Článek
V naší společnosti se začíná rozmáhat takový nešvar. Souboj generací. Mladší generace proti té starší tasí kordy, a ta starší se brání ochrannými štíty. Nevím, kdy přesně začala tato mezigenerační tichá válka odehrávající se především na sociálních sítích. Jedni tvrdí, že s příchodem covidu, kdy se myslelo především na seniory, kterým bylo kompenzováno takřka vše. Včetně pětitisícového rouškovného. A zatímco mladí lidé seniorům v těchto těžkých dnech pomáhali, třeba jako dobrovolníci s donáškou jídla, šitím roušek nebo divadlem pod okny, přílišného vděku se od starší generace nedočkali. Buď tito lidé již zemřeli, nebo zapomněli a jedou si dál po vlastní ose „po nás potopa“.
Další vidí viníka především ve dvojciferné inflaci, kdy se důchody štědře valorizovaly několikrát ročně, zatímco reálné mzdy spíše stagnovaly. Jsou tady také silné populační ročníky ze 70. let, kterým se posunula hranice odchodu do důchodu takřka o deset let, přestože většina z nich začala pracovat od svých 18 let. Stejně tak, jako jejich rodiče. Začínají se cítit unavení, opotřebovaní, trh práce o ně příliš valný zájem nejeví. Především o starší ženy ne. A oni začínají pociťovat křivdu. Zatímco do státního rozpočtu přispívají nejvíce a nejdéle, v důchodu si tak dlouho jako předešlé generace nepobydou. Někteří se ho dokonce ani nedočkají. A to je frustruje.
A tak jsou zčásti na seniory naštvaní, ačkoliv se jimi za několik let sami stanou. Nejmladší generaci Z je to naopak jedno. Seniory ani vlastní důchod zatím příliš neřeší. Mnohé už pochopili a tak je jejich novodobým heslem:„ hlavně se nepředřít a raději si užívat, když se důchodu stejně asi nedočkáme". Stáří však čeká na každého, pokud se ho dožije. A někdy bývá kruté a nemilosrdné. Na facebooku jsem objevila tento vzkaz nemocné starší pacientky z eldéenky sestřičce. Možná by měl být zapsaný v učebnici pro zdravotní sestřičky, lékaře, záchranáře, sanitáře a pracovníky v sociálních službách.
A především v hlavách politiků rozdělující tuto společnost na staré a mladé, kdy jsou senioři očima našich mocipánů vnímáni jako škodná. Dovolím si vzkaz neznámé autorky uvést na tyto stránky k zamyšlení. Tuto báseň napsala žena, která zemřela na oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim zalíbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.
Báseň stařenky.
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach, ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí od pusy padá
nevnímá, když po ní něco se žádá
o světě neví, jen přidělává práci
boty a punčochy občas ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohle to vidíte ? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mě vůbec nic nevíte.
Budu vám tedy vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou plující v oblacích
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
Ve dvaceti nevěstou se srdcem bušícím
co skládá svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti
já chtěla šťastný domov pro své děti.
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí
jak rostly, už mohli jsme uzlovat po paměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel
zesnul v Pánu
mám z budoucnosti strach, někdo
mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé
děti mají vrásky, a já jen vzpomínám
na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, když byl život krásný
na stará kolena nadělá z nás blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím
jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladická
dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř
pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal co
rozechvívá
vždyť pořád miluje a nepřestala
být živá.
Málo těch let a netáhla se líně
já smířila se s tím, že jednou
všechno mine. Otevřete oči
sestřičko, teď, když to všechno víte
neuvidíte seschlou stařenu…
Teď už Mě uvidíte!
(nalezeno na facebooku Praha sledovat, autor neznámý)
Ne každý má založený facebook, tak snad lze říct jedno jediné:„ Pošli to dál, ten střípek hřejivé lidskosti složený v jedné křehké chvějící se dlani stařenky a pohasínajících očí plných krásných vzpomínek. Celý lidský život stvořený jednotlivými střípky v mozaiku s příběhem".
