Článek
A to včetně domácích mazlíčků. Stejně tak jsou na tom velmi staří a přestárlí lidé. Jakoby na tomto světě byli drženi už jen z milosti. Nikdo o ně nestojí, pomalu ani ti nejbližší ne. Stáří, to je smrt ukrytá za rouškou, a málokdo ji chce spatřit, natož se s ní osobně setkat tváří v tvář. Zvláště je-li mladý a pln života. A tak si lidé vytvořili jakýsi prapodivný svět. Svět věčného mládí a radosti, do něhož stáří nemá přístup v jakékoliv formě a podobě.
Zatímco dříve byla smrt nedílnou součástí života v mnoha rodinách, dnes jsme ji odsunuli za nemocniční plentu. Dříve lidé žili tak nějak pospolu a se smrtí se setkávaly už malé děti, které viděly umírat třeba svou babičku nebo dědečka. Samozřejmě nesměl chybět ani místní farář, který učinil poslední pomazání. Byly tak nějak zocelené a připravené do života. V době dětství mé babičky byly děti u samého zrodu i konce života. Dnešní mladí se hned ze všeho hroutí. Ze systému, rodiny, školy a nakonec i sebe samých. Vzpomínám si na svoji babičku.
Byla to velmi skromná a pobožná žena, která brala život tak jak jde. Když zestárla, měla svou světničku, kde si přála, až nadejde její čas, odejít v kruhu svých nejbližších. Smířená s Bohem, lidmi i přírodou. Tak to zkrátka dříve lidé brali a snad se jim odcházelo z tohoto světa mnohem lehčeji. Babička nakonec odešla tiše ve spánku. Tak, jak si přála. Zrovna tak můj tatínek. Maminka sice zemřela v nemocnici, ale dle lékařů to bylo rychlé a netrpěla. Srdeční zástava. Jen jsem se s ní už nestačila rozloučit. Přesto děkuji Bohu, že nikdo z mých milovaných netrpěl, neumíral sám a opuštěný. Tatínek, když zestárl s humorem jeho vlastním, říkával: „No, co nadělám. Všechny cesty mého života vedou už jenom do hrobu.“
Ne všichni lidé ale mají to štěstí. Nezapomenu na jednu návštěvu alzheimer centra, kam jsem před pár lety doprovázela jednu ze svých kolegyněk, která zde měla umístěnou maminku. Je to ohromný kolos, panelák jako na každém větším sídlišti. Když jsme tam vešly, ovanul nás takový podivný závan. Směs zatuchlosti a jakéhosi divného nasládlého zápachu. Lidé na pokojích mi spíše připomínali postavy z koncentračního tábora. Vyhublí s prázdným pohledem upřeným do prázdna. Jejich oči byly chladné, bez jediného záblesku, teplého zajiskření. Ta místnost připomínala pokoj duchů. Personálu měli podstav. Pečovatelky ne všechny stihly včas nakrmit, natož přebalit. Vše šlo jako na běžícím páse. Den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci.
A já jsem si uvědomila, zda bych chtěla mít takovýto neblahý závěr svého podzimu života. Netušit, kdo vlastně jsem, bez vzpomínek na minulost, které zahřejí na duši. Špatně polykat a tak zůstat nedokrmená, protože ošetřovatelka musí obsloužit ještě další desítky lidí, kteří jsou na tom buď stejně jako já nebo ještě hůř. A když mi ráno vymění plenu a já se hned na to podělám, zůstanu takto přinejmenším až do večera. Pak se naskýtá otázka, zda má cenu ještě vůbec žít život bez budoucnosti, kdy ztrácím svou lidskou důstojnost, stává se ze mě lidská troska, mladí mě obviňují ze zatěžování systému a vlastně se o mě nemá ani kdo postarat. Zkrátka nejsou lidi a robotizace, kde část péče může obstarat umělá inteligence je v nedohlednu.
Nebylo by potom mnohem lépe odejít tam, kde už člověka nic nebolí dokud je alespoň v některém okamžiku ještě při smyslech a zdravém rozumu. Měla jsem pejska. Když zestárnul a později ohluchl, oslepl a ochrnul na zadní nožičky, došli jsme na veterinu pro injekci věčného spánku. Nechtěla jsem, aby zbytečně trpěl, když nemusí. Prožili jsme spolu moc hezký život. Rozloučila jsem se s ním, za vše mu poděkovala a tiše jsem se pomodlila za jeho dušičku. Zůstala jsem s ním až do poslední chvíle. Jeho pacičku jsem měla ve své dlani. Příběh milosrdné smrti, euthanasie vypráví i americký film Milion dollars baby. Sice nejde o asistovanou milosrdnou smrt lékařem, ale i tak zbavila mladou a po velmi těžkém úraze zcela ochrnutou pacientku utrpení, jakému neměla sílu dál čelit. Ona se tak rozhodla zcela dobrovolně na základě svého vědomí a svědomí, přestože ji to člověk, který ji nepřestal milovat ani ve stavu v jakém se právě ocitala rozmlouval a nabízel ji různé alternativy.
Bez své lidské důstojnosti už nechtěla dál žít a být druhým jen na obtíž. Samozřejmě by euthanasie musela být zákonně ošetřena tak, aby nebyla zneužita zvláště mnohými příbuznými s vidinou lehce nabytého dědictví, například. Nebo mladými politiky, kteří by chtěli ulehčit sociálnímu systému a nemuselo se tolik vyplácet na důchodech. Člověk by měl dostat na rozmyšlenou několik měsíců. Ten kdo už by vůbec nebyl s ohledem na zdravotní stav schopen se rozhodnout, tam by mohla rozhodnout rodina, v případě, že na zlepšení není ani nepatrná naděje.
Otázkou zůstává, zda není spíše společnosti i člověku samotnému jako takovému neustálé prodlužování věku na nekonečno na škodu. Vždyť přestárlých a vážně nemocných lidí, tzv. ležáků jsou plné LDN. Neskutečné lidské utrpení a bolest zmírňují jen léky, které mnohdy lékaři musí podávat ve stále větších dávkách. Ti lidé už si svůj život odžili a mnozí už by raději odešli z tohoto světa navždy. Myslím, že otázka euthanasie se dostane do popředí veřejného zájmu během deseti let, kdy populace rapidně zestárne a bude raketově přibývat lidí s alzheimerovou nemocí. A vyvstane problém jaký vidíme už teď. Kdo se o tyto lidi postará až rodině naprosto dojdou síly fyzické i ty psychické a nebude dostatek kvalifikovaného personálu. Tělo to je chrám. Ale co se stane s tím chrámem, pokud v něm skomírá duše. Anebo bude personál natolik vyčerpaný a vyhořelý, že na tom nebude o mnoho lépe než klienti, o které se má starat. Nechat ty lidi přežívat v utrpení či jim umožnit důstojně z tohoto světa odejít. Vše má pro a proti a otázka jak pro politiky, média, lékaře, tak i širokou laickou veřejnost přímo hamletovská. Euthanasie ano nebo ne. A za jakých podmínek a kdy k ní přistoupit.
Člověk si život sám nedal, byl mu darován. A tak nemá sebemenší právo brát ho sobě natož někomu jinému. Na straně druhé lidský věk se prodloužil pomalu o tři desetiletí. Dříve lidé umírali kolem šedesátky i dříve. Dnes se dožijí i stovky. A tak vyvstává otázka, zda má člověk prožít zbytek života v utrpení jako nemohoucí a často i nesvéprávná lidská troska, která si již nepamatuje kým je, kdo je a kdo byl. Jako bytost, kdy z dříve silného a odolného člověka zůstal jen vyhublý třesoucí se věchýtek s vyhaslým pohledem.
