Článek
A tak z pomazaných hlav našich západních sousedů vzešel nápad. Lidé v důchodu by měli být více solidární s mladší generací a povinně odpracovat jeden rok v sociálních či jiných veřejných službách. Nebo v armádě. „Starý fojak, dobrý fojak“, zasmál by se Švejk a na svém invalidním vozíčku by vyrazil tam, kam by ho poslali ve jménu presidenta pána. Třeba i na Ukrajinu.
Na jedné straně Němce chápu, na té druhé jim příliš nerozumím. Tento návrh vzbudil bouřlivou diskusi nejen mezi politiky, ale i širokou veřejností. Už jen proto, že práce v sociálních službách je nejen fyzicky, ale také psychicky velmi náročná a ne každý ji může vykonávat. A člověk po šedesátce, zvláště ženy, začínají být křehčí a zranitelnější. Na jedné straně máme seniory chránit, zatímco na té druhé mají pracovat do úmoru a zachraňovat svět.
Pečovat o seniory v pokročilejším věku, kdy sám pečovatel může ohrozit samotné klienty sociálního zařízení, a to dokonce na životě, není zrovna tím nejlepším nápadem, jak zajistit lepší péči o stárnoucí obyvatelstvo. Ne každý udrží nervy na uzdě, zvláště pokud odpracoval 40 let a víc, má už všeho až nad hlavu. A také síly se zvyšujícím se věkem značně ubyly. V Česku by takovýto návrh patrně zdvihl vlnu tsunami. Už jen tím, že Češi odpracují mnohem více let než Němci. A mnoho německých žen pracuje spíše na kratší úvazky.
V minulém století panovala mezi generacemi určitá solidarita.
Poohlédnu -li se do minulého století do časů mojí babičky, panovala mezi generacemi určitá solidarita. Když měl starý hospodář svá léta již odsloužená, předal své hospodářství dětem a sám odešel na zasloužený odpočinek na vejminek. Dříve bylo vcelku běžné, že otec předal řemeslo svému synovi a ten zase tomu svému. A pokud se ještě cítil při síle a zdráv, obhospodařoval své políčko nebo se staral o dobytek. Můj dědeček vyřezával ze dřeva pro svá vnoučata houpací koníky.
Staří lidé dokud mohli, pár hodin ještě pracovali, což je udržovalo v dobré fyzické kondici. Tak to měl můj děda a babička, která po smrti dědečka a po znárodňování v 50. letech pracovala v JZD, kam po odchodu do důchodu chodila na pár hodin vypomáhat svým dcerám. Vychovala pět potomků, kteří jí ve stáří péči jakou jim věnovala s láskou vraceli. A ač byla babička až do svých osmdesátin celkem soběstačná a zdravá jako řípa, dcery a synové ji vypomáhali s menším hospodářstvím a částečně s domácností.
Holky sesbíraly v lese klestí a šišky na zátop a kluci zase naštípali dříví. A ani babička se nenechala zahanbit. Na prahu její osmdesátky jsme spolu naštípaly dva plné obrovské proutěné košíky třísek. Tehdy mi bylo asi třináct let. A co mě zvláště na podzim bavilo nejvíc bylo chození na strniště slepičkám na klásky. Z darů lesa a okolní matičky přírody měla babička ve spíži hotové poklady na různé bolístky těla a duše, a také zimní virózy. Však se také viry babiččinu stavení vyhýbaly obloukem. Babička nebývala příliš nemocná.
Moje babička byla skromná, pokorná a pracovitá žena.
A kořínek měla pěkně tuhý. A díky její přírodní medicíně ze samého lůna přírody jsme nemarodily ani my, její vnoučata. Se sestrou jsme spaly v nevytopeném pokoji pod duchnou z husího peří, které babička poctivě za dlouhých zimních večerů zedrala a naplnila jim vlastnoručně ušitý sypek. K tomu ušila krásné povlečení na peřiny v barvách ročních období. Stejně tak oblékla polštářky a také okna do závěsů. Nejvíce jsem si zamilovala ty s květinami nebo motivy zvířátek. Ačkoliv babička brala nízký důchod, dokázala nám vnoučatům něco málo ušetřit.
Třeba na školní výlet do ZOO. Ale ani my jsme nezůstaly po pozadu. Se sestrou jsme babičce vygruntovaly světničku, vypraly prádlo a pověsily ho na dvorek uschnout na sluníčko. Když jsme ho potom žehlily, krásně vonělo vzduchem a kytičkami. Neumím si představit, že bych vše nechala jen na babičce. Dodnes mě v hloubi duše hřeje krásná vzpomínka na mezigenerační sounáležitost. Část života jsem prožila na malé vesničce a nevzpomínám si, že by si starší lidé krom občasných bolístek souvisejících s vyšším věkem na něco stěžovali. Většinou až na pár výjimek zůstávali soběstační.
Velkou roli pravděpodobně hrálo místo v němž vyrůstali a dožili se svého stáří. A lidé si také mnohem více pomáhali, než je tomu dnes. Jeden druhému byli vzájemnou oporou. A téměř v každé rodině byly děti a tak jich ve vesničce bylo jako smetí. Spousta rodinných domků, bytovek nebo družstevních bytů byla postavena svépomocí, kdy se zapojila celá rodina. K moři na dovolenou do Jugoslávie se mnozí podívali jen jedinkrát v životě, jiní vůbec. Bydlení dostalo přednost a míchačka na dvorku se třeba celý víkend nezastavila.
Film Půl domu bez ženicha mluví za vše.
Roli pantáty snažícího se dobře zabezpečit svou rodinu úžasně sehrál Vladimír Menšík ve filmu Půl domu bez ženicha. Zvláště pro ty vyrůstající v minulém století platilo: „nejdříve práce, potom zábava“. Ani za socialismu nikdo nikomu nic zadarmo nedal. A také ne všechno bylo levné. Jako prodavačka s platem 1 200 Kč čistého, jsem si na vysněný kazetový magnetofon převyšující můj plat musela našetřit z bramborových a chmelových brigád. Na zbytek mi přispěl tatínek nebo babička. Natažená ruka směrem ke státu neexistovala. Vždy se jako první musela postarat především rodina.
Po vážném onemocnění maminky nás do péče dostal tatínek. A jako řidič a samoživitel to neměl dvakrát jednoduché. Snad i tím, že byl muž a na krku měl dvě pubertální cácorky. A tak část otěží převzala moje babička, tatínkova maminka, k níž jsem hluboce přilnula. Asi jako Barunka k té své v knížce Babička od Boženy Němcové. Naštěstí babička odešla do důchodu ještě před svými 55. narozeninami. Vychovala pět zdravých, pracovitých dětí a v důchodu se ujala nás vnuček, za což od státu samozřejmě nic nedostala.
Díky babičce nám ale nic nechybělo. Dokázala vytvořit útulný domov, kde téměř z každého koutu sálala hřejivá láska. Hodně nám vyprávěla příběhy ze svého dětství a také krásně malovala, což jsem zdědila po ní. Stejně tak jako lásku ke přírodě a zvířátkům. Dožila se požehnaného věku 84 let a zemřela tak, jak si přála. Ve spánku, v kruhu svých blízkých ve světničce, kde před mnoha lety porodila své dvě dcerky. Bůh ji určitě moc miloval.
Dnes, jakoby se mezigenerační sounáležitost a solidarita kamsi vytratila. Staří se stávají pro své rodiny a systém přítěží. Většina jich dožívá nebo přežívá, jak se to vezme v domovech seniorů. Mnohým zůstaly už jen vzpomínky. Vše už ze sebe vydali, a když zestárli a fyzicky zeslábli, stali se nikým. A to zabolí nejvíce. Druhá tvář mince jsou naopak senioři, kteří si užívají tady a teď. Téměř nikdo a nic je nezajímá. Vlastní děti ani vnoučata. Prostě si jen užívají. Nikdo neví, kdy jim zazvoní hrana. Vždyť už takřka celý život nechali za sebou a chtějí mít svůj klid. Vědí, že věk se ošálit zkrátka nedá. Ani podplatit. A kmotřička smrt už vůbec ne.
Naříkají staří i mladí a často naprosto zbytečně.
Mnozí senioři naříkají, jak je mladí nesnáší a osočují, a pohlíží na ně jako na ty, co ukusují největší krajíc ze společného chlebíčku. Ten se zase ale mladým příliš péct nechce. Kde se tedy stala chyba. Mladí se ke starým lidem, svým rodičům a prarodičům chovají tak, jak si je sami vychovali. Nedávno jsem jela metrem, kde babička usadila na sedačku dvě děti školního věku. Patrně své vnučky nad kterými sama stála. Pak přistoupil pán o holi. Jedna z dívenek vstala, aby mu uvolnila místo. Avšak babička jí silou usadila zpět na sedačku. Za pár let se možná babička, až zase o něco zestárne a zeslábne bude divit, že jí v tramvaji nikdo neuvolní místo.
Chyba je jak v seniorech, tak i v mladé generaci. Mladí se cítí dotčeni, že musí na důchodce pracovat, a ti je zase obviňují z lenosti a podjatosti vůči starší generaci. Zatímco oni se stali budovateli vzkvétající země, po těch mladších nacházejí zemi spálenou, v níž musí na ty mladé povaleče v mama hotelech dřít, namísto užívání si zaslouženého odpočinku. Pracuji jak se seniory, tak i s mladými. Pán v důchodu se dvěma příjmy cestuje po světě, zatímco maminka od rodiny se musí pěkně otáčet, aby se rodina nezadlužila a nepřišla o byt, na který si vzali hypotéku.
Moře děti možná uvidí až v dospělosti, kdy si na něho sami vydělají. Toto asi mladší ročníky nejvíce žere. Už ale nevidí, že starý pán si toho v životě také příliš neužil. Tvrdě pracoval, aby zajistil svou rodinu. A po smrti manželky a odchodu do důchodu si začal plnit dávný sen. Procestovat Kanadu a podívat se do Austrálie za klokany. To, jak si mladší generace užívá dnes cestování a poznávání nových krajin a lidí, mnozí senioři zažívají až v důchodovém věku. Spíše ti, kteří ještě mohou pracovat. Dříve příliš možností neměli. Západ a východ dělila železná opona, anebo přednější bylo plození dětí a zajištění rodiny.
Mladí nejsou tak zlí, jak možná sebe sami presentují.
Myslím, že generace si nemají navzájem co vyčítat. Mladí by možná v kranflecích svých babiček a dědů, a možná ani svých rodičů chodit nechtěli. A ti starší zase ne v jejich. Každá doba přináší své oběti. Tak to bylo odjakživa a lidstvo si vždy nějak poradit dokázalo. Nebo příroda. A uměle vyvolanou mezigenerační válkou se nevyřeší zhola nic. Myslím, že většina mladých lidí nejsou monstra ze země zla, jak se buď sami presentují nebo jsou presentováni především na sociálních sítích. Před pár dny ve vestibulu metra na Smíchově upadl starý pán. Záhy k němu přispěchala mladá žena a hned po té klučina. Patrně student.
O pána se postarali až do příjezdu záchranky. A přestože nastal školní rok, v metru mladí uvolňovali místa těm starším. Vše je jen o lidech a v lidech, ne ve věku. Mladý buran zůstane i starým buranem. A pokud si někdo líže rány a flustraci na seniorech, mladé generaci, dětech nebo zvířatech, má problém sám se sebou, a jeho život je nenaplněný. Plivat jedovaté sliny u monitoru je mnohem snazší, než něco hezkého udělat. Třeba jen tak, pro radost. Sobě i ostatním. A zlo plodí jen další zlo. Na jednom cyklovýletě jsem potkala seniorský pár, jak si to krásně štráduje po malebné krajince s vnoučaty.
Když jsme se míjeli, zvedla jedna z holčiček hlavu vzhůru a pronesla:„ Podívej babičko, ptáček. Tam na tom velkém stromě. A zpívá hezky jako ty". Nádherná slova pronesená malým dítětem, která dokázala zahřát na duši a pohladit srdce. Dědové a babičky hrají v našem životě úžasnou roli. Ne, že ne. Oni žijí v nás a my v nich. S odchodem seniorů na věčnost ztratí naše země Ducha. Duch národa českého, jak říká můj téměř osmdesátiletý kolega, sídlí v srdcích starých lidí. A pokud se vytratí úcta a respekt ke starým lidem, mladí se budou utápět v chaosu. Vždyť čtvrté boží přikázání zní: „Cti otce svého a matku svou, aby jsi byl dlouho živ a dobře se ti vedlo“.
https://www.hrot24.cz>clanek>nemecko-duchodci
https://www.seznamzpravy.cz>clanek>ekonomika
https://tn.nova.cz>zpravodajstvi>clanek
