Článek
Milá Dominiko.
Sedím u malého kazeťáčku z mých dětských let a poslouchám nádherné písničky nazpívané Vaším tatínkem Karlem Gottem, co pohladí po duši. A také na něho vzpomínám. Mohl tady ještě nějakou dobu pobýt a prožít krásné dny se se svou báječnou milovanou a milující rodinou, vidět své malé dcerky a vnoučky od Lucky vyrůstat, a také mít radost z Vás samé. Určitě by jste mu dala ten nejúžasnější dárek k blížícím se vánocům, co by ho dojal, a patrně i rozplakal. Vaši celkovou proměnu, pro kterou jste se pár dní před jeho smrtí rozhodla. Bůh ale rozhodl jinak a Mistr určitě opět o vánocích zazpívá svůj andělský chorál na nebeském kůru. Zapěje všem duším, které odešly kamsi na druhý břeh a zpříjemní jim vánoce, tak jako donedávna rozdával radost nám tady na Zemi.
Na pravdě boží mám už nějaký ten pátek své rodiče i spoustu těch nejbližších, a také přátel. Ti všichni Vašeho tatínka milovali stejně tak jako já. Vždyť jsem jeho nádhernými písničkami byla doslova odkojená. Vím, jak tatínka mrzelo vše to, čím jste si v životě prošla a tím mu plně rozumím. I můj tatínek nelehce nesl, kterak jsem se v jeden čas zaslepena láskou a mladickou nerozvážností vydala zcela opačným směrem, než tím, kterým mě směřoval. A také jsem za mnohá svá neuvážená rozhodnutí zaplatila vysokou daň a možná ji budu platit až dokonce svého života. Byla jste milá Dominiko, báječná a silná žena. A také moc hezká. Tatínek Vás určitě velmi miloval, třebaže Vám to neříkal denně, ale miloval.
Držte se. Mohla jste mít veškerou slávu, jež se nebe dotýká, veškeré to světské pábení, ale Vy jste si podobně zrovna jako já tenkrát vybrala svou vlastní cestičku. Nikým nevyšlapanou, trnitou. Šla jste za hlasem svého srdce. Mužem, jenž si Vás v cizí zemi postupně vlivem své těžké nemoci začal pomalu přetvářet k obrazu svému, až Vás i sebe stáhl na úplné dno. Plně chápu i Vašeho manžela. Maniodepresivní psychózou trpěla bohužel i má maminka a sama vím, kterak tato nemoc dokáže zničit samotného člověka i jeho rodinu.
A právě v písních Karla Gotta, Vašeho tatínka jsem nalézala tolik potřebnou sílu. Dokonce jsem ho jednou namalovala, a to překrásně. Dokonce jsem s touto kresbou vyhrála dětskou soutěž. Vy jste po tom všem v sobě dokázala nalézt onu nespoutanou sílu lvice, jakou my ženy bezpochybně máme v sobě a tuto již neopětovanou lásku opustit takřka za pět minut dvanáct. Bohužel ne na dlouho. Zaslechla jste onen hluboký hlas zvonu z hor země české a rozhodla jste se vrátit.
A to nikoliv jako žebrající troska zahořklá na celý svět se srdcem plným nenávisti žehrající nad krutostí svého osudu, ale zprvu jako silná a pracovitá žena, která se ničeho nezalekne. Nehledala jste po svém příjezdu pomoc od Ivanky, nenakvartýrovala se hned na Bertramku, ale ustavičně jste na sobě začala pracovat s pomocí opravdových přátel. A takovýto lidé se poznají v opravdové nouzi. Věřila jsem Vám, že jste správná „holka“ v jejíž krvi koluje hrdá Gottova krev a tatínek by býval z Vás měl neskutečnou radost. Už jen tím, že jste se na nějaký čas snažila tady ve své rodné domovině opět uchytit.
Nevzdávejte to a bojujte jako lvice. Přestaňte být spoutaná svým mužem. Odejděte z Finska, a už se do té chladné země ke svému manželovi zpět nevracejte. Už by nikdy nemusela být cesta zpátky. Moc obdivuji všechny lidi, kteří se ke štěstí dopracovali tvrdou prací, odvahou a nesmírnou houževnatostí. A také nezdolnou vírou v sebe samé. Zdraví i nemocní. Nikoho neobviňují, nežehrají, ale naopak na sobě makají. Ještě vydáte spoustu sil, než se prosekáte trnitou cestou jakou Vám osud připravil, ale cíle určitě dosáhnete a snad i ono to vrtkavé pokakané štěstíčko se na Vás časem usměje.
Byla jste stejně tak silná žena jako Ivanka, obě máte dobré srdce, a to činilo tatínka tak šťastným. Málokterý člověk je zkažený až do morku svých kostí. A on se o to své božské štěstí dokázal podělit s námi se všemi. Jsme přibližně stejně staré a Vy jste zlomená osudem. Stejně tak jako já před léty jste našla vzácný klenot uvnitř sebe samé. Pokoru. Bohužel jak je u Vás zvykem, jen na chvilku. Držím Vám milá Dominiko palce a přeji krásné dny v obklopení svých nejbližších. A především zajeďte za svou maminkou, povězte jí spoustu krásných dosud nevyřčených slov, pohlaďte po vlasech i po duši. Já jsem to už nestihla.
Časem si určitě zpět získáte i srdce Ivanky a svých dvou mladších sestřiček, stejně tak jako sestry Lucie a jejích dvou kloučků. Člověk může mít téměř vše, ale ztratí-li rodinu, zbude v něm jen polovina srdce. Světem kráčí čtyři andělé. Láska, Víra, Odpuštění a naděje. Zcela nedávno se mi dostala do ruky knížka od Filipa Rožka nesoucí název Gump, pes který naučil člověka žít. A stejně tak jako osudem zkoušený Gump se ani já nevzdám a když sedmkrát upadnu, sedmkrát se zvednu. Nevím, kdo mi tu ohromnou sílu dal, možná andělé strážní stejně tak, jako onomu psímu hrdinovi. Nechť Vás milá Dominiko slova Gumpova naplní vnitřní sílou.
Hluboko uvnitř jste zlomená, bolavá, ale musíte to překonat. Minulost, kdy Vám tatínek asi hodně chyběl, a Vy jste ho jako malá holčička patrně znala mnohem víc z televize než osobně se vrátit nedá. Přesto Vás ale moc miloval a dostávala jste krásné a drahé dárky, o jakých spousta Vašich vrstevníků mohla jen snít. Měla jste takřka vše, i když láska tatínkova byla zprvu vykoupená. Takový osud prožívá nespočet dětí, mnohé své rodiče znají jen z fotografie. Vy jste byla ale v srdci Vašeho tatínka královna.
Nejste už malá holčička, ale žena, která po tomto světě chodí už celé půlstoletí. Vzchopte se a začněte pracovat. Jste přece Gottová. Podílejte se třeba na kalendáři věnovaném tatínkovi, staňte se tváří muzea nebo kavárny s jeho odkazem. Nebo třeba pracujte jako recepční v hotelu, ale nevzdávejte to, i když Vás v tuto chvíli všichni zavrhují. Jste ještě mladá a tatínek by si určitě nepřál, abyste takhle brzy odešla za ním nebo se uzavřela do sebe a jen se trápila. Vždy se najde cesta, pokud ji člověk skutečně hledá. Alkohol, to není pomoc, to je démon, který Vás stáhne až na samé dno.
Zkuste to, třeba jen kvůli své mamince. Vždyť nevíte, kolik času jí na tomto světě ještě zbývá. Maminku máte jen jednu Dominiko. Ani já nejsem svatá a asi málokdo z nás lidských, hříčných a chybujících lidských bytostí nosí nad hlavou svatozář. Nesčetněkrát jsem si sama musela vypít svůj kalich hořkosti až do samého dna. Mnohokrát jsem shořela jako ten bájný Fénix, abych opět povstala z popela a začala znovu od samého začátku. Vy jste se milá Dominiko nikdy nedokázala postavit na vlastní nohy nebo jen krátce. Měla jste se nechat vést svým tatínkem jako Charlotta. Určitě byste to s jeho pomocí dotáhla mnohem dál, než na dno lahve, kde jste utopila veškeré naděje.
Možná si nesete trauma z dětství, stigma s jakým se nedokážete uvnitř vyrovnat. Chybí Vám vnitřní síla a také pokora tatínkovy druhorozené dcery Lucky, Vaší sestry, která mu dala alespoň dva krásné vnoučky a tím mu splnila sen o mužském potomstvu. A nebála se pracovat. Dokonce se příjmení Gottová vzdala a přijala to manželovo. S rodinou Vašeho tatínka vychází Lucie dobře. Nikde se zbytečně nezviditelňuje. Žije si svým rodinným životem jen pro svého manžela a děti. Nenechala jsem si ujít skladbu, kterou jste odrecitovala s propojením sladké francouzštiny Gabriella Grilloti nazvanou Pro tebe. Tato skladba dá se říci vyzněla jako zpověď zkoušené duše do nebe.
Zatímco Váš tatínek nazpíval jednu ze svých posledních písní s dcerou Charlottou a pojal ji jako loučení se otce s dcerou, Vy jste poslala odkaz do nebe. Stejně tak, jako ho v těchto časech posílá svým srdcem jeho milovaná rodina. Posíláte tatínkovi formou básničky lítost nad tím, co jste mohla udělat a neudělala. Nevím, zda jste v určitých časech brala tatínka jako milujícího otce či spíše jako sponzora s bezedným kontem. Vsadila bych to druhé. To víte jen Vy sama.
Nějak zvlášť Vás nesoudím. Nepřísluší mi to. Nešla jsem ve Vašich šlépějích, nenosila na trh Vaši kůži a ani neznám Vaše skutečné nitro. Vše je jen a jen na Vás a nikdy není pozdě začít znovu, i když je to zprvu těžké. Zkuste to. Ať už ve Finsku nebo opět tady v Česku s pokorou. Finsko je nádherná země, země tisíce jezer a uvidíte, že i tady můžete vzlétnout, když budete chtít. A pak Vás třeba přijme i Vaše druhá rodina. Ivanka s dcerkami a sestra Lucka. Chtít ale musíte jen Vy sama. Nehledejte jen temnotu. Světlo je mnohem krásnější. Zloba a msta Vás jen sráží dolů. Uvidíte, jakmile se změníte, změní se i svět a také lidé kolem Vás.
Protože to nevzdám.
Když hory doly přede mnou
bojů tisíc nad hlavou
a já nevím kam se hnout, kam dál.
Tak cestou svou pak musím jít
trnitou i kamennou, jenom najít
sílu a chuť žít.
Protože to nevzdám a tak to je
doletím ke hvězdám až kam to jde
ať vítr bouře proti nám tíhu
nesem každej sám.
Nikdy to nevzdám a tak to je.
Když mi osud dává za uši
a smutek drtí kosti na duši
je naděje to jediný co mám.
Kniha Filipa Rejžka Gump, pes, který naučil člověka žít.
Nazpíval Marek Ztracený.
