Článek
Mnozí zákazníci se v pohodě obslouží se sami a bez dlouhých front, jiní si raději vystojí frontu u pokladny s lidskou silou, a někdy i milým úsměvem. Někdy se ale stane, že i technika má smysl pro humor. Zákazník si neví rady nebo se nevyzná, jak správně které zboží načíst, pokladna mluví zvláště pro starší lidi nesrozumitelným jazykem, nebo se zasekne a už tak vytížená prodavačka neví, kam dřív skočit.
Chodím nakupovat do svého oblíbeného supermarketu v menším městečku. Zcela nedávno i k nám, kde lišky pomalu dávají dobrou noc pokrok ve formě samoobslužných pokladen dorazil. Ještě před jejich nainstalováním jsem si ráda mimo špičku popovídala s příjemnou pokladní v předdůchodovém věku. Paní zbývá do důchodu jen pár let. Společnost, v níž spoustu let pracovala začala propouštět, a ona nechtěla zůstat až do důchodu na dávkách.
A tak si našla práci v tomto supermarketu. Je pracovitá a práce s lidmi jí baví. Výhodu také spatřovala v tom, že to má do práce jen pár minut, a nemusí daleko dojíždět, což už jí před šedesátkou začalo zmáhat. To ale ještě netušila, do čeho jde. V obchodě byla velká fluktuace zaměstnanců a ne všichni zákazníci byli dvakrát příjemní. Mladí lidé, zvláště brigádníci přišli na dvě, tři směny a už je nikdo neviděl. Práce je prý příliš a je těžká. Vše nakonec zachraňovaly především starší prodavačky a pokladní. Nebo prodavačky ze Slovenska, Ukrajiny.
Na statného chlapa za kasou si zákazníci na rozdíl od starší pokladní nedovolili.
Bohužel jsem se setkala s velmi nepříjemným a netaktním chováním ze strany zákaznice právě k této milé a vstřícné pokladní. Patrně jí nešel načíst nějaký kód, když netrpělivá zákaznice spustila: „To je strašné, jak dlouho tady ještě mám čekat. Samé staré, pomalé báby a fronta pomalu až do tramtárie“. Pravdu měla ta nafintěná paní jen v jediném. Paní pokladní byla sice pomalejší, ale k zákazníkům milá a vstřícná. A především senioři nebo handicapovaní lidé nemuseli mít strach, že budou ledabyle odbyti nebo si nestihnou odebrat svůj nákup z pásu, aniž by byli popoháněni pokladní, nebo netrpělivými zákazníky ve frontě. V klidu se u pokladny odbavit má právo každý.
Když jsem šla do supermarketu po nějakých dnech nakoupit znovu, za kasou seděl statný muž. Sice sem tam také jak se říká něco zkonil, avšak zákazníci ani nepípli. Na mladšího udělaného pokladního si přece jen tak nedovolili, jako na starší paní. To, že by zboží na běžícím pásu mohlo běhat maratóny, zdá se nikomu nevadilo. Pokud to nějakému seniorovi trvalo déle, nandat zboží do tašky, buď mu někdo pomohl, nebo si brblali pod vousy.
Pokladní nahradily samoobslužné pokladny a zase je vše špatně.
A pak se to stalo. Namísto pokladní, na níž si mnozí zákazníci vylévali svůj vztek nebo jí hanili ohledně věku, nahradily samoobslužné pokladny. Zatímco jedni je uvítali s nadšením, jiní se zapouzdřili s tím, že přece zadarmo nebudou zastávat pozici prodavače a sami se obsluhovat. Pípání a práce se čtečkou je přece práce prodavačky, a ona je za tu práci placená. Přece nebudou vykonávat práci za někoho jiného. Jaksi poněkud pozapomněli, že prodavaček byl před nástupem samoobslužných pokladen podstav, a těm starším spílali, že už jsou na svou práci staré, pomalé a oni si musí vystát nekonečnou frontu, „než to vona namarkuje“. Jak často padalo z jejich jedovatých slin směrem k pokladní.
Prostě mnozí zákazníci nevěděli co chtěli, anebo se pro ně prodavačky staly hromosvodem, kde si mohli vybít vztek a flustraci. S příchodem samoobslužných pokladen si mohli zároveň vyzkoušet, že i ona ta paní prodavačka, mnohdy po celý den, víkendy, svátky vykonává těžkou službu. A kdyby měli prožít celou jednu jedinou její směnu se vším všudy, většina by asi domů odcházela vyšťavená jako citrón. Každá profese má něco, co mi sami nevidíme, nebo jen z rychlíku, a k těm, kteří ji vykonávají bychom měli mít buď úctu, nebo alespoň umět mlčet. Jejich nelehkou pracovní cestu by možná málokdo chtěl absolvovat.
