Článek
Houževnaté Švýcary nakonec spláchla americká tsunami.
Zlato chtěli po dlouhých 65 letech získat především pro svého tragicky zesnulého kamaráda Johnyho Gaudreana do hokejového nebe. Stejně tak hráli Švýcaři. Zlatý pohár vítězství měl zakončit kariéru švýcarské hokejové legendy, která se chystá do sportovního důchodu, 41 letého čertíka Ambuhla , který se s hokejem loučí, a tento zápas měl být pro něho tím posledním. Právě zápas USA a Švýcarska považuji za jeden z nejlepších a věřím, že tak jako Američané, se i Švýcaři ke zlatu také postupně dopracují.
Hokej je tvrdý sport a bolí. Tým jako jeden celek musí umět s pokorou přijmout nejen výhru, ale i prohru. Stejně tak jako fanoušci. A právě v tom je největší síla, která každého chlapa posune dál. Ne vždy musí znamenat, že favorizované mužstvo složené z nabušených borců a posil z NHL, na které se sází o sto šest a fanoušci domácího týmu si mohou vykřičet hlasivky, musí notně vyhrát.
Spíše to hokejisty stresuje. Na svých bedrech nesou obrovský náklad víry a důvěry jak trenéra, fanoušků, své země, za níž hrají. Pokud po prvním nezdaru bručí a odcházejí z hlediště ještě před dokončením zápasu, ti praví srdcaři to nejsou. I ve sportu platí dvojnásob heslo Třech mušketýrů:„ Všichni za jednoho, jeden za všechny. Hrdí, když se vítězí, věrní, když se nedaří". Samozřejmě, že každému jde jen o jedno jediné, stát se mistrem světa. Zlato je zlato. Ale ani stříbro či bronz si nezaslouží, aby jeho nositelé cítili hanbu. Jsou to stále cenné kovy. Ocenění schopností, výkonu a především tvrdé práce.
Švédům bylo zatěžko přijmout bronz.
A být nejen mistry světa, ale i druzí či třetí je na místě přijmout s určitou dávkou pokory a třeba i poděkovat hokejovému bohu, že při nich stál a nedostali bramboru či neskončili mezi posledními. Nechápu švédské fanoušky, i přesto velké zklamání a frustraci. A ani samotné hokejisty, kteří pojali bronzovou medaili víc jako ostudu než radost, že úplně nevypadli jako hrdá Kanada, kterou vyřadili slabí Dánové. Právě Dánům jsem alespoň bronzovou medaili přála. Měla by pro ně cenu zlata, stejně tak jako pro český tým. Hokej se hodně posunul a nikdy není vyloučeno překvapení, tak jako jsme mohli sledovat právě při zápase Kanady s Dánskem.
Myslím, že není nutné být naštvaný na ty mladé Američany nebo český tým, který si o medaili dokonce nezahrál. A zásluhu na tom mají právě Američané, kteří nás předali Švédům. Hokej je boj a vždy vyhraje ten nejlepší. Příští mistrovství světa se odehraje ve Švýcarsku. Třeba bude hokejový bůh tentokrát při nás stát a my si to s těmi Švýcary, které nakonec ve Stockholmu v prodloužení spláchla americká tsunami, rozdáme právě o zlato. Nebo s bratry Slováky. „Chceš znát, jak který tým v hokeji dopadne a kdo vytoužené zlato nakonec získá?“ říkal tatínek. „Zeptej se Boha, ten má smysl pro humor a uvidíš, jaké překvapení ti připraví.“
Rodinné štěstí a zdravé děti je nad všechno zlato světa.
Tento hokej přinesl i jednu dojemnou scénku, kdy Davidu Pastrňákovi přišla fandit jeho švédská manželka Rebeka s dcerkou Freyou. Každá měla půlený hokejový dres. Napůl Tre Kronor a napůl český lvíček. A opravdová láska a šťastná rodinka, to je nad všechno zlato světa. Začátkem roku 2026 nás v italském Miláně a dalších městech čekají zimní olympijské hry. A zopakovat si Nagano, by byla pro český nároďák krásná pohádka.
https://www.hokej.cz
Fanoušci českého hokeje/facebook
https://www.idnes.cz>hokej
https://sport.ceskatelevize.cz>clanek>hokej>ms>zive-finale-ms
