lidé v době kamenné tímto krutým způsobem obětovali své blízké. Jednou z teorií je, že jelikož se svázaná osoba uškrtila sama, nepovažovali to za zabití někým jiným. Překvapilo je však, že metodu používaly různé pravěké evropské kultury nejméně přes dva tisíce let.
Brutální pravěké rituály
Obětování lidí v neolitu mohlo mít různé podoby. Na severu Evropy, zejména v oblasti dnešního Dánska, docházelo k usmrcení v bažinách. Dánské národní muzeum připomnělo případ dvou dívek, které tamní obyvatelé obětovali před téměř 5 500 lety.
Infozoom_inLebka mladé dívky, která se stala obětí pravěkého rituálu v dánských bažinách
„Jednu pravděpodobně uškrtili, jelikož měla kolem krku utaženou šňůru. Také měla poraněnou hlavu. U druhé nebylo možné zjistit příčinu smrti,“ napsali experti. Dodali, že dívky měly společné rysy a mohly být sestry.
V jiné dánské bažině archeologové nalezli i pozůstatky nejstaršího dánského imigranta. Takzvaný Muž z Vittrupu do země přicestoval v období mezi lety 3 300 a 3 100 před našim letopočtem z jiné oblasti Skandinávie nejspíš kvůli teplejšímu klimatu. Stal se však obětí rituálu, při kterém mu někdo rozbil lebku, pravděpodobně kyjem. To bylo podle vědců překvapivě brutální a neobvyklé. Odborníci však podle magazínu Plos one stále nevědí, proč jej obětovali.
Pohřebiště u polárního kruhu je záhadou. Je zde až 200 děr, těla ale chybí.
Na Slovensku vědci odkryli pohřebiště staré zhruba sedm tisíc let, ve kterém se nacházely ostatky 35 lidí bez hlav, převážně mladistvých.
„Mohlo to mít něco společného s magií. Lidé chtěli vytvořit bariéru pro ochranu sídliště“,sdělil pro Live science archeolog Martin Furholt z Univerzity v Kielu. Odborníci nezjistili, zda oběti zemřely násilnou, či přirozenou smrtí.
Žena byla vzácný artikl.
Únosy žen ve středověku. Krutá praktika končívala pro oběť tragicky
I když obecný dojem, který má moderní svět o středověkých ženách, je takový, že ženy byly většinou „oběťmi“ mužů, je třeba se na problém podívat podrobněji. Tvrdí se, že ženy ve středověku byly pod neustálým dohledem mužů, a to bez ohledu na to, zda šlo o otce, bratra, manžela nebo jakéhokoli jiného muže. Musely se však ženy skutečně podřizovat? A jakou roli hrály únosy?
O únosech žen ve středověké Anglii pojednává zajímavá kniha s názvem Stolen Women in Medieval England (Ukradené ženy ve středověké Anglii), jejíž autorkou je Caroline Dunn. Kniha má podtitul Rape, Abduction and Adultery 1100-1500 (Znásilnění, únos a cizoložství).
Jaké moc pravdivé jsou podklady pro její sepsání? Zdá se, že hodně.
Jenže to byly právě ženy, kdo situaci ovládal, alespoň do jisté míry. Nebylo výjimkou, že žena měla svého muže dost a chtěla jej opustit kvůli mladšímu milenci. Co potom?
Jakmile totiž ve středověku jednou došlo k uzavření manželství, a to bylo konzumováno, nebylo možné ho zrušit. Církev nezrušila sňatek, zpečetěný slibem. Tyto sliby označovaly to, čemu se říkalo přítomný souhlas („beru si tě") nebo budoucí souhlas („vezmu si tě"), tedy formu zasnoubení. Oboje byly právně uznávané akty, které vedly k uzavření manželství.
Dobová svědectví od soudů
V dochovaných záznamech o případech, které se dostaly k soudům, se všechny tři činnosti skutečně velmi proplétají. Hovoříme zde o Anglii, ale jistě lze všechny případy globalizovat.
Pravdou ale je, že i když k podobným skutkům docházelo, mnohé ženy přesně věděly, jak se systémem pracovat.
Takže i zde platí nejen „za vším hledej ženu“, ale i to, že ženy nebyly většinou zneužívány a manipulovány, pokud k tomu nedaly nějakou formou svolení. Když tedy čteme o nájezdech ozbrojených mužů, kteří unesli a donutili ke sňatku každou ženu, která by přinesla bohatství a majetek do spárů „ženicha“, nemuselo být vše tak jednoduché a jednoznačné, jak by se mohlo zdát. Ačkoli tedy existovalo mnoho skutečných útoků tohoto druhu, docházelo také k situacím, kdy se žena, zejména vdaná, domlouvala se svým únoscem, potažmo milencem, aby unikla od manžela, kterého už nechtěla.
Milenci z věku x
Do únosů a útěků se nezaplétaly jen ženy toužící po změně, ale i mladí milenci.
A jak se mohli opuštění muži bránit?
Manžel, od něhož žena utekla, měl jedinou možnost – mohl podat na „únosce“ právní stížnost, protože nemohl svou ženu obvinit z toho, že ho opustila. To mělo za následek to, že vznesená obvinění musela být poměrně tvrdá. A právě ona tak mohla být příčinou údajných případů únosu a znásilnění.
Důsledkem manželova právního kroku totiž bylo to, že by manželka a únosce tvrdili, že byli dříve manželé. Tak byl únos pouze případem, kdy se první manžel domáhal své manželky zpět. Samozřejmě, že tato obvinění a tvrzení nebylo snadné dokázat nebo vyvrátit.
Znásilnění nebylo vždy fyzické
Zajímavé je, že když se v záznamech a rolích objevuje slovo znásilnění, nemusí nutně znamenat sexuální znásilnění. Dobové prameny ukazují, že „násilníci“ mohli být také pouhými únosci, ať už se zlým úmyslem, nebo pokud šlo o nedovolené milence. Únos ženy a její únos by tedy byly ve středověkých záznamech označováno jako znásilnění, i když by se nejednalo o sexuální útok jakéhokoli druhu.
Pravdou je, že únos hrozil nejvíce vdovám. Zejména bohatým vdovám. Ty vlastnily půdu a majetek, nad kterým by nový manžel okamžitě získal kontrolu. Násilný únos panen byl odsuzován a pobouření otcové či celé rodiny mohli oběť vždy vydědit. Únosy tedy byly časté nejen z lásky, ale i proto, kdy si únosce chtěl zvětšit majetek a naplnit kapsu.
https://www.es.wikipedia.org/wiki/dejiny_zen_v_cesku
https://www.denik.cz/objevy/obetovani-zen-v-praveku.html
https://www.dotyk.cz/magazin/unosy-zen-ve-stredoveku-30000328.html
