Článek
Jak těžké je ustát 12 hodinovou směnu za mrzký peníz jen pár let před důchodem. A také pocítit závan strachu, že o práci přijdu a nebudu mít na splátky hypotéky či obživu. Nezaplatím nájem a pan nebo paní domácí se se mnou rozloučí. A já, ač jsem poctivě pracoval, na stará kolena skončím na ubytovně. Jak budu volit já prostý občan? Stejně tak, jako učinili mnozí Američané při volbě presidenta, převážně peněženkou.
Už se těším na to období po volbách a nástup nové vlády rozdávající s otevřenou náručí všechno a všem. A to prakticky z ničeho, neboť státní kasa není bezedná. Spíše je poloprázdná než poloplná. Strany a hnutí od středu nalevo slibují blahobyt a rozkvět, jaký jsme tady spoustu let neměli. Zatímco mladí nemají pomalu kde bydlet a podpora rodin od Husákových časů klesla na minimum, senioři se ocitnou přímo v ráji.
A to ještě na tomto světě obklopeni mírumilovnými a štědrými anděly s tváří Kateřiny Konečné, Jany Maláčové nebo Aleny Schillerové. Zlo bude zažehnáno a pekelná vláda premiéra Fialy bude odsunuta do propadliště dějin. A tak ženy budou rodit o sto šest, nové porodnice a především byty porostou jako houby po dešti a pracující, především ti z řad Husákových dětí budou muset pracovat, až se z nich bude kouřit.
Kde jen ty peníze pro všechny vzít a nekrást. Láme si hlavu opozice.
Někde se ty peníze vzít musí, tak proč nesemlít ty, kteří ještě pracovat mohou. A dnešní padesátníci mají před sebou do důchodu ještě hezkých patnáct let. A to by v tom byl čert, aby se z těch lidí ještě něco pořádného nevyždímalo pro blaho společnosti. Zvláště těch, kteří už z nějakého důvodu nejsou produktivní a ze sociálního systému jen čerpají. A těch lidí není zrovna málo.
A také se z něčeho musí zaplatit výdaje na zbrojení. Ať už kvůli Putinovým hrozbám, i když nevím, co by si na zemi, jež se za pár let změní v zemi starců vzal, nebo spíše proto, že právě ve zbrojařském průmyslu se točí velké peníze. A oko velkého Trumpa vidí také všechno. A muži vždy měli tendenci válčit a dobývat cizí území. Mají to tak nějak v krvi. Tato pohádka je velmi krásná a lidé si ji rádi nechají vyprávět. Alespoň do doby, než ten komín plný sazí bouchne a většina těch, kteří dnes bujaře tančí a jásají u dobrotami přetékajícího stolu půjde o žebrácké holi.
Kdo ale ten obrovský dluh zaplatí, zní z řad pomalu končící Fialovy vlády.
Vysoký dluh bude muset jednou někdo zaplatit. Jenže „ten někdo“ bude příliš v malém počtu. Na řadu přijdou vysoké daně, z nichž lidem na radovánky příliš nezbyde. Budou rádi, když vůbec uživí sebe a své rodiny, zvláště tehdy, pokud inflace poletí vzhůru. A i kdyby se od příštího roku jakýmsi zázrakem narodila kopa dětí, ničemu to v blízké budoucnosti nepomůže. Až budou na zasloužený odpočinek odcházet nejsilnější populační ročníky ze 70. let, těm dětem bude nějakých deset let.
A proto se na politiky ani jejich medonosné sliby nějak zvlášť nespoléhám. Nakonec vše stejně dopadne úplně jinak. Už jen proto, že nežijeme v uzavřené skleníkové bublině, ale jsme součástí globálního světa s určitými závazky, které musíme plnit. Jsme členy jak EU, tak i NATO. A zde také platí ono „dejte“. A jak se říká, když se daří, tak se daří. Před covidem v roce 2020 se naše země stala jedním z ekonomických tahounů. Ekonomika šlapala při nízké nezaměstnanosti vcelku dobře. Turistický ruch jen kvetl, inflace byla nízká.
A pak přišla celosvětová pandemie covidu a nastala různá omezení, což pochopitelně ekonomiku srazilo dolů. Vláda kompenzovala firmám a různým společnostem ušlé zisky, důchodci se dočkali mimořádných štědrých valorizací. Jen pracujícím poklesly reálné mzdy a o něco zchudli. A než se svět vzpamatoval, v části Evropy dva roky po té vypukla válka. A tak si myslím, že růže bez trnů nepokvetou ani po podzimních volbách. Strůjcem vlastního osudu jsem jen já sama, ne politici. Těm jsem ukradená a nikdy tomu nebylo jinak. Jde jim jen a jen o hlasy a teplá místečka. A z víry v zázraky jsem už přece jen vyrostla.
Češi budou skuhrat, ať už je u moci Petr nebo Pavel.
Češi stále brečí, skuhrají, jak se mají špatně, avšak dálnice a hlavní tahy do větších měst jsou dennodenně ucpané auty. V některých dokonce sedí jen jeden člověk. A cestovky hlásí dobrou sezónu, kdy je jen málo těch, kteří nevyrazí na dovolenou k moři. A nejrůznější sociální dávky jsou natolik štědré, že se mnohým nevyplácí pracovat, a těm, kteří pobírají podprůměrný plat, jen o málo stovek vyšší než je minimální mzda, se jen smějí. Když ale vidím, jaké platy firmy lidem nabízejí, je to spíše k pláči.
Jak může někdo zvláště v Praze vyžít za 25 000 hrubého, když jen za nájemné dá nejméně 15 000 Kč. Zvláště při té neúměrné drahotě související především s bydlením, kdy zvláště mladí lidé nemají nejmenší šanci pořídit si vlastní. Toto ale asi nezmění žádná vláda. U vesel se jich během uplynulých šestatřiceti let vystřídalo několik a povětšinou zůstalo jen u slibů. Ta desetiletí už o něčem vypovídají. Při nejmenším, jak kdysi sliboval premiér Václav Klaus měly být už někde na úrovni Rakouska.
Je ostudou, pokud lidé poctivě pracují a vláda je vyzývá, aby si došli pro některou ze sociálních dávek, pokud jim plat nepokryje jejich výdaje. Především spojené s bydlením. Ale už se těším na povolební období, kdy se dnes budeme mít líp jak zítra. Na vánoce bude seniorům vyplácen 13. důchod, přestože rok má jen 12 měsíců, nepletu-li se. Samozřejmě musí razantně vzrůst také platy, aby pracující za seniory nepokulhávali a nerozbujela se nám tady mezigenerační válka. Vždyť mladí si mají šetřit na důchod, splácet hypotéky a živit rodiny. A žádný 13. plat mnozí nedostanou. Každý rok se postaví desetitisíce nových bytů.
Jak mám volit, když jsem neviditelná a můj hlas bude také neviditelným.
Ve městech budou vznikat nová pracovní místa pro neviditelnou generaci 50+. Zlevní elektřina, plyn a především na zbrojení budou muset stačit 2% DHP. My Češi jsme holubičí povahy, válčit nechceme a natažených rukou ke státu je příliš. A vláda národní obrody, jak by se možná dala nazvat, je přece nemůže nechat napospas vlastnímu osudu. A že je porodnost příliš nízká, a menší počet lidí v produktivním věku všechny náklady a otěže naložené na jejich bedra časem neutáhne? Žádný problém.
Na všechno si zkrátka půjčíme a slovy Heleny Růžičkové z trilogie Slunce, seno se budeme mít všichni dobře. Kdo má moc, tomu se ubere, kdo má málo, tomu se přidá. Tak proč si zbytečně namáhat hlavu a špinit si ruce prací, když se za pár týdnů ocitneme v zemi, kde téměř nic není nemožné a pečení holuby létají přímo do úst. Vítejme v zemi zaslíbené krále Dluhoslava. Byla bych opravdu naivní, kdybych těmto slibům uvěřila. Ani Fialova vláda, která slibovala hory doly, nižší daně, rychlou digitalizaci a také důchodovou reformu, která se dnešních padesátníků nedotkne své sliby nesplnila.
A nesplní je patrně ani ta nová, pokud na našem území přes noc nevytryskne ropa, nebo nenalezneme zlaté doly. Se vším se mělo začít před šestatřiceti lety, kdy více převažovala mladší generace. Dnes už je situace jiná. Česko rapidně stárne. A tak by politici bez ohledu na stranický dres měli především dát hlavy dohromady společně s ekonomy, lékaři, demografy a také zdravotními pojišťovnami, jak tento problém vyřešit. Aniž by jednoho dne stát zbankrotoval. Jen tak jsem přemýšlela, jak má vlastně volit neviditelná generace 50+, která je na trhu práce takřka odepsaná. Vždyť hlas od neviditelných bude taktéž neviditelný.
Kdo nahradí ženy?
A pokud se splní sen příští vlády a ženy se rozrodí, většina jich vypadne z trhu práce. Stejně tak jako ty před důchodem, co musí pečovat o své staré rodiče, protože lůžka v domovech pro seniory stejně tak jako pečovatelky chybí. Na druhé straně, firmy příliš o ženy stát nebudou. Buď jsou už jejich pohledem staré, nebo se stanou maminkami a půjdou na mateřskou. Ani příští vláda to nebude mít lehké, ač se tak tváří. A když už se začíná dařit, přijde nějaká katastrofa. Ať už to byl covid 19, povodně nebo válka. Tatínek vždy říkal: „sliby se lehce slibují, jen blázni se radují“. Asi tak.
https://ceskeduchody.cz>zpravy>jana-malacova
https://www.e15.cz>volby-do-snemovny
