Článek
Těch se ale nedostává. Buď ještě studují nebo je jich zkrátka málo. Jedná se o jednu z nejslabších generací, a do budoucna bude mladých lidí tím, jak klesá porodnost, oproti armádě seniorů jen hrstka. Naopak potenciálních pracovníků z nejsilnějších populačních ročníku tzv. Husákových dětí je zatím poměrně dost, ale moc firem o ně nestojí.
V dnešní zamrzlé společnosti stále panují vůči starším lidem předsudky. Jejich nepřijetí si mnozí zaměstnavatelé odůvodňují tím, že už jsou staří, špatně se učí novým věcem, neovládají cizí jazyky, jsou pomalí a buď už více marodí než jejich mladší kolegové, nebo na základě pokročilého věku budou. No, a ženy, ty už na mnoha pozicích vzhledově neobstojí, přestože mnohé padesátnice by mohly strčit do kapsy levou zadní ty o generaci, dvě mladší.
To, že už nepatří mezi štíhlé modelky, by přece hrát roli nemělo. Vždyť kolik jen potkáváme mladých obtloustlých žen, které svou obezitu považují za normál, a snad se cítí svým způsobem i krásné. A že jsou vlasy padesátnic protkané stříbrem. Šedivá je dnes v módě a své vlasy si do tohoto odstínu obarvuje spousta mladých žen a dívek. Pravdou je, že stejně tak jako mužů, tak žen z řad Husákových dětí je prostě hodně. A pro všechny se práce, zvláště v regionech se vzrůstající nezaměstnaností patrně nenajde.
Trh práce by měly ovládnout padesátníci. Firmy ale chtějí Zetka
Více žádáni jsou muži, a tak, tam, kde to jde, upřednostní spíše chlapa. V minulém století se počítalo s tím, že ženy se budou starat především o děti a nějaký čas pečovat o rodinu. Živitelem rodiny byl především muž. Spousta žen ve středním věku už má ale děti odrostlé, doma zůstat nemůže, už kvůli tomu, že by v rodinné kasičce chyběl nejen jeden příjem, ale především by jí chyběla (ne)odpracovaná léta do důchodu. A ten by buď neměla žádný nebo by byl hodně nízký.
Na druhé straně, trh práce možná není ani schopen absorbovat takové množství starších žen. Už jen tím, že na některé pozice fyzicky ani psychicky nestačí, cítí se vlivem hormonální bouře, a také péčí a starostmi o své staré rodiče vyčerpané a unavené. Mnohé už v sobě nedokážou najít zbytek sil, trávit hodiny v dopravě při několika hodinovém dojíždění za prací.
Zvláště v letních vedrech. Věk odchodu do důchodu dnešním padesátníkům se sice prodloužil o hezkých pár let, avšak spoustu práce dnes už zastane automatizace, robotizace a zanedlouho i umělá inteligence. O pracovní místa budou spíše přicházet ženy než muži, protože AI zastane především administrativní pozice. A učit se v pětapadesáti, šedesáti letech novým věcem, asi už málokoho chytne, pokud není zrovna mistr svého oboru, který se chce posouvat dál bez ohledu na číslo v kalendáři.
Pro firmu jsme byli příliš staří
Když jsem před pár lety krátce před padesátkou dostala výpověď pro nadbytečnost s odůvodněním, že se moje pracovní pozice ruší, plna naivity jsem si myslela, že se svými znalostmi, zkušenostmi a dlouholetou praxí najdu novou práci takřka okamžitě. Skončila jsem na úřadě práce, a protože jsem dostala tříměsíční odstupné, řekla jsem si, že si alespoň měsíc, dva odpočinu a urovnám si myšlenky. Zprvu mnou zmítaly pocity hořkosti, křivdy, zklamání a vzteku, že jsem společensky naprosto selhala. Přestávala jsem si vážit sama sebe a zestárnutí, ač jsem na sobě nic zvláštního nepozorovala, jsem brala jako zradu.
Na mou pozici byl jen pár týdnů po mém nedobrovolném odchodu přijat nový, mladý a jak jsem se doslechla od bývalých kolegů perspektivní pracovník. Muž. A jak jsem se později dověděla, nebyla jsem zdaleka první, s níž se firma takto rozloučila. Raději zaplatila dlouholetým pracovníkům štědré odstupné, než aby dál zaměstnávala, jak často pronášel ředitel, staré a okoukané tváře. Tento pán dá se říci v nejlepších letech byl lačný po mladé krvi, kterou si přetvoří k obrazu svému jako hladový vlk. A tak ti, co zůstali, nakonec odešli sami dohodou a bez odstupného.
O zkušenosti dnes nikdo nestojí, firmy touží po mladých dravcích.
Od svých mladších kolegů měli neustále na talíři, kolik už jim je let, a že svou práci zkrátka nestíhají. A oni ji za ně odmítají dělat. Všechno byly jen výmysly, aby se svých starších kolegů co nejdříve zbavili a před ředitelem se blýskli. A potají s ním spřádali techtle mechtle, jak svým nepohodlným kolegům práci co nejlépe osladit. Na úřadě práce jsem alespoň dokončila školu. Na stará kolena jsem se vrhla do perspektivního a zajímavého oboru. Alespoň jsem si to myslela a také to tvrdila škola. Kdo by ale dnes stál o absolventy humanitních oborů, kterých školy chrlí tisíce.
Než jsem zkrátka dostudovala, volných pozic v oboru pastorační asistentka příliš nebylo. S touto profesí bych se snad uplatnila nejlépe v Rakousku nebo Polsku. Škola mi ale hodně dala, a bylo mi celkem jedno, v jakém oboru budu pracovat. Některé předměty byly v angličtině, což vůbec nebylo na škodu. Hlavně aby mě obor naplňoval, a také jsem nešla o žebrácké holi. Na úřadě jsem strávila necelý rok, a to i díky zdravotním problémům, s nimiž se mi práce dvakrát lehce nehledala. Měla jsem pracovat v jednom Hospicu, ale zdravotní stav mi to neumožnil. Když už jsem se z nejhoršího uzdravila, vzala jsem alespoň sezónní brigádu jako pomocná síla v ZOO.
Stala se ze mě kosmetička podlahových krytin s diplomem
Zvířata moc miluji a také jsem si vyzkoušela něco zcela nového. Fyzické práce se nebojím. Našla jsem zde prima partu kolegů a denně jsem byla v pohybu na čerstvém vzduchu. Když mi brigáda skončila, šla jsem nakonec uklízet. Pracovní místo bylo v místě mého bydliště, do práce jsem to měla slabou čtvrthodinku. A také to snad byla jediná volná pozice, kde brali lidi nad padesát let. Zatajila jsem skutečné vzdělání a stala se ze mě kosmetička podlahových krytin. Práce s hadrem a mopem mi nevadila. Je to práce jako každá jiná, a svou novou profesi jsem pojala jako posilovnu. Večer jsem pak mohla klidně s čistou hlavou i svědomím relaxovat u hezkého filmu.
Kolegové byli pohodáři a ledacos jsem odkoukala a přiučila se novému. Vše jsem se snažila nasát jako houba. Až jednou se přede mnou zjevila nečekaná návštěva. Jedna z mých bývalých spolužaček a také jeden čas kamarádek. Když mě viděla s hadrem v jedné ruce a koštětem v té druhé, jen vyvalila oči. „Ty tady uklízíš? A s diplomem? No, nejsi ty blbka,“ sdělila mi opovržlivě.
„No, a co jako“, opáčila jsem jí, „podívej se na sebe. Práci si nehledáš, celé dny ležíš na sedačce u telky ,a jen kyneš. Začínáš vypadat jako knedlíček. Zpocená jsi jako dveře od chlíva, a to jsi vyšla jen těch pár schodů. Jasně, teď jsem uklízečka, ale nemusí to být na věky,“ odsekla jsem jí. Po večerech jsem se zapovídala s recepční, a ta mi ukázala pár nových programů na počítači. Naučila jsem se pracovat v exelu a po večerech oprášila angličtinu.
Začala jsem o sebe mnohem více dbát, naučila se mít se ráda a věřit si. Změnila jsem účes a vyměnila polovinu šatníku. A za necelý rok jsem nastupovala na pozici recepční. I když o hezkých pár kilometrů dál. Ale to dám. Za svou pracovní kariéru jsem prošla spoustou profesí a snad díky tomu jsem se naučila plavat v neznámých vodách. Naše starší generace to lehké nemá, nikdy neměla, a asi už ani nikdy mít nebude. Jako školáci jsme bojovali spolu, v práci o lepší pozice. Ne každý se dostal tam, kam chtěl. Podmínky startu většina z nás měla víceméně drsné. Pracovat jsme začínali mnozí už od 18 let a nikdo se s námi příliš nepáral. Do pracovního procesu se nahrnula armáda mladých a pracovní trh nás pojal takřka všechny.
Generaci 50+ chybí ze strany státu větší ochrana
Je nás moc a už od školky jsme si to své místo pod sluncem museli tvrdě vybojovat. Na své vzdělání jsem pyšná, kam až jsem to dotáhla, a čeho všeho jsem v životě dosáhla, ale od určitého věku je asi mnohem lepší pomlčet a raději uvést třeba jen maturitu. A kdybych se dnes měla rozhodovat, zda si zvýšit vzdělání, měla bych jasnější pohled. Asi, když už bych studovala nějaký obor, tak praktickou sestru. Zdravotní sestřičky budou potřeba pořád, a v důchodu bych mohla na pár hodin vypomáhat u praktika. Na zdravotní sestřičku se vždy bude pohlížet jako na pozemského anděla, a ne na starou „bábu“, jak tomu bylo v minulé firmě.
Bohužel, ačkoliv je generace 50+ na trhu práce nejpočetnější kategorie potencionálních zaměstnanců, chybí těmto lidem ze strany státu větší ochrana, obdobná té, jako mají invalidní důchodci. Zatímco ID a starobní důchodci jsou nejvíce žádaní pro různé úlevy, o zdravé padesátníky, pětapadesátníky… téměř nikdo nestojí. Očima firem jsou bez dotací na odpis. Jsou buď neperspektivní, převzdělaní, nedovzdělaní, anebo příliš drazí. A toto vše se skrývá pod jednou jedinou odpovědí ze strany firem:„ na uvedenou pozici byl přijat vhodnější uchazeč". Přeloženo mladší.
Zesnulý hokejový trenér Hlinka by řekl: „No hlavně se z toho nepodělat.“ Ale co dělat, když do důchodu je cesta ještě příliš dlouhá. Z generace 50+ se stává další zranitelná skupina a snad i ohrožený druh. Ale politiky to nijak zvlášť nevzrušuje ani nezajímá. Jakoby tito lidé neměli být dalším přínosem pro prázdnou státní kasu. Ti silní se ještě zvednou a povstanou jako bájný Fénix z popela. Jiní už tu sílu naopak nemusí najít nikdy.
