Článek
Ne každý jsme se dostal na vysněný obor. Zvláště těch maturitních bylo pomálu, a tak spousta i nadaných dětí často končila na učilištích. Zatímco na obory s maturitou byl přetlak, že školy skutečně braly jen ty nejlepší z nejlepších, anebo děti prominentů, především z řad komunistických pohlavárů, různá učiliště pojmula skoro všechny žáky. Dělnická třída měla ve společnosti prvořadé místo. Mateřská byla pouze dvouletá. Komunisté se s ničím a s nikým příliš nepárali. Pracovat byla povinnost, příživníci a lehkoživky šli do tepláků. Do montérek navlékli pomalu i Pannu Marii a tím dali najevo, že žena má svou nezastupitelnou roli nejen v domácnosti u sporáku, ale také ve společnosti.
Ženy pomalu začaly zaujímat i mnohá místa, kde doposud dominovali muži. Ať už to byly jeřábnice nebo pracovnice ve fabrikách u strojů. Inteligence jako kancelářské profese, též nazývány bílými límečky, byly upozaděny. Stejně tak jako mnozí umělci, kteří režimu nehráli příliš do noty. Vše dobré, úspěšné a produktivní, ať už to byly různé pětiletky, desetiletky, plnění plánu, bylo ve jménu pracujícího lidu. Stavěly se nové byty, zřizovaly jesličky a mateřské školky. Mladí lidé dostávali novomanželské půjčky, lidé měli jistoty především v tom, že nepřijdou o práci, stávající režim podporoval porodnost.
Rodina je základ státu.
Mladá žena, která se do pětadvaceti let nevdala anebo zůstala bezdětná, byla zkrátka podivínka, a ostatní se na ni zvláště v menších městech a na vesnicích dívali skrz prsty. Jelikož mladé matky nastupovaly oproti těm dnešním poměrně brzy do práce a jejich roli převzal zčásti stát, kdy bylo dítě umístěno do jesliček, mohly naopak ženy dle počtu dětí odcházet dříve na zasloužený odpočinek. Částečně přebíraly péči o rodinu, vnoučata, měly více času postarat se o staré rodiče v jejich přirozeném prostředí, a tím státu ušetřily nemalé peníze. Tím, že se rodilo více dětí, převažovali mladí a produktivní lidé nad seniory.
Tam, kde babička naopak chyběla, nastupovala často po směně v práci žena hned na směnu druhou. A to v domácnosti. A to neměla k ruce třeba takové pomocníky, jako je myčka, sušička na prádlo, robotický vysavač a večeři jí nepřinesl kurýr jídlonoš. Svou druhou směnu si žena musela poctivě odpracovat s vařečkou u sporáku, předtím ještě vyzvednout menší děti ze školky nebo školy, nakoupit a zkontrolovat úkoly. Cestovat se příliš nemohlo, spousta žen zakládala rodinu pouhých pár let po vyučení nebo maturitě. Nebyl takový tlak na vzdělání ani na výkon.
Rodina byla základ státu a pro spoustu žen byla rodina a děti smyslem života. Žena byla žena a muž byl muž. Každý z nich věděl, jaké má na světě poslání. Pohlaví byla uznána pouze dvě, a to mužské a ženské. O duhových lidech se nikdo nezmiňoval, a především nikdo nepletl malým dětem hlavu něčím nebo někým, co ještě nedokázal jejich mozek pojmout. A tak žily přirozeně. Už malé holčičky snily o tom, že až vyrostou , stanou se maminkami a budou šťastné. A především jsme byli jako školáci stále v pohybu. Obézních dětí příliš nebylo, byli jsme my kluci a holky otužilí, jen tak nás nic neskolilo.
Hry a hračky Husákových dětí:
Vzpomínám si, jak jsme si na zemi před barákem nakreslili panáka, na kterém jsme se vyřádili stejně tak, jako na kobercovém klepači. Zvonili jsme na zvonky a hned utekli, skákali jsme přes švihadlo nebo přes gumu, lezli po stromech, věčně jsme měli odřená kolena. Ve svém holčičím pokojíku jsem měla velkého plyšového medvěda Míšu, panenku mimino, blonďatou chodičku z Hamira, zvonicí panenku, bábušky od největší po miniaturní, na stěně svítící céčka, mončičáky, panenku plaváčka, plakát Hanky Zagorové. Kamarádů a kamarádek jsem měla bezpočet. Stačilo zavolat nebo zapískat pod oknem a hned se běželo ven za dobrodružstvím.
Jsme poslední a jedinečnou generací, která zažila něco neopakovatelného. Hodně se nás narodilo a během pár let nás bude hodně odcházet do důchodu. A čím se ten náš odchod na zasloužený odpočinek blíží, padá na nás stín a sžírají nás splíny. Pomalu se stáváme babičkami a dědečky. Zestárli jsme a společnost, která náhle procitla z růžového spánku nám to začíná dávat najevo. Jakoby politická elita prospala celých 37 let. My jsme děti Husákovy, nás se narodilo nejvíce. Pak ale začaly na svět přicházet děti Havlovy, Klausovy, Zemanovy a těch se rodilo stále méně a méně, zatímco armáda seniorů začala raketově narůstat.
Kde jen ti soudruzi z NDR udělali chybu.
A vyvstala otázka, na kterou málokdo znal odpověď. „Kdo všechny ty seniory uživí. A co se stane, až do důchodu odejdou právě nejpočetnější ročníky ze 70. let. Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu?“ Kladli si bezpočet otázek různí sociologové, ekonomové, politici, lékaři z gerontologie a také pracovníci v sociálních službách, kterých je a do budoucna bude velký nedostatek. A tak nakonec všichni dali ty své pomazané hlavy dohromady a přišli s nápadem: „Důchodový věk musíme o pár let zvednout. A to nejvíce právě nejsilnějším populačním ročníkům z let 70. Na pracovním trhu je musíme udržet co nejvíce, aby nezruinovaly státní rozpočet. A také někdo musí dělat.“ Jenže zapomněli na jednu zásadní věc.
Češi se dožívají ve zdraví 62 let. A tak pokud nezruinují důchodový systém, protože na ně bude přispívat stále méně a méně lidí, zcela určitě zruinují zdravotnictví. V 65 letech, možná i dříve budou mnozí opotřebovaní a nemocní. A zdravotnictví včetně sociálních služeb to může stát zvláště u žen více peněz než vyplacený důchod. Znám pár žen, které se začaly uzdravovat právě v důchodu, kdy neměly takový stres, mohly více odpočívat, věnovat se vnoučatům, koníčkům. A místo v lékařské ordinaci trávily čas v přírodě. Starší organismus už je přece jen oslabený, unavenější a náchylnější k onemocnění. A to i vážnému.
Husákovy děti jsou po zásluze potrestáni.
Na trhu práce zůstává tato generace nejdéle. Anebo na Úřadě práce, protože především o starší ženy v předdůchodovém věku valný zájem ze strany zaměstnavatelů není. Přestože do státního rozpočtu přináší tato početná generace nejvíce, sami nevědí, jaké budou jejich důchody. Seniorů bude zkrátka moc. Tato země se okolo roku 2035 bude postupně dostávat do situace, jakou nikdy předtím nezažila. Nikdy v dějinách této země se nestalo, že by senioři převážili mladší populaci. Veškeré odvody jdou na účet dnešních seniorů. A ti si důchod užívají poměrně dlouho.
Někteří dokonce 40 let. Pokud se žena dožije pětadevadesáti let a více, přičemž na zasloužený odpočinek odešla v pětapadesáti letech. Lidský věk a to i díky moderní medicíně se neuvěřitelně prodloužil. Tito lidé mají tuhý kořínek a důchod si většinou užívali v klidu, než aby se stresovali v práci nebo naopak tím, že o ni přijdou a nezaplatí třeba hypotéku. Toto je něco jedinečného a neopakovatelného, co jednou pravděpodobně vejde do dějin lidstva. Alespoň části toho evropského. Až naše generace Husákových dětí bude odcházet na zasloužený odpočinek, což děsí nejednoho politika a demografa, bude na náš účet přispívat stále méně a méně početná generace. A to už bude pořádný průšvih. Počet seniorů se má do roku 2050 přiblížit jednomu milionu. Zatímco lidé v produktivním věku, jejich živitelé budou chybět.
S postupným umíráním poslední generace se naše země rapidně promění.
Dnes začíná umírat především generace poválečná, ale dle parte na vývěskách, na která se občas podívám nebo navždy prázdných židlí na školním srazu, už se začíná kosit i v našich řadách poslední generace. Co ale nastane potom. To nikdo dopředu neví. Spousta lidí má vlastní nemovitosti. Nezplodili však řádného potomka. A tak spousta mladých lidí přijde k bytu jako slepý k houslím. Další nemovitosti budou chátrat nebo je zaberou nově příchozí z řad migrantů. Pracovní trh se vyprázdní a lidé si budou moci práci vybírat. Ten, kdo bude nabízet almužnu zřejmě nepřežije. Český národ vymírá, a tak se pravděpodobně smísí s jinými kulturami.
Nám blízkými a možná i vzdálenými. Ne všichni budou zdraví a budou mít někoho, kdo se o ně postará. Spousta lidí zůstane osamělých. Budou chybět jak lůžka v domovech seniorů, tak především personál. A také potřebné peníze. Ty už chybí i nyní. Pozice pečovatelů možná převezmou stroje. Stroj seniora nakrmí, možná i přebalí, umyje. Bude ale scházet to nejpodstatnější. Prostá lidskost, to pohlazení po duši hřejivým slovem. Pro mnoho lidí se nakonec může stát vysvobozením z útrap asistovaná euthanasie. Poslední generace příliš hezké stáří asi mít nebude. A centra a zákoutí mnohých dnes krásných měst se za pár let mohou stát městy bloudících duchů.
https://www.kurzy.cz>ekonomika>pokles-porodnosti
https://nms:global.cz>cesi-deti-chteji-ale
https://demografickyportal.cz>husakovy-deti
https://www.denik.cz>spolecnost>husak
https://www.denik.cz>z_domova>cesi-starnou-duchod
https://csu.gov.cz>produkty>pocet-senioru-v
https://www.novinky.cz>clanek>ekonomika-starnouci
