Článek
Znala jsem pána, který si po smrti své milované ženy vzal z útulku malé koťátko hledající láskyplný domov, plnou mističku a teplý pelíšek. A hlavně někoho, kdo ho bude mít rád. Jak kocourek rostl, stali se z něho a osamělého staršího pána nerozluční parťáci. Když odešel nakoupit nebo k lékaři, Filípek ho vyhlížel za oknem. A když vyšli na chodbu, kocourek vždy radostným mňoukáním nezapomněl pozdravit jednu z mých kočiček. Také nalezenečka.
Občas si kočičky dokonce vyměnili granule. Když zrovna nesedly Filípkovi, snědla je moje mourovatá Myšulka nebo starší Lucka. A když jsem přinesla svým chlupatým holkám kapsičku, která jim zrovna nebyla po chuti, pochutnal si na ní sousedův kocourek. Krátce po oslavě Filípkových devátých narozenin starý pán onemocněl a krátce na to zemřel. Doma. Když se do bytu dostali záchranáři společně s policií, seděl oddaně u postele svého pána až do samého konce.
Kočičí sirotci v útulcích
Nebohý kocourek putoval zpátky tam, odkud si ho jeho milovaný pán přinesl. Do útulku. Krátce na to se přihlásili dědici. O kocourka ale nikdo z nich zájem nejevil. Jedni prý jsou příliš zaměstnaní a ti druzí prý trpí alergií na srst. Bohužel, osiřelý Filípek neskončil v útulku jako nechtěné dědictví jako jediný, kdo přišel nejen o svou milovanou a milující bytost, ale také láskyplný domov. Podobně skončila kočičí babička, patnáctiletá Lady, desetiletá Madlenka, devítiletý Mikeš a spousta dalších kočičích sirotků.
Jen kousek od mého bydliště už pár let žije kočička, kterou dědici po paní, která zemřela vyhodili rovnou na ulici. Nakonec ji hodní sousedé v předzahrádce vybudovali zateplenou boudičku a kočička si nakonec venku zvykla. Do útulku nechtěla, místu svého bydliště, kam také přišla jako malé kotě, zůstane věrná až do svého konce. Jmenuje se Liduška, stejně jako její panička, která na ni určitě z nebeské výše dohlíží.
Je moc smutné, že zvířátko, které tolik milovalo toho svého srdečního člověka, jeho odchodem na věčnost skončí v některém z útulků nebo dokonce na ulici. Vždyť nese odkaz maminky, tatínka, babičky nebo dědy. Kus těch, kteří kočičku milovali v ní žije. A zvířátko potomkům může takto milovaného člověka, pro něhož truchlí připomínat. Něžným pohledem, láskou. Dnes je vše především o penězích, majetku, kterému mnozí z nás slouží, namísto toho, aby věci sloužily nám. Věčná, čistá, nezištná láska v jakékoliv podobě má však mnohem větší hodnotu.
V Micince jakoby žil babiččin odkaz
Když zemřela moje babička, Micinky se ujala její nejmladší dcera. Byla pro ní stejně tak cenná, jako album se zažloutlými fotkami, nebo hrníček, z něhož babička pila každé ráno kafe. Kočička jí zůstala vděčná a oddaná po celou dobu, než jednoho dne odešla za velkou kočkou. Jelikož kočička byla s babičkou úzce spjata, v jejím hlubokém pohledu jakoby se zrcadlily ty babiččiny. Micinka také často ulehala vedle fotografie své milované paničky, mojí babičky. A teta říkala, že z ní něco krásného vyzařuje. Jakoby maminku měla stále u sebe.
V útulcích pro opuštěné kočičky nejdéle zůstávají ty černé, dle pověry přinášející smůlu, nebo kočičí stařečkové. Stíhá je podobný osud, jako spoustu seniorů, o které vlastní potomci nejeví zájem, nebo nikoho nemají. Starý člověk je mnohdy na obtíž. Stejně tak, jako kočičí senior. Zatímco člověk dožije v nějakém sociálním zařízení, kočičí sirotek v útulku. Zmatený, křehký. Ztratil nejen svého pána, ale i domov. A především starší kočička si na nové prostředí i tamní obyvatele mnohem hůře zvyká. Stejně tak, jako člověk. Starý strom se už těžko přesazuje, jak říkala moje babička.
Ve čtyřnohých kamarádech v mnoha útulcích pro opuštěná zvířata často dožije nechtěné dědictví nosící ve svém srdíčku tu druhou část svého pána. Jsou smutným odkazem toho, že majetek je mnohdy mnohem víc než láska, kterou se někteří lidé zaštiťují jen na oko.
