Článek
Stále častěji postávala před sloním výběhem, když tu k ní jeden z nich přišel. Zlehka jí přejel po vrásčité tváři stejně vrásčitým chobotem, z něhož sálalo příjemné teplo, láska a pocit sounáležitosti jakou v říši lidí nenacházela. Ač měla zajímavou profesi, kde rozdávala spoustu radosti a pomohla kde mohla, spoustu přátel, po nástupu vážné nemoci se najednou stala pro mnohé z nich neviditelnou. A to ji uvnitř moc bolelo a spalovalo mnohem víc, než sama nemoc.
Nebyla až tak stará, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jen nemoc, kterou právě procházela o něco pozměnila obraz v zrcadle a zdánlivě přidala pár roků navíc. Lze ale člověka soudit jen podle masky, pod níž je mnohdy skryta čistá, šlechetná duše. Prostá lidská křehkost a nahota s jakou jsme přišli na tento svět. Stále více si připadala, jakoby ve světě věčné krásy a nekončícího mládí pro ni už nebylo místo. Přestože v bezvlasé hlavě skrývající se v šátku před okolním a mnohdy nemilosrdným světem nosila spoustu zajímavých projektů, neměla už sílu je zrealizovat.
Tolik ještě chtěla být užitečná, pomáhat lidem i zvířátkům. Pohlédla do těch nádherných hlubokých očí a právě snad odtud přicházela odpověď na dosud nevyřčené otázky. Snad se po dlouhé době i usmála a srdcem něžně pohladila bytost, která ji mnohonásobně převyšovala. Vzpomněla si na svou milou lektorku jógy, která při jedné lekci vyprávěla, že sám velký učitel Budha pochází z části slona a ona ví proč. A v mnoha zemích je slon posvátné zvíře, zrovna tak, jako v Egyptě kočka. Svého nového přítele nazvala paní nebo panem Indie. Ta sloní vznešenost jí prostě uchvátila. Zvíře se svraštělou kůží a přesto tak krásné a šlechetné.
Nerada kamaráda z Indie opouštěla a slíbila, že se zase brzy vrátí. On však věděl, že už tomu tak nikdy nebude a ti dva se vidí naposledy. Ale pro ni ta víra v opětné shledání znamenala hodně. Už jenom ten slib daný kamarádovi jí zase o nějaký ten den prodlouží život. Jak jen by ho mohla nedodržet. A i on se svým mohutným zatroubením rozloučil se svou milou ctitelkou jako pravý gentlman. Pravý král Indie. Kousek za sloním výběhem ji zaujal mladý žirafí páreček. Pán a paní Eifelovi, pomyslela si. Jak krásně si vyznávají lásku s těmi do sebe zapletenými krky.
Šla dál, když tu spatřila stařičkého lva obklopeného pečujícími lvicemi. Možná to byly manželky, milenky, nebo dcery. Kdo ví. Říše zvířat je zrovna tak pestrá jako ta naše lidská zahalena mnohým tajemstvím. Jedna z nich ho láskyplně objala a svou hlavu zabořila do jeho řídnoucí hřívy, která už dávno přestala být jeho chloubou. A přitom pranic neztratil ze své důstojnosti. V očích se jí zaleskla slza a hluboko uvnitř se rozlilo příjemné teplo. Tak moc by lvího stařečka chtěla obejmout. Posunula se blíž ke sklu. Král džungle vstal a přišel k ní tak blízko, až se čumákem otřel o sklo. A ona jemně přitiskla rty tam, kde zůstal otisk lva. Ten zvedl tlapu a jemně stiskl otlak jejích rtů, aby si zanechaný vzkaz mohl přečíst srdcem.
A tak si dlouho a hluboce hleděli do očí a šeptali srdcem své sladkobolné příběhy. Těžce nemocná žena a chřadnoucí lev si byli v ten okamžik tak blízcí, že snad kdyby mohli odstranit skleněnou překážku, padli by si dlouze do náruče. Všimla si, že mu chybí pár zubů jako jí vlasů. Jakoby ta vnitřní čistá krása zalila sluncem celou zoologickou zahradu. Cítila se tady tak hezky a pokud stvořil Bůh pozemské anděly, nadělil jim ocásek, kožíšek a čtyři nožičky. A také čistou duši jakou mají v lidském světě jen nemluvňata. A ač jí lékaři moc šancí na plné uzdravení nedávali, procházky po zoo a setkávání se s tamními obyvateli jí navracely ztracenou sílu a dávaly novou naději, že bude žít. Když procházela kolem jezírka s pelikány bělavými jako čerstvý sníh, v západu slunce roztáhli svá mohutná křídla. Jako andělé.
