Největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám

A pokud byl někdo za jejich nedodržování potrestán, většinou se jednalo o prostý lid. Poddajné poddané. A tak začal platit dvojí metr. Pokud si má zákonodárce zachovat svou tvář a čisté svědomí, dvojnásobně zde platí moudrá slova jednoho z největších panovníků této země Karla IV. „Největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám“. A jak dále praví Karel IV po návratu z dalekých cest ve filmu Noc na Karlštejně:„ Jako ten poslední sedlák se pomodlím k Bohu a jdu spát".

Karel IV. byl nejen schopný panovník, jenž zvelebil české země a učinil z nich centrum císařské moci, ale také pragmatický vladař, který nastavil svůj veřejný obraz tak, že ho respektujeme až dodnes. Tento rok uplyne 709let od jeho narození.

„Podnes při hlaholu jména jeho rozčilí se každé srdce české a všechna ústa oplývají úctou a vděčností ku panovníku, který v paměti národní utkvěl co representant nejvyššího rozkvětu a blahobytu vlasti“. Tato úctyhodná slova pronesl k jednomu z největších českých panovníků František Palacký.

Česká země na Karla IV. budila dojem spálené země

Vlastimil Brodský skryl svou tvář za císařský plnovous a před Milošem Kopeckým v roli Štěpána Bavorského deklamuje své státnické vyznání:

„Když jsem přišel do této země, našel jsem jen žalně zírající poušť. Města ochuzená a vypleněná, panstvo zpupné a zbídačený lid. A teď? Když vidím, jak dílo mé se daří? Jak země před mým zrakem vzkvétá? Tu chci sebe sama překonati v lásce k této zemi,“ vypráví oblečený do prostého oděvu, zatímco se na Kopeckého hrudi lesknou zlaté šupiny šlechtického kostýmu. „Vyřiď svým krajanům, pane vévodo, ať činí ve své zemi to, co já v Čechách, a bude dobře v Evropě. Zde dýchám v srdci svého národa, jsem zde mezi svými.“

Nocí na Karlštejně (1973), ve které Brodského replika zaznívá, režisér Zdeněk Podskalský dalším generacím Čechů předložil romantizující, idylický pohled na císaře a krále Karla IV. – a nebyl zdaleka první, kdo to udělal.

Jako předloha dodnes populárního muzikálu posloužila starší divadelní komedie Jaroslava Vrchlického, básník Jan Neruda už o devadesát let dřív ve své Romanci o Karlu IV. rozehrál metaforu Čechů coby zprvu trpkého, a později lahodného vína, a historik František Palacký v Dějinách národu českého v Čechách i v Moravě opěvoval blahobyt, který středověký král přinesl své vlasti.

O vínu mluví panovník, v podání Vlastimila Brodského v Noci na Karlštejně jako o posvátném nápoji s úctou a hlubokým respektem:„ Je z první vinné révy, která dozrála v Čechách. Zprvu trochu trpké zdá se, ale jen na první ochutnání. A tak je to se vším v této zemi". Když panovník promlouvá k vévodovi Bavorskému říká:„ Cizím statkem jsem se neobohacoval, nikdy. A násilím jsem nedosáhl ničeho".

Lucemburskému vladaři a pragmatikovi evropské politiky se tak i půl tisíciletí po vlastní smrti dařilo držet image osvíceného panovníka, již precizně budoval celý svůj život. A stávající oslavy sedmi set let od jeho narození ukazují, že se mu to daří dosud.

Léta Páně dne 14. května o první hodině se narodil v Pražském městě Václav, prvorozenec pana krále Jana a paní Elišky, královny české a polské, a při jeho narození nastala radost a plesání všem, kteří milovali štěstí krále a království.

Zbraslavská kronika

Karel IV. přišel na svět 14. května 1316 a oproti očekávání se tak zřejmě nestalo na Pražském hradě, poničeném požárem, ale v domě U Štupartů na Starém Městě. Narození následníka trůnu definitivně potvrdilo rodové spojení lucemburských hrabat s českými Přemyslovci, kvůli obavám ze vzniku nového mocenského centra král Jan Lucemburský ovšem kralevice záhy oddělil od matky, internoval ho na Křivoklátě a jako šestiletého vyslal k francouzskému dvoru.

Do Čech se Karel IV. vrátil až ve svých sedmnácti. Zprvu se ujal úřadu moravského markraběte, od konce třicátých let králi sekundoval při správě země a ještě za jeho života (Jan Lucemburský zemřel v roce 1346 v bitvě u Kresčaku) inicioval ustavení pražského arcibiskupství a stavbu svatovítské katedrály.

Stále ještě nebyl českým králem, když pro sebe a pro svůj rod dokázal sérií zákulisních jednání získat také korunu krále Svaté říše římské – středověkého Německa a mocnosti, jež sebe samu pojímala jako ochránce křesťanstva i nástupce antického impéria. Právě kombinace české a římské (královské a po cestě do Věčného města i císařské) koruny potom stojí za svébytnou panovnickou ideologií, kterou začal Karel IV. razit za své vlády.

Budoucí římský císař se narodil 14. května 1316 mladičkému králi Janu Lucemburskému a královně Elišce Přemyslovně, která byla posledním Přemyslovcem na českém trůně. Ze stejného rodu pocházel i první český král.

Rodištěm Karla IV. byla Praha. Zdaleka ale ještě ne tak velkolepá, jak ji známe nyní.

Karel IV. nebyl odjakživa Karel. Do svých sedmi let používal jméno Václav podle předků z matčiny strany. Když jej pak otec poslal na výchovu do Francie, přijal při biřmování jméno Karel po svém strýci a kmotrovi, francouzském králi Karlu IV. zvaném Sličný.

Sotva se Karel IV. naučil chodit, odtrhl jej jeho vlastní otec od matky, protože se bál konkurence ve vladaření. Aby jej šlechta nemohla dosadit na trůn, uvěznil jej Jan Lucemburský nejprve na hradě Loket a poté musel Karel několik let přebývat v domácím vězení na hradě Křivoklát.
S matkou se viděl naposledy ve svých šesti letech, těsně před odjezdem do Francie na jaře roku 1323. Když se po sedmi letech vrátil do českých zemích, Eliška Přemyslovna mezitím zemřela a láskyplného shledání se už bohužel nedočkali.

Dětství bez maminky bylo drsné a chladné, zato se mu na francouzském dvoře mezi příbuznými a na pařížské univerzitě otevřely možnosti jak k rozsáhlému vzdělání, tak k politickým i osobním kontaktům, které se mu v budoucnu hodily.

Plynně hovořil pěti jazyky – latinsky, francouzsky, italsky, německy a česky (v průběhu života se pak ale češtinu musel znovu učit), věnoval se diplomacii, umění vládnout a naučil se obratně zacházet se zbraněmi, taktizovat v bitvách a jezdit na koni. Jako jeden z mála panovníků uměl číst a psát.

Když měl Karel 15 let, povolal jej otec počátkem roku 1331 do severní Itálie, aby uhájil lucemburské panství. Sice utržil četné rány a málem byl otráven, ale nakonec dosáhl vítězství a v 16 letech byl pasován na rytíře. Bojoval také například v bitvě u Kresčaku, ve které padl jeho otec Jan Lucemburský, obléhal Krakov, zúčastnil se tří křížových výprav nebo pronásledování lapky Mikuláše z Potštejna.

Pro moudré rozhodování a oblíbenost byl Karel roku 1346 zvolen pomocí papeže Klimenta VI. (poznali se ve Francii a velmi se spřátelili) římsko-německým králem a po devíti letech roku 1355 se stal císařem Svaté říše římské.

Česká královská korunovace se konala 2. září 1347. Po této ceremonii se v následujících letech pustil do upevnění českého státu, který byl od té doby znám jako Koruna česká, a připojování dalších oblastí – Horní a Dolní Lužice. K tomu používal zejména politickou a sňatkovou diplomacii.

Vedle toho se Karel IV. pyšnil i dalšími tituly. Roku 1333 mu jeho otec udělil na popud české šlechty titul moravského markraběte, v roce 1346 se stal lucemburských hrabětem, od roku 1355 se honosil titulem italský (lombardský) král a v roce 1365 získal titul burgundský (arelatský) král.

Jako sídelní rezidenci si Karel IV. vybral Prahu, své rodné město. Možná právě proto se rozhodl Prahu zvelebit a učinit z ní srdce Evropy a důležitou metropoli.

Jedním z jeho prvních počinů bylo založení univerzity v Praze v roce 1348, čímž umožnil kvalitní vzdělání nejen pro České království, ale i pro okolní oblasti. Tím ale jeho vylepšování Prahy zdaleka nekončilo.

Budoval překrásně zdobené kostely a kláštery. Nechal opravit Pražský hrad a vylepšit Svatovítskou katedrálu (vedoucími staveb byli Matyáš z Arrasu a Petr Parléř). Přes Vltavu postavil spojnici v podobě honosného kamenného mostu – Karlův most. Nechal vybudovat mnoho nových hradů včetně nedobytného Karlštejna, kde nechal uložit korunovační klenoty a další cennosti. Založil a sám vyprojektoval Nové Město pražské, jehož kvalita vzbuzovala obdiv tehdy i dnes.

To i pro svůj rozsah a rychlost, s jakými byl tento „nový Jeruzalém“ postaven. Centrem se stalo dnešní Karlovo náměstí. Velmi si oblíbil hrad Bezděz a k němu nechal založit Máchovo jezero. Nařídil vybudovat město Karlovy Vary na místě, kde jeho královská družina shodou náhodou objevila teplé termální prameny. Stalo se to, když královští psi honící jelena spadli do vody a uvařili se. Na Petříně nechal postavit tzv. hladovou zeď, čímž za jistil nové pracovní příležitosti v době hladomoru. V době Karlovy vlády patřila Praha k největším městům Evropy.

První ženou Karla IV. byla francouzská princezna Blanka z Valois, s níž se seznámil a oženil během pobytu v Paříži. To mu ještě nebylo ani 10 let. V 18 letech s ní pak zplodil první dceru Markétu a o sedm let později ještě dceru Kateřinu.

Jelikož Karel IV. zastával sňatkovou politiku, stala se jeho druhou ženou Anna Falcká z rodu Wittelsbachů, s nimiž soupeřil o postavení v říši. Jejich společný syn Václav žil jen pouhý jeden rok. Třetí manželkou mu byla čtrnáctiletá Anna Svídnická, dědička Svídnicka a Javořicka, která mu dala syna a dědice Václava IV.

Čtvrtá a poslední Karlova manželka se jmenovala Alžběta Pomořanská (též Eliška, jak ji Karel, možná při vzpomínce na svou matku, často říkával), jež mu dala dva dědice trůnu – Zikmunda Lucemburského a Jana Zhořeleckého – a byla s ním až do jeho smrti roku 1378. V době svatby je dělil věkový rozdíl 31 let (Elišce bylo 16 a Karlovi 47 let). Sílu ale měla ohromnou. Údajně dokázala lámat podkovy, meče a brnění.

O Karlu IV. se říká, že byl nejen velmi sečtělý, vzdělaný, moudrý, statečný a spravedlivý, ale také velmi přitažlivý muž. Měřil kolem 175 cm, což bylo na jeho dobu poměrně dost (dnes je průměrná mužská výška 171 cm a rok od roku se toto číslo zvyšuje). Dobře stavěné a svalnaté tělo přitahovalo ženy a v mužích vzbuzovalo závist.

Děti Karla IV. a Blanky z Valois: Markéta Lucemburská, Kateřina Lucemburská. Dítě Karla IV. a Anny Falcké: Václav. Děti Karla IV. a Anny Svídnické: Alžběta Lucemburská, Václav IV., chlapec beze jména (on i Anna zemřeli při porodu)Děti Karla IV. a Alžběty Pomořanské: Alžběta Lucemburská, Zikmund Lucemburský, Jan Zhořelecký, Karel, Markéta Lucemburská, Jindřich Lucemburský. Dospělého věku se dožili pouze tři synové, z nichž mezi dva nejstarší – Václava IV. a Zikmunda Lucemburského rozdělil Karel IV. svoji říši. Třetí syn Jan Zhořelecký zemřel ve věku 26 let.

V Českém království se Karel IV. s nadšením pro zavedení zemského zákoníku neshledal. Až jako císař Svaté říše římské své záměry (pravidla týkající se mimo jiné postavení a pravomocí šlechty nebo vztahů mezi Říší a Českým královstvím) prosadil, když vydal Zlatou bulu, která se stala novou ústavou Říše. Zákon platil až do zániku Svaté říše římské roku 1806.Karel IV, otec vlasti, jak se mu přezdívalo pro jeho zásluhy (byl obratný státník, podporoval vědu, umění aj.), zemřel ve věku 62 let, 29. listopadu roku 1378. Jako příčina jeho úmrtí se uvádí zápal plic, který se přidal ke dně a zlomenině krčku stehenní kosti. Během svého života vybudoval překrásné památky a tím se navždy stal historicky nesmrtelným. Důkazem jeho oblíbenosti byl honosný pohřeb čítající několik významných obřadů za účasti vysoce postavených pánů.

Přežil pokus o vraždu – Jako ještě mladistvého se ho v Itálii pokusil otrávit člověk najatý nepřátelskou rodinou z Milána. Jednou dočasně ochrnul – Při rytířském turnaji údajně spadl z koně, přerazil si čelist a poškodil krční páteř. Ze zranění se víceméně zotavil, ale tato událost ho negativně ovlivnila až do konce života – jeho postava se zmenšila a nahrbila a hlavou mohl otáčet jen omezeně.

Byl hluboce věřící. Sbíral relikvie (pozůstatky světců nebo předměty spojené s jejich životem), modlil se a často meditoval. Možná částečně i proto, aby se vykoupil ze svých hříchů. Měl dokonalé zuby. Až do své smrti měl všechny zuby a jen jeden malý zubní kaz. Miloval víno. V Čechách chtěl rozšířit vinařství, a tak zde dovezl starou burgundskou odrůdu. Mimo jiné především všeobecně známé Rulandské modré. Vedle toho nechal vystavit vinice na Mělnicku, Roudnicku a Mostecku. Pravnuk Karla IV. jezdí do České republiky

Potomkem římské císaře, který o sobě v posledních letech dává hodně vědět, je 23letý Tadeáš Salvátor Habsbursko-Lotrinský, jež intenzivně navštěvuje Českou republiku. Naši zemi si zamiloval a prostřednictvím akcí a projektů navazuje na tradici svých předků. Kterých? Mrkněte se do podrobného rodokmenu, ve kterém kromě Karla IV. najdete třeba i královnu uherskou a českou Marii Terezii.

Tadeáš má rád českou náturu i památky. Baví ho technologie, miluje hudbu a mimo jiného se stará o rybníky a lesy na rodovém zámku v dolních Rakousích. Je příznivcem tradičními výlovu a spolu se svým otcem Andreasem Salvatorem se zasazuje o to, aby waldviertelské rybníkářství uznáno organizací UNESCO jako nehmotné kulturní dědictví. Připomeňme, že zlaté období rybníkářství zažily české země hlavně v 16. století.

Panovník a člověk
Karel IV. v sobě spojoval několik zdánlivě protichůdných charakterových vlastností - byl to zbožný člověk a rytíř a zároveň chladný a pragmatický politik a kalkulátor, který se neštítil i poněkud nečistých metod k prosazení svých cílů. Byl nepochybně velmi nadaný všemi směry, což dokazují i jeho jazykové schopnosti - plynně se domluvil pěti jazyky (latina, francouzština, němčina, čeština, italština) a v diplomatických jednáních toho dokázal obratně využívat. Jeho zbožnost se projevovala například sbíráním relikvií a častými meditacemi. Naopak zahraničními kronikáři občas zmiňovaná lstivost (Karel Lstivý je jeden z jeho přídomků) spočívala mj. v tom, že pokud se mu to hodilo, nedodržoval sliby ani smlouvy a spojence měnil podle toho, jaký z toho mohl mít užitek. Je nutno podotknout, že na tehdejší dobu nejenže nešlo o nic neobvyklého, ale politikaření, pragmatismus, lstivost a chladný kalkul byly podmínky, bez nichž jakýkoliv panovník nemohl být dlouhodobě úspěšný.

Ačkoliv po Janovi zřejmě zdědil impulzivnost, dokázal jí do značné míry tlumit a jeho výbuchy hněvu nebyly zdaleka tak časté jako u jeho otce či později u syna Václava IV. Snažil se postupovat maximálně uvážlivě a kroky si dobře promýšlel. Uměl nicméně i improvizovat a být velmi pohotový a aktivní, pokud to situace vyžadovala. Podmínkou jak dobře spravovat velký státní útvar ve středověku bylo, být téměř neustále na cestách v sedle koně nebo v kočáru a zúčastňovat se různých jednání, porad, oficiálních návštěv, hostin, turnajů, slavností a samozřejmě válečných tažení. Karel byl v tomto ohledu neúnavný panovník, který mnohokrát projezdil prakticky všechny země tehdejší střední Evropy.

Král Karel IV. patří k velikánům, kterých si nikdy nepřestanu vážit. Panovník a zákonodárce, který možná schází nejen naší zemi, ale především Evropě. A pokud někdo tvoří zákon, kdo jiný by před ním měl mít úctu než zákonodárce sám. Jinak zákon není ničím jiným, než cárem papíru. A pokud se za vlády Karla IV. země potřebovala stále zvelebovat a lid prostý neměl práci ani co do úst, na Petříně začali dělníci se stavbou tzv. hladové zdi. Ráda navštěvuji hrad Karlštejn, který měl dle jedné pověsti francimor zapovězený samotným císařem. A právě tomuto císaři zde skláním hlubokou poklonu.

Zdroje:

https://www.ceskykralovskyinstitut.cz

https://zivotopis.panovnici.cz>karel-iv.php

Film Noc na Karlštejně