Článek
Dokázal spojovat lidská srdce v jedno. Staré i mladé, tlusté i hubené, krásné i ty méně hezké a neviditelné. Ženy, muže, babičky, dědečky, děti. Krásné a dojemné je především to, jak obyčejný kocourek dokázal spojit obyvatele jednoho pražského sídliště. Co nedokázali sami lidé, dokázal jejich mourovatý starosta v kožíšku. Vše měl pod dohledem a nebyl snad nikdo, koho by odmítl jen proto, že má bolest v duši, cítí se opuštěný a nemilovaný, nebo si přišel prostě jen tak popovídat.
Sofijské náměstí, kde na jednom z parkovišť vyhasl život tohoto osmiletého kocourka, smutní. Starosta Prahy 12 Modřan Vojtěch Kos nemá nic proti návrhu „pozůstalých“ postavit Mikešovi pomníček. Sám je pro to, aby se Mikešek stal symbolem této pražské čtvrti. Zvířátka jsou úžasná už v tom, že dokáží milovat nezištnou láskou člověka takového, jaký doopravdy je. Bez přetvářky a železné masky jakou se obrňujeme vůči okolí a jeden druhému se příliš vzdalujeme. Mikešek bude navždy žít v srdci těch, kteří ho milovali a zcela může změnit pohled na opuštěné a toulavé kočičky a kočičky vůbec.
Jeho duše od velké kočky zcela určitě pomůže mnoha útulkům pro opuštěná zvířátka. Nejen Ladův Mikeš se vepsal do srdcí mnoha z nás. Nejen modřanský Mikešek, ale také kočička Myšpulka se stala celebritou v trojské ZOO s níž si návštěvníci rádi pořizovali selfíčka nebo se s ní chodili pomazlit, a snad se i vypovídat. Zvláště cizinci byli z kočičky doslova uneseni a fotoaparáty cvakaly o sto šest. Myšpulka se měla narodit v roce 2002 o velké povodni a v ZOO strávila celý život. Jejím domovem se stala tamní lanovka, kde o ní pracovníci s láskou pečovali stejně tak, jako někteří ošetřovatelé.
A kočička jim vše oplácela. Svou láskou a také zahradu zbavovala nevítaných obyvatel, a to myší. Byla to moc hodná, mazlivá a přítulná kočička. Stejně tak jako Mikeš si dokázala získat srdce dětí i dospěláků. Na rozdíl od Mikeška zde byla v bezpečí. A co víc, jakoby tito dva byli sourozenci. Stejně zbarvení s bílými ponožkami. Mikeš si možná rád užíval volnost a svobodu, stejně tak jako Myšpulka v ZOO. Jen s tím rozdílem, že kočičce nehrozilo takřka žádné nebezpečí a z tohoto světa odešla k velké kočce už jako kočičí babička v požehnaném věku 20 let.
Zatímco lidé se jeden druhému vzdalují, jsou to právě naši čtyřnozí kamarádi, kteří je dokáží opět spojit. Pláč modřanských pro Mikeše je toho důkazem. Prostě to nádherné pohlazení anděla v kožíšku s ocáskem bude této pražské čtvrti chybět. Když jsem se jednou zeptala své babičky, čím to je, že se cítí šťastná, přestože tvrdě pracovala, a po smrti milovaného manžela sama vychovala pět dětí, jen se usmála: „Podívej, co vše tady mám. Na dvorku slepice, plná králíkárna ušáků, husa s housátky, pes Žolík a kočička Micka, co přivedla na svět pět májových koťátek. Štěstíček“. Tak jim s láskou říkala. U nás bylo vždycky hodně lásky. Babička měla velké srdce, do kterého jsme se vešli všichni i se zvířátky. Koťátek bylo pět, stejně jako babiččiných dětí. „Toto je veškeré mé bohatství a nic víc nepotřebuji. Tito tvorečkové mi přinášejí radost každý den a dávají sílu“.
Se zvířátky jsem vyrůstala a brala jsem je jako své kamarády. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč je mi můj pejsek tak věrný, zatímco nejlepší kamarádka mě zradila. Lidský svět je plný falše, různých pseudonymů a železných masek na obličeji. To u zvířat neexistuje. Jejich duše je čistá a upřímná. Snad i proto lidé v Modřanech po kocourkovi truchlí. Mnozí v něm nacházeli to, co jim u lidí chybělo. A právě třeba po smrti této kočičí celebrity se v nich probudil soucit a vidí, co jim dříve bylo skryto. Ježíš kdysi pronesl:„ Neplačte nade mnou, ale nad sebou plačte". Jak nadčasová jsou jeho slova, ať už člověk věří v Boha či ne.
V Modřanech jsem před třiceti lety krátce bydlela a líbilo se mi tam. Jen ten úžasný pohled na Vltavu. Občas jsem se tam zajela podívat a zavzpomínat. Kocourka jsem spatřila jen jednou nebo dvakrát, jen jsem neměla ponětí, že je to zdejší celebrita. Jen jsem ho oslovila „Ahoj Myšpulko“. Prostě každá kočička podobná celebritě v ZOO byla Myšpulka nebo Myšpulek. Jinak Myšpulka měla také svého kamaráda a ochránce v ZOO. Byl jím umouněný kocourek Mikeš. Přesně takový, jako z Ladových obrázků. Kočičky mě nesmírně obohatily a já jim s pokorou za vše děkuji.
Od té doby co mám své dvě kočičky, poznala jsem Myšpulku a mnoho dalších kočičích a psích kamarádů, není to jen kočka nebo pes. Ale osobnost s příběhem. Modřanský Mikeš si svou sochu zcela jistě zaslouží. Už jen tím, že změnil člověka. Zrovna tak jako pejsek Gump, který dokonce natočil film a vyšla o něm nádherná knížka psaná velkým psím srdcem. Jsem ráda, že jsem měla možnost setkat se s těmito vzácnými celebritami z říše zvířat jako byla Myšpulka a Gump. Gumpíček nás přišel navštívit do muzea, kde jsem pracovala. S tím šátkem na krku byl neodolatelný.
Cestička, kterou kocourek Mikeš v Modřanech chodil by se dala vyznačit pacičkami vedoucími k jeho pomníčku. Tlapička by mohla zůstat jako věčná vzpomínka i v objektech a provozovnách, kam Mikeš rád chodíval na pokec. A třeba někdo vyrobí suvenýry s Mikeškem, které pomohou opuštěným kočičkám a jeho poselství se bude předávat dál. Mikešek stejně tak jako Mišpulka byli hvězdami, které nikdy nepohasnou. A až uvidím večer na nebi svítit dvě hvězdičky poblíž sebe, budou to určitě oni dva. Mikešek už má na Facebooku přes dva tisíce příznivců na své stránce Mikeeeeees.
Městská část Praha 12 založila transparentní účet pro Mikeška s tím, že peníze, které na účtu zbydou po postavení sochy, budou využity na pomoc opuštěným kočičkám.
100028-2000762389/0800
https://www.praha12.cz>mikes-odesel-do-kociciho-nebe
https://prazsky.denik.cz>zpravy-region>praha
