Neobyčejně obyčejný příběh putování toulavé kočičky Myšpulky trojskou ZOO

I já jsem našla spřízněnou duši v kočičce Myšpulce, která se stala celebritou trojské ZOO. A tak nechám vyprávět Myšpulku, která se tam nahoře u velké kočky s Mikeškem určitě setká a stanou se nerozlučnými přáteli. Jak jen si ti dva byli podobní. Jako sourozenci.

ZOO se stala malému kotěti domovem.

Jmenuji se Myšpulka, a už si ani přesně nepamatuji, kdo mi takové krásné jméno dal. Snad se tak prý jmenuje nějaká kytička, nebo keříček s drobnými plody a něžnými kvítky. Jméno nějakého bezcenného plevele či čehosi jako je pichlavý bolševník by mi ani snad nedali. Brr. Moje maminka se již s obtěžkaným bříškem, z něhož už se pomalu drásala ven má starší sestra usadila v trojské ZOO, kde našla klidné a bezpečné místo pro svá koťátka. Pak jsem světlo světa spatřila já. A tak maminka už zde s námi dětmi zůstala.

Má starší sestřička mě příliš v oblibě neměla a já jsem se jí tak trochu bála. Přece jen byla silnější, statnější a odvážnější než já. Já jsem spíše taková křehká jemná kočičí duše, asi jako ta kytička. Když už jsme našly svůj nový bezpečný domov v láskyplném prostředí obklopeném malebnou přírodou a zvířecími kamarády, přišly povodně. Psal se rok 2002.

Stoletá voda zalila část ZOO a odplavila co se dalo. Ten hukot byl strašný a před valící se vodou nebylo takřka kam utéct. Ani nevím, jak jsme všechny tři tu zkázu přežily. Naši kočičí andělé strážní museli být v neustálé pohotovosti. Jen jsem koukala, kterak si tamní zvířátka a jejich ošetřovatelé projevovali vzájemnou oporu.

Zvířecí duše i těla byla tak křehká a stejně zranitelná, jako ta lidská. Mnohokrát jsem oplakala čtyřnohé kamarády kteří nepřežili. Rozbouřená Vltava si s sebou odnesla i čisté nevinné duše. Opravdovým hrdinou se stal lachtánek Gaston. Kolik jen kilometrů uplaval, a když se konečně znavený a celý zesláblý dostal až v dalekém Německu do rukou záchranářů, uhynul.

Odpočívej v pokoji drahý příteli. Ale má tady svého potomka a jeho jméno nese nová restaurace poblíž lanovky se sochou lachtana uprostřed jezírka. Když procházím okolo, pozvednu hlavu k nebesům a vím, že Gastonek už je tam za duhovým mostem šťastný, a určitě vděčný, že se na něho jen tak nezapomnělo. V srdci ZOO navždy zůstane vepsán zlatým písmem. Byla jsem též u toho, když se po povodni zrodila nová ZOO a zvířátka se opět vrátila do svých příbytků, kde jim nehrozí žádné nebezpečí.

A věřím, že už ani hrozit nebude. Nesmírná zásluha patří všem ošetřovatelům a pracovníkům trojské ZOO. Jsou to skuteční srdcaři, a to vám přísahám na svou čest i kočičí svědomí. A také všem sponzorům a zcela bezejmenným lidem, kteří pro zvířátka opět postavili nové domovy, a pro návštěvníky kus ráje na zemi.

Po povodni nová ZOO povstala jako bájný Fénix z popela.

Byla to tvrdá práce, plna bolesti, nezhojených jizev na duši a hlubokých vzpomínek. Ale život jde dál a ZOO opět povstala jako bájný Fénix z popela. A možná ještě krásnější než před tím. Kolikrát, když jsem zpříma při svých toulkách zoologickou zahradou pohlédla do očí gorilákovi Ríšovi, občas se v nich zračil strach.

A to strach z člověka, největšího predátora na světě. Gorily jsou tak statné, silné, obrovské, a přesto křehké bytosti, které člověk dokáže skolit jednou jedinou ranou jen tak pro potěšení. A pak se i mezi lidmi najdou pozemští andělé a zachraňují je. A z toho jsem moc smutná a netuším, kde se v člověku bere taková zloba, krvelačnost a nenávist k ostatním živým druhům. Od pána tvorstva by to chtělo více pokory k životu, vždyť ani on sám to tady nemá předplacené.

Země mu nebyla o nic více, ani o nic méně propůjčena než zvířatům.  Poctivě jsem svůj vytčený úsek obešla a pozdravila jsem se jak s tamními obyvateli, tak i návštěvníky a ošetřovateli. A svůj provizorní příbytek jsem našla na lanovce, kde se o mě kluci a především jeden hodný pán vzorně starali. Jsem hodná, skromná kočička a také vděčná. Za obyčejné pohlazení, vlídné slovo, kapsičku, i všechny dobré a milé lidi, kteří se tady o mě starají. Když mi byla v chladných měsících zima a lanovka přestala jezdit, spávala jsem až nahoře na vyhřátém motoru, odkud byl parádní rozhled do okolí. Byla jsem takový noční hlídač objektu. Zprvu jsem byla trochu ostýchavá a dotyčného jsem si musela pořádně očichat, tak jak to máme my kočičky ve zvyku.

A když to byla hodná a citlivá duše stali se z nás přátelé. Já jsem potom příchozího vítala u branky jen s maličkou otázkou, zda mi nezapomněl přinést oblíbenou kapsičku. Však jsem si ji také náležitě odpracovala. Pomazlila jsem se s návštěvníky ZOO, zbavila cestující při nástupu na lanovku strachu z výšek, anebo se s turisty zvěčnila na selfíčku. To milovali. Zvláště Japonci, Arabové a Rusové.

S kolika národnostmi jsem se jen za tu dobu setkala a kolik různých světových jazyků slyšela. Zatímco lidé jich mají tisíce, nám kočičkám stačí jediný kterým se domluvíme v Německu, Americe i Africe. Jedna paní mi dokonce ukazovala, jak správně štípnout jízdenku v takovém zvláštním strojku.

A docela nám to spolu šlo. Jsem sice malá, ale šikovná a učenlivá. Ahoj zvířátka, ahoj lidi, nezapomenu nikdy pozdravit, jakmile někam vejdu nebo někoho potkám. Je to přece slušnost a tak mě maminka vychovala. Zvláštní je, že mnohdy mě pozdraví jen moji zvířecí přátelé. Lidé buďto něco nesrozumitelného zamumlají nebo neodpoví vůbec.

A proč se neustále na sebe tolik mračí, když se na obloze směje sluníčko a venku je tak hezky. Hlavně tady v ZOO. Prodávají tady různé laskominy, výtečná jídla i lahodnou zmrzlinu, a ti dvounožci se tváří jakoby právě sežvýkali šťovík. Nejkrásnější je ZOO brzy po ránu, než přijdou první návštěvníci, to si opravdu užívám.

Pro dva, tři úsměvy…

Všude je božský klid a já se snažím uhodnout, odkud, a ze které voliéry či výběhu pocházejí různé zvuky. Ty nejsilnější rozléhající se široko daleko vydávají opice, a pak také plameňáci. Netušila jsem, jak dokáží tito růžoví dlouhonozí elegáni zakřičet. A také jsem se snažila zjistit, proč stojí na jedné tenké nožce a jak se na ní mohou udržet.

Připadá mi to dosti legrační. Až mi jeden z nich prozradil, že si takto šetří energii. Postoj na jedné nožce vydá méně, než když stojí ve vodě na obou. Možná nedostanou rýmu, ale že bych zrovna  musela stát na třech pacinkách. Baletka nejsem a nejmladší už také ne. Ahoj kočičky, nesmím zapomenout pozdravit své o něco větší kamarádky ve výběhu u pavilonu šelem. Občas si se mnou zajde popovídat kočka rybářská s obrovskými kukadly.

Vypadá stejně jako já, či skoro stejně, jen má mezi prsty plovoucí blány jako žába. A miluje ryby stejně tak jako já. Jsou přece zdravé, a já preferuji zdravý životní styl. Je mi sice už šestnáct let, ale přepočteno na věk lidský, tak něco přes sedmdesát. A stále jsem kočka. A také čiperka. Jen mě už občas pobolívá nožička. Buď jsem se někde o něco uhodila nebo se naplno hlásí stáří.

Lidé říkají, že zmiňovat věk ženy je neslušné a stejně je to jen pouhopouhé číslo v kalendáři, ale já se za něho nestydím. Stejně ho nezapřu. Když jsem se byla podívat za kamarády lachtany, uviděla jsem takového lachtaního dědečka s prošedivělým čumáčkem i fousky. Sice už tolik nevydržel pod vodou na jeden nádech jako za mlada, ale jeho ladný kotoul byl obdivuhodný. Pak se uvelebil na lachtaní pláži a vyhříval se na sluníčku. Tak jako to dělávám já.

Vitamín D potřebují nejen lidé, ale také my zvířátka. Aby jsme byla dlouho zdravá a přinášela jsme vám lidem spoustu radosti a potěšení. „Pozor, kam koukáš, dávej pozor“. Prohnal se kolem mě dvounožec s očima upřenýma do mobilu. Lidé už se snad zapomněli radovat z té neutuchající krásy kolem, vnitřně si ji umět prožít.  Každého okamžiku. A to je velká škoda, vše co nejrychleji proletět. 

Co si asi mohou odnést za zážitky, hezké vzpomínky až jednou zestárnou. Na věky tady nejsou. Přece nejsou nesmrtelní. A super hrdinové se železnou maskou také ne. Jen se tak tváří. Setkat se v parku s naším gorilákem Ríšou, třásli by se jako osiky. Stejně jako já, kdyby třeba v noci utekl lev. A teď mne prosím omluvte, jdu sehnat něco k snědku. Z toho vyprávění už mi mezitím pěkně vyhládlo. Tak pokračování příště. Pac

To jsem si ale nějak přispala. V letních měsících bývá ZOO déle otevřená, a tak se mohou návštěvníci pokochat životem různorodých zvířat i po západu slunce. Každý druh je jiný a také je zde spousta nočních tvorů anebo zvířátek, co příliš dobře nesnášejí urputné vedro přes den, nebo hluk a dětský křik. Jednou z nejkrásnějších oblastí ZOO je údolí slonů. V Indii je slon velmi vážený a uctívaný, obdobně, tak jako staří Egypťané uctívali nás kočičky.

Mají zde svá božstva se sloními hlavami. Jedna z tamních legend praví, že sám Budha se zrodil částečně ze slona, který vešel do boku královny. A z boku ženy zároveň vzešel sám Budha. Snad i proto v údolí slonů je ke spatření budhistický svatostánek s vyobrazeným Budhou, krásně znějící hudbou i okolními bubínky vydávající tóny vzdáleného orientu.

Někteří návštěvníci vhazují do svatostánku mince pro štěstí. O kousek dál sídlí žirafí dům. Prostě Afrika v celé své kráse. Všude kolem rozlehlá pláň po níž se ladně procházejí žirafy. Ten dlouhatánský krk jim snad slouží jako vlastní rozhledna, asi tak jako si šnek nese na zádech svůj vlastní domeček. Není to krásné. Může cestovat takřka kamkoliv a pokaždé má kde skrýt hlavu. A žirafky, ty jsou úžasné, prostě modelky. V něčem jsem stejná jako lidská mláďata. Když už jsem konečně našla surikaty, nemohla jsem se odlepit od skla. Jsou takové maličké a mrštné s legračním výrazem ve tváři, tedy čumáčku a také pózami. Jedna se posadila na kus pařezu tak vznešeně jako na trůn.

Hotová královna nebo král. A také stačí zašustit pytlíkem a hned žebrají o něco dobrého na zoubek. Ale krmit se nesmějí, stejně tak jako ostatní zvířátka, tedy kromě mě. Já každé přilepšení uvítám, a to hlavně k zimě, kdy se potřebuji trochu obalit. Přece jen jsem venkovní kočička a mám taky dost pohybu. Jinak jsou surikatky nesmírně pracovité, kolik jen podzemních tunýlků si dokáží v krátkém čase vybudovat. Podobně jako psouni, to jsou také hraboši, taková pištidla. Ale ti sídlí na druhé straně kousek od Gončarových domů, kde je příjemné posezení v malé hospůdce a také se zde pořádají zajímavé výstavy.  Předloni na podzim jsem zhlédla výstavu pavouků, byli krásní, to ano, modrého jsem viděla zcela poprvé.

Magická zahrada. Stejná a pokaždé tak jiná.

Ale velcí a chlupatí. Naštěstí byli za sklem v teráriích, potkat bych je tedy nechtěla. Připomínali mi tarantule. Letos jsem zase obdivovala žáby pralesničky, Jsou tak krásně zbarvené, zvláště ty modré mi učarovaly. Modrá je zkrátka dobrá jak se zpívá v jedné písničce. Je to barva ducha, moudrosti a vznešenosti. A také jsou pěkně jedovaté. Indiáni dokonce používali jed z pralesniček na své šípy.

Prý i malá dávka zabije  slona. A když chtěli mít ti náruživí osvalení mladíci jinak zbarvená ozdobná pera na čelence, aby nalákali nejkrásnější dívky, krev pralesniček je zbarvovala do modra. A takovýto indiánský šťastlivec si klidně mohl dovolit mít celý harém. Nu byli dost skromní indiáni, dnes je to zlatá karta nebo mercedes, alespoň tak jsem to slyšela.

Z lidského štěbetání mi jde občas hlava kolem a co se všechno nedovím. Někdy je mi do pláče a jindy zase do smíchu. ZOO je brána kterou procházejí lidské duše, úplně nahé jako do nebe. Lidé jsou mnohdy těmi, kterými skutečně jsou a mnozí pěkně naměkko. Zvláště při pohledu na mláďátka. A také svá srdce otevírají dokořán. Při další letmé procházce jsem se stavila u vyder. Teda, to jsou ale plavkyně. Vodních radovánek si užívají podobně jako lachtani.

Pak jsem nějak sešla z vytyčené cesty a ocitla se přímo v ledové Antarktidě, kde jsem pozorovala lední medvědy. Nevěřila jsem vlastním očím, jak nádherně plavou. Znak na zádech bych skutečně nedala, možná v mladším věku tak čubičku. Lední medvídci byli dva. Samičku musel bohužel veterinář vyprovodit za duhový most. Byla už příliš nemocná a všem nám tady bude moc chybět. Odpočívej v pokoji Sněhurko. Tak jsem si ji zkrátka pojmenovala, snad kvůli bělavému kožíšku jako čerstvě napadaný sníh.

Vlkům jsem se raději vyhnula. Připomínají mi psy, a s těmi moc velká kamarádka zrovna nejsem. I když jsou krásní a prý i věrní svému druhovi. A také obětaví. Hyeny už vůbec nemusím, jsou takové divné. Stačí mi jen ten pohled. Určitě by mě slupla k večeři jako malinu. Za to u klokanů se mi moc líbí a jsem zde vítaná.

Jsou úžasní s těmi jejich břišními vaky, kde ukrývají svá miminka. Tam musí být příjemné teploučko. Nemohla jsem minout ani koně převalského hned naproti hořejší stanici lanové dráhy. Pochází z Mongolska a pár koníčků pracovníci ZOO občas převezou do jejich rodné domoviny. Mají tak krásné hluboké oči s dlouhými řasami.

Poslední dobou se už nejraději zdržuji poblíž mlokária nebo velkých želv. To jsou teda obři. Šlápnout na mě svou mohutnou nohou tak je ze mě placka. A pak jsou tam úplně maličké želvičky. Suchozemské i vodní. A také se mi líbí leguáni připomínající vyhynulé dinosaury, i když nejméně tisíckrát zmenšené. Kdy zůstávám naprosto v němém úžasu, to je, když se zrodí nový život. Třeba malá tygřátka o které měli ošetřovatelé oprávněný strach.

Zvláště o maličkou a slabou tygří holčičku, aby vůbec přežila. Nakonec raději část pavilonu šelem a pak později celý uzavřeli, aby měla tygří maminka s mláďátky klid. Anebo pět kouzelných geparďat vypadajících jako plyšáci. A teď, téměř po roce a půl prohánějí vesele svou maminku, nebo se jako správní sourozenci pošťuchují.

Jsou mladí, hraví, rozverní a život si náležitě užívají. Občas nám také nějaké zvířátko vymění. Třeba, když potřebují namísto kluka holku. A tak do německé ZOO putoval lachtaní klučina a té naší dánská ZOO věnovala lachtaní holčičku. Musím říci, je to moc milá a hezká slečinka, která až povyroste o nápadníky nouzi mít určitě nebude. Často mláďátkům vyberou jméno sami návštěvníci ZOO, což je velmi zábavná hra. Ceremonie se účastní jak zaměstnanci ZOO, především ošetřovatelé, tak nejrůznější celebrity.

A také občas i moje maličkost. Zrovna před pár týdny dostal malý lachtánek jméno Eda. Je moc šikovný a odvážný, a jak rychle se naučil plavat ve venkovním bazénu. A abych nezapomněla na tučňáky s houpavou chůzí. Jsou tak roztomilí. Ale ve vodě jsou skuteční borci a výteční potápěči. Nejen úžasně, ale rychle plavou. Ten největší a nejkurážnější z nich nese jméno Milovník, na nějž je patřičně hrdý. Ráda se chodím dívat na krmení lachtanů nebo právě tučňáků.

Tento okamžik miluji stejně jako děti. A jak ti lachtani poslouchají svého vrchního ošetřovatele Jakuba a dokáží pózovat. A pak jsou odměněni rybičkou a já se jen olíznu. Zkrátka se se mnou nerozdělí, lakomci. Jak si jen někdo může myslet, že jsme my zvířata jen hloupá a bezduchá stvoření, či nás dokonce považovat za bezcenné věci.

Jsem snad kus židle nebo jak. Jsme živé bytosti cítící stejně radost i bolest, tak jako lidé. Dokážeme milovat a toužíme být milovány. I my máme duši a možná mnohem krásnější, čistější a šlechetnější, než mnozí lidé. A také dokážeme soucítit s lidmi i ostatními zvířátky. Zvíře dokáže milovat a být člověku oporou v té nejtěžší chvíli. Nikdy svého zestárlého či nemocného pána neodloží  do lazaretu, ani  neodveze do lesa, kde ho ponechá napospas osudu. Kočka nebo pes mu stojí věrně po boku a zůstává s ním až do poslední chvíle.

A to možná  jako jediná živá bytost, kterou má. Snad i proto se tady mezi zvířátky cítím lépe než v lidské společnosti. I když kdo ví. „Myšpule, Myšpule, zní odkudsi ten známý hlas. A teď mne prosím omluvte. Jedna z ošetřovatelek mi právě přináší moji oblíbenou kapsičku. Dnes si ji opravdu zasloužím. Pacinky mám celé uťapkané. Pokračování zase příště“. Pac

Myšpulka z trojské ZOO poznává hřejivé teplo domova.

Ahoj Myšpulko, krásko se smaragdovýma očima, mávají na mě opičky. To je naše modelka, pohladí mě po hebounkém kožíšku jedna z procházejících ošetřovatelek. Černobílé guinézy jsou fascinující a jejich miminka jsou po narození celá bílá, jako sněhuláci. A jak se o svá mláďátka opičí maminky vzorně starají. Ostatně tak, jako všechna zvířátka tady v ZOO, ale i ve volné přírodě. Mnohé lidské maminky by si měly vzít příklad, třeba z nás kočiček. Za svá kotěcí miminka dokážeme položit i svůj vlastní život. Tak moc svá maličká koťátka milujeme a krůček po krůčku je připravujeme do života.

Ať už venku, kde mnohé toulavé kočičky žijí takřka celý život jako já, anebo lidských příbytků. A jak jsme chytré a maminčiny rady si neseme v srdíčku po celý svůj život. Dokážeme si umýt kožíšek, očistit očička a krátce po příchodu do nového domova k dvounožcům se takřka hned naučíme poctivě chodit na kočičí WC.

Jsme velmi čistotné. A také dokážeme být dobrými psychoterapeuty a odborníky na bolest lidské duše. Málokdo ví, že kočičí přítomnost dokáže snížit krevní tlak i stres, a lidská srdíčka udržet zdravá. A také dokážeme včas rozpoznat infarkt. A pak že jsme hloupější než psi.

V některých domovech důchodců se provádí terapie kočkou. Nevěřila jsem tomu, jak někteří stařečci při zachumlání se do kočičího kožíšku najednou ožijí. Cupitám za ošetřovateli a dojímá mne, kterak, a s jak velkou láskou a péčí se věnují svým svěřencům od kolébky k hrobu. Tedy raději přeložím od maličkých miminek po stařečky. Ani nevím, jak jsem zbloudila k podzemnímu vodnímu tunelu z něhož vykoukla hlava aligátora, a pak druhého. Stále se za mnou otáčel s pocitem, přichází svačina. A tak raději mizím co nejrychleji pryč.

Trochu jsem si musela oddechnout a  tak jsem zavítala do zahrady lemurů. To jsou teda akrobati, jeden zrovna sedí na stromě, pod nímž jsem si dala šlofíka. Neprobudilo mě ani cvakání fotoaparátů. Přece jen jsem už postarší dáma. Pak jsem cestou potkala černou kočičí princeznu, trochu ostýchavou, co snad žije u zahradníků a ta mě pozvala do australských mokřadů.

To je ale krása nesmírná, těch různobarevných ptáčků co létá kolem. Takových pestrobarevných peříček, co se vznáší nad mou hlavou nebo mě pozoruje ze stromů. Jest-li bych si nějakého dala k obědu. Nedala, jsou to přátelé. Tady v ZOO jsme všichni jedna velká rodina. Musíme si navzájem pomáhat, a ne se navzájem požírat. A především dělat lidem radost a také je vzdělávat. A především tady žije spousta ohrožených druhů a mnohá zvířátka jsou jakýmsi mementem, výzvou pro budoucnost.

ZOO, to je jedna velká rodina.

Byla by věčná škoda, kdyby budoucí generace znaly tygra, klokana či nebohou gorilu jen z učebnice, a pradávných televizních dokumentů. Konečně to už spoustě lidí začíná docházet a ve zvířeti nevidí jen kus žvance, luxusní kožíšek, či boty nebo kabelku. Miluji večery, už proto, že za mnou začíná docházet paní, co o mě má již delší dobu zájem. Prý jsem její milovaná kočička.

Pošeptala mi do ouška slib, že mne vezme na zimu k sobě domů a už mě nikdy neopustí. A pak se to stalo. Jednoho parného dne přišla,  a odnesla si mě v přepravce. Pomáhala jí jedna z ošetřovatelek a popřála mi hodně štěstí v novém domově provoněným láskou. Jenže já byla trochu zmatená. Kam mě to odnášejí v tak malém prostoru a co se mnou bude.

Té paní jsem věřila, zdála se mi dobrá a srdečná, ale přesto jsem se moc bála. Cestou jsem moc plakala, až se hlavně v metru za námi všichni otáčeli. Ujely jsme asi osmdesát kilometrů, poprvé v životě jsem cestovala metrem a autobusem, až jsem se ocitla v neznámém cizím městě. Já pražanda odkojená Vltavou jsem měla dožít v nějakém zapadákově. Když jsem ale vylezla opatrně z přepravky, ocitla jsem se v hezkém prosluněném bytě plném kytiček. A z protějšího koutu mě pozorovala velká huňatá černá kočka. Asi paní domácí. Svým pohledem do mě vystřelovala šípy, ale já  jsem se hned hrnula k mističce. Cestou mi pořádně vyhládlo. Když jsem snědla svou kapsičku, vrhla jsem se do misky té černé kočky a ta na mě začala syčet jako had.

A já jsem jí oplatila stejnou měrou a k syčení jsem přidala vrčení. Ta paní říkala, že jí připomínám tygříka. No musela jsem se nějak bránit, ta kočka byla obrovská. Je to mývalí rasa a ty jsou obrovské, ale zároveň prý dobrosrdečné. Alespoň tak mi to má nová paní říkala. Ale že by ta Lucka, jak se jmenovala byla dobráček od kosti říci nemohu. Nejdříve si hrála na ublíženou, téměř se přede mnou plazila, ale jakmile se její panička ocitla poblíž, mohutným syčením mi dala najevo, kdo je tady pánem domu. A také pěkně prskala. Tak jsem jí to oplatila. Přece ve svém novém domově nebudu otloukánkem. Pak skočila na stolek u okna a usnula. A já jsem si našla příbytek pod postelí té nové paní. V boudičce se mi moc líbilo. A hlavně tady bylo příjemné teplo a moje nová panička mi masírovala bolavou nožičku.

Ta nová paní chodí ráda do bazénu, ale hned napoprvé nás s tou Luckou nechtěla nechávat doma samotné, abychom se prý nepopraly, a ona pak nenašla byt jako po válce. Byla jsem ale hodná kočička s touhou celý byt pečlivě prozkoumat. Zatímco ta černá kočka stále spala na stolku, dostala jsem chuť na paštiku, kterou jí tam má nová paní připravila. Opět jsem vyjedla celou mističku, naplnila bříško a cítila jsem se moc a moc spokojená. Ulehla jsem hned vedle mističky a pojednou jsem ucítila zvláštní pocit. Jakoby mě někdo chtěl probodnout kopím. Zvedla jsem hlavu a spatřila tu černou kočku. Sledovala mě ostrým pohledem a tvářila se jako krampusák.

To jsou ti rakouští pekelníci v hrozivých maskách. Přesně tak vypadala, až jsem se lekla a pokorně jsem  se odplazila do své boudičky. Panička usedla na postel a zapnula televizi. I já jsem měla ze své boudičky krásný výhled na obrazovku.  Pomalu jsem usínala, když do postele k mé nové paničce skočila ta černá kočka a uvelebila se jí na klíně. Začala nádherně příst, stejně tak jako já, blahem. Vrněla jsem silně jako motor, tak krásně a blaženě se mi usínalo v novém domově. Emocí na mě bylo příliš. Doposud jsem byla pouhý sirotek a teď mám domov. Svůj vlastní domov. Pokračování příště. Pac

Myšpulka ze ZOO si užívá hřejivého domova a lidské lásky.

Esmeraldo, štěstí moje. Ty tvoje nádherné smaragdové oči, říkávala mi má nová paní a letmo mě políbila na čumáček. A mé smaragdové oči se zalily slzami. Paní jež, měla srdce jen pro svou kočičku, kterou si odchovala od koťátka a ona ji považovala více za svou maminku než paničku, otevřela srdce i mě. Prostému tuláčkovi. Kočičí babičce. Najednou jsem byla tak naměkko, snad jak nikdy předtím. Jsem velmi pokorná kočička. A v mém novém domově jsem objevila jednu z kytiček, kterou my kočičky přímo zbožňujeme. Po šantě kočičí je to šáchor a jak výtečně chutná. Jak jsem tak přemýšlela o nesmrtelnosti brouka, přišlo na mě ono nutkání. Nevěděla jsem, co mám v tu chvíli dělat. V přírodě jsem vypustila loužičku takřka kdekoliv, ale tady jsem ztracená.

Nutkání bylo stále silnější, a já jsem začala nervózně škrábat na koberec a vrčet. Moje nová paní cosi vytušila, a všude kolem rozestlala jakési bílé pleny určené pro nemocné a staré pejsky a kočičky, koťata a štěňata, anebo zvířátka s inkontinencí, stejně tak jako staří lidé. Nakonec jsem se s hlubokým ostychem vyčůrala v kuchyni na lino. Cítila jsem se moc trapně, když mě ta černá kočka s pohrdavým pohledem sledovala. Má nová paní mi sice kočičí záchůdek připravila, ale blízko místa, kam chodila ta černá kočka. A já jsem se jí bála. Občas měla výraz krampusáka ve tváři a to mě děsilo. A také byla nesmírně žárlivá. Nejsem hloupá, věděla jsem kam chodí vykonávat svou potřebu.

Naivně jsem si myslela, že si mě vezme pod patronát, všude mě provede a také vysvětlí spoustu důležitých, a pro mě nových věcí. Ona ale buď jen syčela, anebo si hrála na ublíženou, když její panička zmizela z dohledu. Nikdy bych na ní svou packu nevztáhla. Jednou dokonce vlezla do vany, stáhla ocásek a pronikavě brečela jako bych jí bůhví jak ubližovala. Buď byla tak dobrá herečka, skrývala strach nebo prostě jen žárlila. Přece jen byla vychovaná jako jedináček a pěkně rozmazlený.

Zatímco ona vyrůstala v teple a pohodlí, já jsem se musela aklimatizovat, a tvrdě si vybojovat své místo pod sluncem. Pro toulavé kočičky je každý nový den bojem o přežití. V létě to ještě jde, ale zima je moc krutá. Jak jen mě zábly pacičky. Mnohdy jsem se chodívala ohřát do stánků či prodejen se suvenýry.

Černá kočka co mě neustále sledovala vypadala jako krampusák.

Jak jsem brzy zjistila, v bytě nežila jen ta černá kočka, ale také malá bílá myška. Snad jsem ji měla mnohem raději, než tu černou kočku. Co však musím přiznat, Lucka svou paničku bezmezně milovala. Byla ji naprosto oddaná celým svým srdcem i duší. Myslím, že to bylo oboustranné. Jak já jsem jen té Lucce záviděla. Neprší na ni, nefouká, nezebou jí tlapičky, má každý den plnou mističku a teplý pelíšek. No spíš postel. A hlavně má někoho na koho se může spolehnout a kdo se o ni postará. Ale zase nemá takové zážitky jako já.

Ví vůbec jak vypadá takový slon, opice nebo plameňák.A jak je z jara, kdy se příroda oblékne do květovaného šatu a vše tak nádherně voní venku krásně, a pak v létě. To se celé dny vyhřívám na sluníčku a pozoruji veškerý ten šrumec kolem. A také štěbetání ptačí i to lidské.

A večer, když vše utichne hledím na nebe poseté hvězdami.  Jak krásně se třpytí. Jsem fascinovaná tou nádherou. A Lucka žije jen zavřená v malé garsonce. Sice na okolní svět pohlíží přes okenní tabuli, ale pobyt v přírodě a na čerstvém vzduchu jí to nahradit nemůže. Kdyby měli alespoň balkón nebo terasu. Bohužel situace se vyhrotila, má nová paní musela jít do práce a bála se, že se mezitím než se vrátí popereme, a všude kolem budou lítat chlupy. Částečně si za to mohu i sama, občas jsem zlověstně zavrčela jako tygr, Lucka varovně zasyčela v náruči své paní, já jsem syčela a syčela jako ta zmije.

Nakonec mě paní dala neuváženě do přepravky a vrátila zpět do ZOO, aniž tušila, kterak jí můj odchod za pár dní zlomí srdce. Byla jsem zmatená a také moc zklamaná. Jak já jen své nové paní věřila a v novém domově se mi líbilo. Těšila jsem se jak společně oslavíme vánoce. Svátky, kdy by nikdo neměl zůstat sám.

Mé první vánoce v lidské společnosti a teploučku. V ZOO mi není zle, jsou tu na mě hodní, ale přece jen jsem už starší kočička, co si zaslouží prožít svůj podzim života v klidu a teple. Kde budu milována. Má nová paní se během týdne pro mě vrátila. Byla smutná a moc se jí po mě stýskalo. Prý jsem do domova vnesla světlo.

A ta černá kočka prý neustále mňouká, což nikdy předtím nedělala, smutně kouká do mého pelíšku, vkládá mi tam hračky a patrně se cítí provinile. A také nechce žrát. Má nová paní mě chtěla vložit do přepravní tašky, ale mě se zatím moc nechtělo. Na jedné straně jsem moc toužila vrátit se tam, kde jsem se cítila dobře a bylo krásné teploučko. Měla jsem svou boudičku pod postelí.

Je to sice úložný prostor, ale já jsem tam byla spokojená a také tam našla bezpečný úkryt před Luckou. Myslím, že by jsme se ani neporvaly, jsme přece kočičí dámy. Lucka je sice rozverná, je ještě mladá, ale určitě by mi neublížila a já jí také ne. Vše bychom si vyříkaly naším jazykem a byl by klid. Proč jsou jen ti dvounožci tak netrpěliví a nedochvilní. Na té druhé jsem si musela vše pečlivě promyslet. Zatím je teplo, ale zimy se přece jen bojím.Ta paní slíbila, že ještě přijde, tak uvidím. Možná s ní odejdu. Už vím kam jdu a co mě čeká. Vrčet raději nebudu a syčet také ne. A i Lucka už mě určitě lépe přijme. Po mé návštěvě poznala, že je přece jen lepší mít kamarádku, než být doma stále sama, když je panička v práci.

Kočka, to je prostě vznešenost sama.

A co víc, stále prý nakukuje do mého pelíšku, který mám stále připravený. Vzpomínám si, když si moje nová paní pustila film s Kevinem Kostnerem Tanec s vlky, mé oči se zalily slzami. Skutečná krása se skrývá hluboko uvnitř. Je to krása duše. Věřím, že i Lucka má dobré srdíčko, i když si navenek hraje na super hrdinku. Třeba se ještě někdy uvidíme, i když mě už tolik času jako Lucince nezbývá.

Věk je sice pouhým číslem v kalendáři, ale nezapřu ho. Až vyrazíte do ZOO a kousek od šelmince a mlokária potkáte mourinku se smaragdovýma očima, jsem to já Myšpulka, co vám převyprávěla tento příběh. Mnohý řekne jen kočka. Obyčejná svéhlavá kočka, která uzná za vhodné, kdy se má přijít pomazlit nebo si vůbec najít na svého páníčka čas. My kočičky jsme však vznešené, umazlené bytosti s velkým kočičím srdíčkem. Prostě dámy.

Po úderu druhé vlny prapodivné čínské chřipky ZOO znovu osiřela. Už zjara při příchodu první vlny, kdy bylo vše uzavřeno téměř z hodiny na hodinu, usedl na tamní zvířátka takový podivný klid jaký doposud neznala. Alespoň přes den, kdy se to všude lidmi jen hemžilo ne. Na ZOO ulehlo podivné ticho a mnozí čtyřnozí obyvatelé zahrady zvyklí na lidské společenství marně vzhlíželi ke vstupní bráně, zda se přece jen neobjeví nějaký ten dvojnožec. Ty své co je chodí pravidelně krmit měli očichané, avšak z vnějšku stále nikdo nepřicházel. To, že život ve městě zcela neutichl jsme my tamní obyvatelé poznali snad jen ze zvonění nedaleko projíždějících tramvají. A přitom podzimní zahrada oděna do pestrobarevného šatu působí tak tajemně.

Není už takové horko, zvířátka se neschovávají a také já Myšpulka sama nastavuji svůj kožíšek posledním slunečním záchvěvům odcházejícího babího léta. A to mě utvrzuje v tom, že za pár týdnů budu zase o rok starší a  mé dny se pomalu krátí. I tak se ale snažím vychutnat si svůj podzim života plnými doušky v této nádherné zahradě ticha a čistých duší. A v podvečer, kdy už se dny zkracují pomalu po minutách a brzy se stmívá působí zahrada tak zvláště až magicky.

A dokonce se zde nezapomnělo ani  na Haloween. Ne nebojte, nikdo nikoho nestrašil, jen zvířátka dostala dýně jako dar podzimu. Ať už jako potravu nebo hračku. Škoda, že jste u toho nemohli být tak jako já kočičí zvídalka, a vidět malá slůňata koulící tu oranžovou divnou mičudu před sebou. Copak se asi skrývá uvnitř, neskrývaly malé sloní slečny svou ženskou zvědavost.

A pak stačilo jedno jediné maminčino přišlápnutí a sladký pamlsek byl na světě. Kdysi jsem od své maminky slýchávala, chodíš jako slon v porcelánu, no a já jsem ho viděla chodit v dýni. Jé, ale byly to ty pravé hallowenské hody u slonů, až jsem jim tak trochu záviděla. A zkrátka si nepřišly ani opičky, své dloubání se v dýni pojaly jako společenskou hru.

Jak málo stačí ke štěstí. Lemuři v ní našli dokonce multivitamín. Posilování imunity je třeba a to nejen u vás dvojnožců. Nazmar si nepřišel ani hroch vyvalující se na sluníčku u bazénu. Lední medvídek předváděl nádhernou vodní akrobacii, ale jen pro svého kamaráda. Nebyl nikdo, kdo by ho obdivoval, zatleskal malýma ručičkama dítěte či si jeho sportovní výkon zvěčnil ve svém mobilu. A víte jakou radost a slávu přinesl naší ZOO gorilák Ríša alias božský Presley.

Zvířátka si užívala Halloweenen bez přítomnosti návštěvníků.

Jeho fotografie se dostala až daleko za moře do Ameriky. Jsme tady zkrátka samé hvězdy. Utichl dětský zvonivý smích, ženské štěbetání i ten mužský bas. A ze spleti  řečí, z nichž by se tady dala postavit nová babylonská věž zbyla jen jedna jediná mluva našich ošetřovatelů.  Nikde nikdo. Cestičkami pokrytými šustícím listím nikdo neprochází a zlatavé koruny stromů nemá kdo obdivovat, stejně tak jako Prahu stále stejnou a přece tak jinou. A samozřejmě nás, co mnozí  nosíme po celý rok kožíšek a máme čtyři nožičky nebo nějakou tu ploutvičku. Zrovna jsem prošla kolem pelikánů, s těmi rozevřenými křídly vypadali jako andělé. A koho se docela bojím, to jsou tasmánští čertíci. Zvláště ve tmě vypadají jakoby právě vylezli z pekla.

A ten nádherný stříbrný kotouč na noční obloze na který neustále vyli vlci v nedaleké ohradě, to byla nádhera. Celá zahrada zalita do stříbra a jak se mi v noci chytaly myšky. Také je mi moc smutno a stýská se mi jako nám všem tady. Chybí mi starší pán s paní, co mi každý den přinesou něco dobrého na zoubek. Jsou moc hodní, dochází za mnou každý den s teplým jídlem pro kočičí babičku. A také paní, co mi občas přinese oblíbenou kapsičku a všichni ti milí lidé co mě pohladí a řeknou. „Ty jsi ale nádherná kočička, a jaké že to máš krásné smaragdové oči“.

Svůj nový příbytek jsem si našla za mlokáriem naproti pavilónu šelem. A když je mi hodně smutno, přijde si se mnou přes plot popovídat kočka rybářská s koťaty co rostou jako z vody. A z nedalekého kopce mě sleduje gepardice, jejíž mláďátka odvezli do jiné ZOO k založení nového rodu. Musí se jí stýskat, je tak opuštěná jako já. Děti jsou zkrátka děti. To ví každá milující máma. A tak si jen letmo vyměníme pohled. To já jsem žádná potomky neměla. Má nevinná koťátka by určitě čekal toulavý osud jako mě a tak je to takhle lepší.

Myšpulka smýšlí o nevyhnutelném konci svého života.

Ještě že mě tady alespoň dobří lidé přijali za svou, za což jsem jim nesmírně vděčná. ZOO se stala mou kolébkou a bude i mým hrobem, až nadejde můj čas. Žiji tady pomalu neuvěřitelných dvacet let. A taky toho hodně pamatuju. Moc si přeji až jednou budu muset odejít za duhový most do věčných lovišť, aby byl můj popel rozptýlen v této zahradě. Šuměly nade mnou stromy a zpívali ptáci.

A tamní zvířátka i návštěvníci, kterým jsem dělala radost a třeba dokázala pohladit i jejich chmurné duše vzpomínali v dobrém. Jsem jen kočička, ale srdíčko mám velké a soucítím se všemi živými bytostmi. Třeba mi tady nějaká dobrá duše vytvoří  náhrobek jako má legendární gaston před restaurací.

A člověk už se mi nezdá tak silný jak si sám o sobě myslí. Stačí jeden jediný mrňavounký vir který prý zdrhl z nějaké laboratoře v daleké Číně, a všechno je úplně jinak. Kdysi lidé bývali svobodní a nás zvířátka brali jako něco podřadného. Často nás věznili v temných kobkách či dokonce týrali, a to mnohdy jen pro své vlastní uspokojení. I dýchat jsme se bála, protože pán tvorstva byl zlý, vznětlivý, všechno mu vadilo a překáželo, tedy krom svého majetku, který neustále rozmnožoval a nikdy neměl dost. Jeho srdce bylo z kamene a duše vyprahlá. A nyní, kdo by řekl, že se vůbec já téměř dvacetiletá kočičí babička něčeho takového vůbec dožiju. Pán tvorstva od večera sedí doma na zadku a dýchat smí jen přes roušku.

Moje maminka mi říkávala, že po světě chodí karma a dostihne takřka každého. A tatínek to zase pojal chlapsky, že na každou svini se vaří voda. Vždyť najednou jsme svobodná zdá se jen my zvířátka. Můžeme volně dýchat a být šťastná spolu pevně spjata s přírodou z jejíhož lůna jsme vzešla. Stejně tak jako lidé. Ti si to ale ve své nadutosti připustit nechtějí. I my máme své bolesti, trápí nás různé nemoci a viry, koronaviry zvířecí. Jen to vše bereme tak, jak to je. Jsme úplně stejní smrtelníci jako vy lidé, a v tom jsme si naprosto rovni. A že nemáme duši. Kdo to říká. Máme a čistou jako čerstvě napadaný sníh.

Snad  proto nás jedni tak zbožňujete a druzí nenávidíte. Jako bychom vám my čisté bytosti ze zvířecí říše nastavovaly zrcadlo pravdy, namísto toho pokřiveného. A teď sedíte doma ve svých teplých příbytcích a přemýšlíte o nás zrovna tak, jako my tady v zahradě té nejčistší lásky na vás vzpomínáme. Nezlobíme se na vás, už se moc těšíme na vaši návštěvu. Patříme k sobě jako slunce k nebi a krev k životu. Přinášíme si vzájemnou radost a obohacení. Chybíte nám a to moc. Tak se snad uvidíme v tom nejkrásnějším a nejmagičtějším měsíci v roce. Předvánočním prosinci. A myslete s dárečky pod stromeček tak trochu i na nás. Své kamarády ze ZOO. Máme vás moc rádi. A držíme tlapičky. Všechny čtyři. Abychom se opět setkali v lepších časech. Pac.

Myšpulka vítá advent v posmutnělé ZOO.

I do naší trojské ZOO přichází nejkrásnější čas v roce. Čas pro duši, čisté srdce a lásku. Osiřelá ZOO rozsvěcuje vánoční stromeček a přináší radost všem jejím obyvatelům. Při zapálení první svíce chybí rozzářená dětská očka, zvonivý smích i koledy. Takové to hřejivé lidství vycházející ze samého nitra srdce, i ten voňavý horký svařák co prohřeje tělo a rozváže jazyk.

Toto online přenos nahradit zcela nemůže i když potěší dlouhou karanténou vyprahlou duši. S příchodem adventu se ZOO ztiší bez návštěvníků i s nimi. Procházka poloprázdnou zahradou němých tváří pohladí po duši, a ta zvláštní magická atmosféra s výhledem na zlatavou matičku stověžatou přímo vybízí k zastavení se a pohledu do vlastního nitra.

Kým vlastně jsem, kdo jsem, proč a za jakým účelem jsem přišel v bolestech na tento svět, a kam zase budu v bolestech odcházet, až plamínek mé svíce života na tomto světě navždy pohasne. A bude nějaké potom. Je mladý, krásný v plné síle. Prostě cool. Již delší dobu toho pána pozoruji zpovzdálí. Zdá se být takový sympaťák, a tak pomalinku přistupuji blíž. Pán si mě najednou všimne a skloní se aby mě mohl pohladit. Je mi to moc příjemné, jak ta jeho jemná ruka sjíždí po mém hebkém kožíšku. Vrním o sto šest a v samé blaženosti se rozplývám. A pak se rozpomenu, vždyť je to Martin z Afriky. Tak tomu mladému ošetřovateli říkám, stará se o slony, žirafy, surikaty a po ZOO se po směně chodí kochat tou neuvěřitelnou kráskou, stejně tak jako já.

Je to srdcař, ostatně jako všichni tady. Jinak to snad ani nejde. Martin se zahleděl do mých hlubokých smaragdových očí, až jsem zaslechla hlas jeho srdce. Složil mi obdiv což mě samozřejmě jako ženu moc potěšilo. A možná v mých očí zahlédl něco, co za pár let čeká i jeho. Tedy pokud se svého podzimu života vůbec dožije.

Vlastní stáří co nikoho nemine. A Martin je hodný kluk, cítím to ve svém kočičím srdíčku. Je tady sice krátce, ale bude z něho skvělý ošetřovatel. Na vánoce se netěšíte jen vy lidé, ale i my zvířátka. Kdo by rád nedostával dárečky a nechvěl se jako plamínek svíce ve větru. ZOO je kouzelná a když ji ještě přizdobí mrazík či bílý snížek, je tak sladce pocukrovaná, a já se v tom bílém studeném prášku vyblbnu, než mě začnou zábst tlapičky. Takový lední medvěd si příchozí zimu musí pěkně užít.

Od srdce k srdci.

Šla jsem jen tak na malou procházku a vidím lachtana Melouna jak si pochutnává na obrovské rybě, a také gorilák Ríša z něhož mám já malá bytůstka fakt respekt, se pěkně láduje jakousi dobrotou, až se mi pod namrzlými fousky sliny sbíhají. Stýská se mi po dvounožcích, co mi přinášeli vždy něco teplého k večeři,co příjemně prohřálo bříško hlavně teď, kdy mezi nás přichází paní zima a to stále víc. Něžně promasírovali můj kožíšek a pohladili na hlavičce.

A já předla a předla jako malé kotě. Ten lev co se mu raději zdaleka vyhnu mlaská, až se to rozléhá široko daleko po celé zahradě. Copak asi dostal dobrého na zoubek, no spíš na tesák. A lvice ho hltají pohledem. Tak nevím, jestli jako nápadníka nebo žrouta. Dvounožci za bránu ZOO sice nesmí, ale mnozí mají dobrá srdíčka a posílají stravenky, aby tamním zvířátkům přilepšili.

Takové ty malé lístečky, obdobné jako dostávají od svých chlebodárců a pak si zajdou na oběd do restaurace. No spíše v okénku. Divné to časy ve světě lidí. A také nosí takové divné náhubky, bez nichž je ani k nám do ZOO nevpustí. Je to takové divné nemoci si sednout ke stolu a pořádně se najíst. Jsem labužník, a když mi moji přátelé donesou nějakou tu dobrůtku, pořádně si ji v klidu vychutnám. Teď to musím stihnout o něco rychleji, aby mi večeře nevychladla. Ochlazení přichází už brzy navečer stejně tak rychle jako tma. No jo, blíží se svatá Lucie. Noci upije a dne nepřidá. Tak mi to alespoň vyprávěla maminka.

A jak některým zvířátkům svítí očička, jako baterky. A mě také, když se občas vydám na noční obchůzku. Jedna slečna co za mnou pravidelně chodí mi říká Mokušle, což znamená můj miláček, dle jakéhosi filmu, který viděla. Určitě se jí stýská tak jako mě. Spoustu lidí vídám za plotem zahrady, občas mi někdo zamává nebo přinese krmení pro mé kamarády, ale osobní kontakt to nenahradí. Lidi mám ráda a oni mě, a mé kamarádi určitě také. A když se ztiší celé město a z lidských obydlí zazáří tisíce hvězd, občas z dálky zaslechnu koledy, a to mě dojímá až k slzičkám. Je to přímo balzám pro mou malou kočičí dušičku.

Zvířátka, Meloune, Ríšo, pelikáni, opičky a všichni, paní ošetřovatelko. Slyšeli jste tu úžasnou novinu. Ten vládní PES už tak nevrčí a ZOO přivítá své první návštěvníky. Po tak dlouhé době, to je přímo zázrak vánoční. Tolik se těším že nebudu moci snad ani usnout. A abych se vánočně naladila, prošla jsem si mlokárium s modrou a fialovou barvou.

Barvou naděje. Ale ty velké divné  placky moc nemusím. Jsou jako kus kamene. No, každý jsme nějací. Lidé určitě přinesou malé dárečky od srdíčka, hlavně ti malí cvrčci. Sice nějaká zdravotní omezení platit budou, ale my jsme vzorně připraveni a tu nemoc nikdo z nás nemá. A v tento zimní čas naše zahrada narvaná k prasknutí zase není.

Zázrak vánoční.

Kouzlo vánoc se skrývá v srdci, ne na dně peněženky. Dárky, které vy lidské bytosti nacházíte pod vánočním stromečkem přinesou radost, ale často jen na chvíli. Než si za ně časem najdete náhradu a na dárce si po celý rok ani nevzpomenete, protože se třeba správně netrefil do vkusu. A co víc, koupil dárek, no zkrátka laciný.

Ale takový nepatrný dáreček z naší ZOO, a  ZOO v sobě skrývá opravdovou radost a také lásku k nám čtyřnohým kamarádům, bez nichž by tento svět byl tak prázdný, chladný a šedivý .My zvířátka jsme tím nejkrásnějším dárkem, který nikdy neomrzí. Během jedné jediné chvilky se ocitnete v Africe, Austrálii, Jižní Americe, Mongolsku i drsném severu. A taky dobijete své baterky. Jsem taková mluvčí za všechna zvířátka která vás moc milují a těší se na vaši návštěvu, a to strašně moc. A  vzpomeňte i  na mě, toulavou kočičí babičku s velkýma smaragdovýma očima, která už toho hodně pamatuje. 

Až mě potkáte někde mezi šelmincem a mlokáriem, věnujte mi alespoň vlídné slovo a pohlazení, které moc miluji. A pokud přibalíte i kapsičku, budu moc vděčná. I já bych byla moc ráda, kdyby za mnou přišel Ježíšek s dárečkem, třeba  ten kočičí o kterém se mi občas snívá, a pod stromečkem jsem našla krabici s velkou červenou mašlí a jménem Myšpulka. A hlavně si užijte u nás v ZOO nádherný adventní čas. Naše ZOO je takové světýlko v temnotách.

Mít tu moc kočičí přála, bych si v tento zázračný čas, aby za každého, kdo si můj vánoční příběh přečte odešla jedna jediná korunka pro mé kamarády tady v ZOO na stravenku v těchto nelehkých časech. Třeba pro kámošku kočku rybářskou a její krásná koťátka. Prostě kočička kočičkám. Taková jsem já Myšpulka. Malá kočička s velkým srdíčkem které právě ZOO před mnoha lety dala nový domov. A jsem jí za to nesmírně  vděčná.

Dlouho jsem se neozvala, já vím. Přece jen už jsem kočičí babička, a i když stále vitální, věk už se stále více hlásí o slovo, a stejně tak, jako u vás lidí je každý rok znát. Tu největší radost jsem měla, když odezněla covidová opatření a brána ZOO se opět otevřela návštěvníkům.

I tamní obyvatelé se mi zdáli tak nějak veselejší a radost z očí jim doslova sršela. Zase mají koho obdivovat. Zvířátka se začala předvádět a mnohá se pochlubila i svými novými přírůstky. Snad největší radost měli lemuři vara, kteří obecenstvo přivítali hlasitým chechotem v koruně stromů. Gorilák Richard se svou rodinou si neustálým camláním málem rozpustil palec u nohy, a holky si svého pána střežily jako oko v hlavě.

Zvláště před zvědavými a natěšenými návštěvnicemi. Mnohé u něho se svými aparáty dokázaly vysedávat celé hodiny. Jako neopětované milenky. Kousek od mého bydliště se vyhřívaly želvy obrovské připomínající spíše balvany. A když na ně přišly milostné touhy, obecenstvo mělo vše takřka v přímém přenosu. Prostě příroda a přirozenost na kterou vy lidé občas zapomínáte, ačkoliv jste její součástí, stejně tak jako já. I když jen obyčejná kočičí babička. Ale paměť, tu mám sloní. Občas jsem se zašla podívat na své vzdálené příbuzné. Gepardy, tygry a lvy. Asi nejbližší mi byla kočka rybářská a kočka krátkouchá, s níž jsem si ráda za dlouhých teplých večerů popovídala a vyzvěděla nějaké ty drby.

No, zvědavá ženská. Jak jinak. I když kočičí. Ale to máme my ženské stejné. Zvláště na kočce rybářské cachtající se v bazénku jsem mohla oči nechat. Brr. Vodu tedy fakt nemusím. Leda tak k pití. Ale vlézt do bazénu a ještě si to užívat, nic pro mě. No, ona ta moje vzdálená příbuzná má mezi prsty něco, co já nemám. A to blány. Jako žába. A takový gepard, to je tedy mistr. Ta kočka klidně uběhne i šedesát kilometrů za hodinu. No, já jsem ráda když dojdu k Richardovi, tomu gorilákovi, co po mě tak loupe očima. Občas ke mě zabloudí páv Miloš. Nádherně se čepýří s těmi jeho oky na ocase a také mi sem tam něco sežere z mističky.

Ale pak mi vypráví hezké příběhy odehrávající se tam nahoře na území Afriky, Austrálie, Artarktidy, kam už nedojdu. V africkém domě přivítali vzácného obyvatele, luskouna krátkoocasého z daleké Tasmánie připomínající šišku. Celé tělíčko má poseté šupinami a právě kvůli těmto šupinám je loven. Mnozí lovci považují právě ty šupiny jako léčivý lektvar. Kam jen lidé na ty předsudky chodí. Kolik jen nás němých tvářiček kvůli nim trpí, je mučeno a zabíjeno. Člověk je vůbec divný tvor. Klidně zabije i sebe. Prostě jen tak pro radost, peníze i hněv. Pach krve a pomsta je mnohdy silnější než on sám. A přece nedojde štěstí. Škoda, že nemohu vidět právě narozené sloní holčičky, na které jsou rodiče náležitě pyšni.

Proti věku není léku. Ani u kočiček ne.

A když už jsme u té Tasmánie, byla jsem se se svým kamarádem Mikešem podívat v Darvinově kráteru na tasmánské čety. Ti jsou vám krásní a ty čertíky skutečně připomínají. Nebo zvláštní prasátka. Jejich sousedem se stal vombat cooper. Je hodně zajímavý, už jen tím, že kaká kostičky. Dokonce se pro lidské mlsouny vyrábějí vombatí kostky. Čokoládové a marcipánové.

Alespoň to říkal Miloš. Ten co neví, nepoví. A také legrační trička na niž se tkví nápis no to mě poser. V poslední době se část ZOO stala staveništěm. Pořád se zde něco nového buduje. I já už jsem se mnohokrát stěhovala. Snad neúžasnější je rezervace Dja, do které byly přestěhovány všechny gorily ženského pohlaví z Richardova harému. Ríša už má příliš potomků, tak jim patrně přivezou nového sultána. Ve starém gorilinci zůstal jen Richard se svými dvěma syny. Nahoru s holkami putoval jen nejmenší vykastrovaný sameček Adjabu.

Zprvu byl Richard moc smutný, že přišel o část své milované a milující rodiny, později si své otcovské role ale začal náležitě užívat. A aby ne, už má také svůj věk, jeho srst je posetá stříbrem, a ve volné přírodě by svou rodinu patrně ztratil. Novým vůdcem by se stal mladý, silný samec. Richard je otcem první gorily narozené v naší zemi Moji. Kdyby jen věděl, že hořejší pavilon obývá jeho vnučka Duni přivezená ze Španělska.

Přicestovala stejně se samcem Kisumi, který převzal svou vůdcovskou roli. Je to mladý a silný samec oproti Richardovi. Zprvu měl strach z mužů, poblíž něho mohly být jen ženy, ale i to se časem zpravilo. A co víc, Duni se do něho bezhlavě zamilovala a její láska nezůstala bez odezvy. Duni je taková malá komediantka. Zprvu nosila na hlavě pytel od brambor. Když chtěla, skryla svou tvář. Jako arabská princezna.

Ten gepard byl tak hodný, že mě do rezervace Dja dovezl. Mé dny se začínají blížit ke svému konci a síly ubývají. A jsem ráda, že jsem mohla spatřit tu neutuchající krásu Kamerunu. A také vidět na vlastní oči, jak se vede bývalé Richardově rodince v novém harému. No možná brzy vzejde nový život. Jedna hvězda pohasne a druhá se rozzáří, jak říkávala má maminka, za níž se asi už brzy vydám. Když mi ptáčci nebeští předali tu smutnou zprávu o smrti lachtánka Melouna, proplakala jsem celou noc. Ve svých dvaceti letech odešel za svým tatínkem Gastonem, legendou ZOO. Zabilo ho to, co tak miloval. Ryby z moří zamořených toxiny.

Blížil se čas vánoc. Celá ZOO se tak nějak hezky rozzářila. Ale mrazy co přišly byly obzvláštně kruté. Artróza v mých nožičkách se zhoršila natolik, že už jsem pomalu neopouštěla svůj příbytek. A co víc, onemocněla jsem vážnou nemocí. Na operaci už bylo pozdě, a pak, už jsem příliš stará a z narkózy bych se patrně už neprobrala. Moji milovaní, kteří se o mě starali jakoby vycítili můj blížící se konec. Kolik jen lásky a něhy mi věnovali. Laskali a hladili mě v mém domečku a také plnili mou mističku.

Brány ZOO se uzavřely a já jsem se naposledy zadívala kolem sebe, ale i tam nahoru. Na nebe poseté hvězdami. Už mi bylo hodně zle, cítila jsem se tak slabá. Našla jsem v sobě ale ještě poslední zbytek sil, abych vylezla ze svého domečku a došla k pavilónu šelem, kde jsem čekala na svou milovanou ošetřovatelku. Než jsme se stačily rozloučit, přišla si pro mě velká kočka a odvedla mě za duhový most k mé mamince a sestřičce. Už je mi zase dobře a nic mě nebolí. Jsem zase ta mladá dovádivá kočička. Je nás tady hodně zvířátek a tak si máme o čem povídat.

Myšpulka *2002 +2022

Ten kdo byl milován, neodešel.

Mělo to tak být a Bůh to tak chtěl,

když tvořil anděly nebeské, tak ani na ty pozemské nezapomněl.

Nebeským křídla dal, pozemským ocásky

svět by to smutný byl bez lásky.

Tolik hvězdiček na nebi svítí a každou minutou, hodinou, dnem se rozsvítí ta nová. Ta Myšpulčina už září na nebi čtvrtým rokem a určitě se přibližuje k té Mikeškově. Vždyť obě kočičky byly nejen celebritami, na které se nezapomíná, ale také obohatily nás. Ukázaly nám dar lásky a vzájemné sounáležitosti. A také bezmeznou lásku mezi zvířetem a člověkem, která nikdy neumírá. Někdy stačí pár minut, abychom si někoho oblíbili, ale nestačí celý život, abychom na něho zapomněli.