Článek
Občas se sice stalo, že jsem přáníčko za oknem našla o velikonocích. O to víc jsem pak byla šťastná, že Ježíšek na mě až na pár drobností nezapomněl. Někdy dokonce přiložil omluvu, že dárek pro mě právě nemá na skladě. Vánoční atmosféra provoněná cukrovím, skořicí, čokoládou a vanilkou byla pohádková. A čekání na kouzelný zvoneček bylo nekonečné.
Dnes vítáme vánoce jiné, než ty, jaké jsem prožívala jako malá holčička věřící na zázraky. Nejenže začínají o něco dřív, a prolínají se s dušičkovým obdobím a strašidelným Halloweenem, ale místo Ježíška se už několik let do našich domovů cpe obtloustlý Santa Claus se svými soby. A my přece máme svého Ježíška, to malé, křehké neviňátko přinášející světu mír, radost a poselství.
Je to symbol naší národní identity. Slavíme vánoce se zvyky a tradicemi jaké nám zanechali naši předci. Naše české vánoce bývaly krásné a něžné. A pokud děti přestávají věřit na Ježíška a přijímají Santa Clause, zvláště v hlavičkách těch menších vzniká chaos. Když se rozhlédnu kolem sebe pár dní před vánocemi, vidím ty přeplněné chrámy konzumu a vystresované zákazníky, zrovna tak jako prodavačky, přemýšlím, zda ještě skutečně slavíme narození Ježíška.
Vánoční anděl skrytý pod maskou.
Nebo se vánoce stávají časem konzumu všeho možného i nemožného, jen abychom naplnili své měchy a ukázali, že my, na to přece máme. Zda jsme ty krásné vánoce neproměnili ve svátek obžerství, a na obličej si nenasadili falešné masky. Zatímco o vánocích se na sebe hezky usmíváme a potřebným bychom dali poslední korunu, všude kolem cítíme všeobjímající lásku, hned po novém roce ty masky zase rychle odhodíme.
A opět na rok zajedeme do starých kolejí, kdy se na sebe mračíme, nevoníme si, překážíme si, a dělíme se na tlusté a hubené, staré a mladé, ženy a muže. Znovu kopeme hluboké příkopy, tasíme zbraně nebo v diskusních portálech pliveme jedovaté sliny. Kam se jen najednou poděla všechna ta vyřčená předsevzetí o silvestrovské noci. Nejen, že vykouřím poslední cigaretu, vypiji poslední skleničku a už konečně zhubnu do plavek. Ale stanu se lepší mámou, tátou, zkrátka člověkem, který se o příštím silvestrovském bilancování za sebe nebude muset stydět.
To, že vůči sobě navzájem budeme tolerantnější, laskavější a upřímnější nás nic nestojí, a přesto svět, v němž žijeme může být krásný nejen o vánocích. Stačí, když svá srdce otevřená o vánočních svátcích dokořán. Tak zcela je nezavřeme a neuzamkneme na sedm západů. Vždyť právě o vánocích se v nás probouzí to vnitřní dítě, které se dokáže radovat a snad také odpustit. A mít rádo. A třeba dokáže celý den až do večera nejíst a držet půst, aby uvidělo zlaté prasátko. Třeba se zahnutými zuby nahoru.
Rybičko zlatá, přeju si.
Kdysi, už je to hezkých pár let tatínek přinesl dva živé kapry. Jednoho jsme měli ke štědrovečerní večeři a toho druhého na Nový rok k čočce. Přestože, ryba by se na Nový rok dle pověsti jíst neměla, aby neuplavalo štěstí, stejně tak, jako drůbež. To by nám to štěstíčko zase mohlo uletět. Zpátky do rybníka jsme kapra nikdy nepouštěli. Nepřežil by. Své rybičce, která plavala ve vaně jsem často šeptala svá tajná přáníčka. Kdy mi bylo kapříka skutečně líto byl čas vánočního kapra, kdy se dětem vhodil živý kapr do chlorovaného bazénu a ten, kdo ho chytil, si ho mohl odnést.
Nikdo nebral sebemenší ohled na to, že ryba je také živý tvor cítící bolest a prožívající neuvěřitelný stres. Z rybníka putuje do kádí, pak do kbelíku a nakonec do teplého, chlorovaného bazénu, kde se na ni vrhnou malí i velcí plavci jako predátoři. A pokud kapřík hned nebude zbaven života a prožije další utrpení ve vaně, nebo vpuštěním do rybníka, buď si přivodí smrt z prožitého šoku, nebo maso nebude stát za nic. Tyto vánoční bazénové hrátky bych zrušila.
Takhle trenéři svých svěřenců respekt k životu jako takovému, i když v rybí podobě u dětí neprobudí. Spíš lhostejnost, krutost a ledové srdce v dospělosti. V dnešní civilizované společnosti, kdy se snažíme o ochranu přírody a sounáležitost se zvířaty by měl být vánoční kapr na bazénech pasé. Ježíšek, to křehké jezulátko přineslo na naši zem prosté křehké lidství, ne barbarství a radost nad tím, jak někomu ubližujeme jen pro svůj vlastní požitek a radost. Třebaže se jedná „jen "o němou tvář.
Vánoce jsou svátky veselé, radostné. Ne každý je ale vnímá tak, jak nám nutí reklama na radost. Jsou lidé osamělí, nemocní, někomu někdo z blízkých navždy odešel a židle u štědrovečerní večeře zůstane prázdná. Dalšímu odešel čtyřnohý parťák za duhový most a zbyla jen vzpomínka. Vánoce mají spoustu podob a snad i tak bychom se je měli naučit vnímat.
