Obyčeje, zvyky, rituály a tradice nám předávají živý odkaz našich předků

Dnešní přetechnizovaná společnost se nachází na rozcestí. Jakoby si lidstvo přestávalo vědět rady samo se sebou. Mnozí lidé takřka všech generací jsou nešťastní z bolesti světa, jiní sami ze sebe. Spousta lidí se ztrácí v davu i sobě samých. Někteří se marně hledají až do stáří. Lidem chybí jistota. Maják, který zahlédnou v rozbouřeném moři, poklidný přístav, kam se budou rádi vracet. Cítí se nešťastní, protože nemají nic. Cítí se nešťastni, přestože mají téměř vše.

Nejnovější značku auta, napěchovaný mobil, hezký dům. Doba se oproti té, v níž spousta z nás vyrůstala změnila. Ztratili jsme pokoru, schopnost poděkovat, třeba jen tak, za hezký den, víru v Boha i sami v sebe. Namísto chrámu ducha vcházíme do chrámů konzumu, až to vše mnohým začíná přetékat přes hlavu. Moje babička říkala, pokud člověk nenajde pokoj ve své duši, nenajde ho nikde. A přitom stačí tak málo. Umět se zastavit, zhluboka nadechnout a třeba se vypravit pro dobrou radu do milosti. Navrátit se zpátky ke kořenům.

Tradice mohou přetrvávat a vyvíjet se po tisíce let. Zjednodušeně řečeno, tradice je předávání znalostí z předchozích generací. Je to spojení s minulostí předků. Všechny předchozí generace si prošly boji a jejich odpovědi na tyto boje jsou tradice.

Tradice neznamená nutně vracet se k tomu, co lidé dělali před sto lety. Jsou to významné způsoby chování a přesvědčení, které se vyvinuly tak, jak se vyvinuly, z nějakého důvodu. Konkrétního důvodu, který je pro daný region a národnost jedinečný.

Tradice přichází v podobě udržitelného pokroku. Na rozdíl od „pokroku“ antitradicionalistů, který je pouhým ničením tradic. Tradice na sebe časem navazuje, protože nové generace odpovídají na nové otázky. Ve své podstatě plní konzervační funkci a umožňuje pomalý, stabilní vývoj národa.

Progresivismus neboli antitradicionalismus je pravým opakem tradice. Je to rozbití tradice, přičemž prázdné místo není čím zaplnit. Může pouze zničit to, co tradice naučila. Snaží se lidi sice „zbavit“ vlastností starého, ale jediné, co dělá, je, že zanechává prázdné místo, které je pak vyplněno jinými, mnohem škodlivějšími zvyky. Obvykle sobecké, degenerované a individualistické povahy.

Snadný příklad zkreslení pojmu „tradice“ vidíme ve válečnictví. Západní tradicionalista by si nepřál návrat k válečné taktice Římské říše. Neodložil by své vzdušné flotily, děla a související moderní vybavení, aby bojoval mečem, „protože taková je tradice“.

Tradice je hrdý, čestný, mužný a na sílu zaměřený podtext. Což jsou všechno tradičně naučené způsoby chování, které jsou v moderní době naprosto stále důležité. Kvůli antitradicionalistům nám to chybí. A problémy, které z této prázdnoty vyplývají, jsou pro nás nacionalisty zřejmé.

Kultury se v průběhu věků vyvíjejí nebo mění, to je nepopiratelný fakt. Mnohé praktiky starověkých lidí a kultur by však byly pro většinu dnešních lidí prakticky nepochopitelné. Ať už jsou nebezpečné, bolestivé, nebo prostě jen podle dnešních měřítek podivné, uvádíme několik příkladů tradic, které by v moderním světě neprosperovaly.

Dávné počátky vázání nohou nejsou s jistotou známy, ale podle některých zpráv sahá až do doby dynastie Šang (1700-1027 př. n. l.). Podle legendy měla císařovna Šangů vbočený palec, a proto požadovala, aby bylo vázání nohou u dvora povinné.

Historické záznamy z dynastie Song (960 - 1279 n. l.) však uvádějí, že vázání nohou začalo za vlády Li Jü v letech 961 až 975 n. l. V době, kdy vládla dynastie Song, bylo vázání nohou v Číně již povinné. Ve 12. století se svazování nohou rozšířilo a na počátku dynastie Čching (v polovině 17. století) si každá dívka, která se chtěla vdát, nechala svázat nohy.

Zatímco bojová sebevražda se vyskytuje v mnoha kulturách, akt seppuku neboli rituální sebevražda je vlastní Japonsku. Nejstaršími známými akty seppuku byla smrt samuraje Minamota Tametoma a básníka Minamota Jorimasy ve druhé polovině 12. století.

Při typickém seppuku se položí velký bílý polštář a svědci se diskrétně postaví stranou. Samuraj v bílém kimonu si na polštář poklekne ve formálním stylu. Za samurajem a po jeho levici klečel jeho pobočník.

Vysoké podpatky nosili v různých historických obdobích jak muži, tak ženy. Není sice jasné, kdy byly vysoké podpatky poprvé vynalezeny, ale používali je již starořečtí herci. Nejméně od roku 200 př. n. l. se nosila obuv „kothorni“, kterou od země zvedaly dřevěné korkové podrážky. Říká se, že výška bot sloužila k rozlišení společenské třídy a důležitosti různých postav, které byly na jevišti ztvárňovány.

Další výskyt vysokých podpatků lze v Evropě vysledovat až do středověku. V tomto období nosili muži i ženy druh obuvi známý jako patenty. Ulice mnoha středověkých evropských měst byly zablácené a špinavé, zatímco tehdejší obuv byla vyrobena z křehkého a drahého materiálu. Aby se zabránilo zničení těchto oděvů, nosili muži i ženy patenty, což byly svrchní boty, které vyzdvihovaly nohu nad zem a mimo bláto.

Konec léta byl odnepaměti dobou oslav. A i když se u nás potlačoval a zakazoval každý pokus o návrat k tradicím, zvlášť tehdy, když v sobě nesl třeba jen náznak náboženského rozměru, se závěrem léta byly „povolené“ oslavy dožínek, obžínek a vinobraní.

Hlavní část práce dokončena, zásoby na nadcházející neplodné období zajištěny – nebo nezajištěny, je na čase se sejít, ohlédnout, poděkovat, učinit potřebná rozhodnutí, pobavit se a jít zase dál. Ano, takhle nějak totiž tradiční svátky původně vypadaly. Jednalo se o skupinový přechodový rituál a rozhodování o dalším životě společenství…

Naši předkové znali roční doby jen dvě, a tak nejen babí léto, ale i poslední vůz odjíždějící po sklizni z pole, nazývaný baba, už odkazoval na Bohyni-Matku-Zem v její zimní podobě stařeny přinášející sice smrt, ale i nezbytně nutný odpočinek, se schopností umožňující zničit vznik nového života. O tom, jaké úctě se dříve těšila, nás dodnes přesvědčuje značný počet kopců a návrší místně nazývaných „Baba“ nebo „Na Babě“. Sklizeň bývala jedním z nejdůležitějších období roku.

Také člověk byl vnímán jako nedílná součást přírody a prováděním obřadních úkonů se do života většího celku aktivně zapojoval a přebíral za vše, co se kolem něj dělo, svou část zodpovědnosti. Zároveň si ale uvědomoval, jak se celek odráží v jeho životě. Říká se proto, že časný podzim nastaví každému z nás zrcadlo a zeptá se, jak jsme se svým životem letos naložili. Co vzešlo ze semínek a plánů připravovaných přes zimu, zasetých a rozvíjených na jaře, opečovávaných a postupně sklízených v létě? Z kolika plodů se můžeme radovat a kolik si jich dokážeme odložit na neúrodná období?

Babí léto stejně jako začátek podzimu našich životů nás vybídne: „zastav se, člověče, ohlédni se a zamysli, rozvaž si dobře příští kroky“. A pokud jsi snad nestihl, co bylo třeba, tvoje úroda nedozrála a ty ses nezajistil na zimu-stáří, využij posledního okamžiku v kole roku nebo života, kdy ještě máš naději, že to, co započneš, bude před jeho uzavřením úspěšně dokončeno.

V mnoha společnostech se také čas dožínek pokládal za začátek nového roku. Dožínkami ale práce v polích nekončila, v půlce září na ně volně navazuje vinobraní, další ze zemědělských prací provázená velkou spoustou tradic, zvyků a obřadů. A poslední svátek, který se ještě oslavuje pod širým nebem. Samotné vinobraní bylo vždy, podobně jako žně, společnou prací sousedů a po sklizni se také víno společně zpracovávalo. Ve chmelařských oblastech znali zase „dočesnou“ a i tato tradice vesele žije dodnes.

Začátkem podzimu se také hojně slaví hody nebo místně posvícení, k těm nejoblíbenějším jistě patří svatováclavské, které se svým datem zřejmě snažilo mírně překrýt pohanské oslavy podzimní rovnodennosti. O těch se toho v našich krajích mnoho neví, můžeme si ale celkem snadno odvodit, že se výrazně nelišily od slavností u jiných národů, například dnes znovu populárních, údajně nejstarších obyvatel Evropy – Keltů. Jejich účelem bylo opět poděkování za úrodu, v tomto případě ovšem již tak zvanou druhou sklizeň, a její posvěcení.

Zvyk žehnat plodům a bylinám sloužícím k jídlu se nám přes křesťanství dochoval na svátek Nanebevzetí Panny Marie, kdy i dnešní kostely připomínají starověké chrámy a pobývat v nich je pro člověka opravdová radost. Důležitým rysem prováděných obřadů pro společenství vždy bylo také uzavření daného období, posílení rodové a místní pospolitosti, často nechyběla věštba budoucnosti a oslovení nehmotných sil. Obřadní pokrmy, podávané a svěcené u příležitosti jednotlivých svátků, byly potraviny dozrávající a sklízené v daný čas.

Lidé v minulosti věděli, že nezralé plodiny způsobují nemoci. Rozhodnutí o zahájení sklizně patřilo k nejdůležitějším v jejich životech, činili ho jen ti nejzkušenější, nejdůvěryhodnější a často bylo činěno skupinově. Každý z nás totiž dobře pozná, je-li například ovoce zralé. Poznáme to zrakem podle barvy, čichem podle vůně, hmatem podle konzistence a zralé plody i jinak chutnají.

Svých dobrých tradic se však nedržíme, plody vesele sklízíme nezralé a nezralé je také kupujeme a jíme. Bylo by zajímavé zjistit, kolik z dnešních nemocí je vyvoláno jedením nezralého jídla. V minulosti bylo maso přijímáno s vděčností a užíváno s radostí, kdykoli bylo k dispozici. Skutečnost, že jeden tvor dává svůj život jinému, aby se tento mohl dále rozvíjet, byla přijímána jako přirozená součást koloběhu života.

Stravitelnost jídla si jinak člověk zajišťuje vhodnou úpravou. Nejpozději po sklizni se lidé vraceli k dobrému domácímu vaření a do jídelníčku se znovu zařazovalo maso. Obřadní porážka obvykle společně vykrmeného zvířete nedílně patřila k oslavám úrody. Podzimní rovnodenností začínaly rovněž tradiční lovy a hony. V minulosti bylo maso přijímáno s vděčností a užíváno s radostí, kdykoli bylo k dispozici. Skutečnost, že jeden tvor dává svůj život jinému, aby se tento mohl dále rozvíjet, byla přijímána jako přirozená součást koloběhu života.

Stáří a chudoba – každá z těchto věcí je děsivá sama o sobě, a co teprve obě dohromady. O to více pak ve spojení se slovem středověk. Jak to bylo se starými a nemocnými lidmi? Měl se o ně kdo postarat? Existovaly nějaké instituce, kde by měli i tito lidé možnost strávit alespoň trochu důstojný konec života? Jak to bylo, si povíme v následujících řádcích.

Většina starých lidí našla na stáří útočiště a pomoc od svých příbuzných. Rodina fungovala jinak než dnes, většinou byli její členové svázáni silným poutem, takže se bralo jako samozřejmost, že se děti postarají o své rodiče. Ale ne všichni měli rodinu. A už vůbec ne peníze. Takže ne všechny děti mohly slibu dostát. Ti, kdo majetek a finance měli, ale naopak neměli příbuzné, si mohli zaplatit právě za pomoc ve stáří. Ti, kdo neměli nic, mohli zkusit obrátit se s prosbou o pomoc na nějakou organizaci, obdobu dnešní charity, popřípadě nemocnice a almužny.

Pravdou ale je, že charita nebyla vždy tak štědrá, protože reagovala i na všeobecně represivní postoj úředních orgánů vůči chudým lidem. Takže mezi lidmi byli chudí i chudší, ale vždy potřební a ti méně potřební. Podle „zasloužilosti“ se tedy rozdělovala i podpora a almužny. Nejlépe na tom byli sirotci, dělníci, vdovy, neprovdané dívky nebo nemocní ze špitálů. Těm se mohlo dostávat i pomoci od klášterů a špitálů, někdy dokonce i od cechů a bratrstev. Zejména vdovy a chudé mladé dívky dostávaly nejvíce almužen a nejlépe na tom byly i po epidemii černé smrti, kdy začaly vznikat i útulky pro chudé vdovy neboli „dobré ženy“.

Křesťanská myšlenka hlásala pomoc bližnímu, stejně tak se páni snažili zajistit i formou jakési renty pokojné stáří těm, kdo jim celý život sloužili. Naopak péče o staré rodiče byla náboženskou povinností. Pravdou ale je, jak jsme již řekli výše, že ne všechny děti na tom samy byly tak dobře, aby se dokázali o rodiče postarat, protože s péčí souvisely i velké výdaje.

Bohatí pánové se někdy starali i o chudé ve své blízkosti, pomáhali osamoceným a chudým lidem, ale obdobná pomoc a solidarita panovala i mezi chudými navzájem. Společné sdílení neblahé situace lidi spojovalo a dávalo jim větší sílu čelit problémům a strastem. Vznikala tak například i sdružení vdov a nejrůznější přátelské skupiny a svazky, nebo dokonce domy, kde lidé spolu bydleli a vzájemně se o sebe starali. Dnes bychom to mohli přirovnat k jakýmsi komunitním centrům.

Pod náboženská společenství spadaly ve středověku i špitály, v nichž bratři své obyvatele živili, oblékali, ubytovávali a pečovali o ně po všech stránkách, ale na péči o seniory se orientovaly jen velmi výjimečně. Hospici pro staré a nemocné začaly vznikat až mnohem později, a jejich kolébkou byla Francie, Anglie a Itálie.

Když se vlastně na celkovou situaci osamělých a chudých lidí ve středověku podíváme dnešníma očima, stále zde můžeme vidět nějakou paralelu s naší moderní společností. Stáří by ale mělo být určitě důstojné.

Zdroj:

autorskesperky.com/blog/post/tradice.html

flowee.cz/fit/zdrava-strava/2514-co-delali-lide-touto-dobou-pred-sto-lety

dotyk.cz/magazin-stari-chudoba-stredovek-30000521.html